Z jakého důvodu se občas stane, že někomu nepomůže ani zástup psychologů nebo psychiatrů po dlouhodobé léčbě? Jak je možné, že v jednom případě je účinek psychologické léčby zřetelný po pár měsících, a jiný se ve svém problému „babrá“ i několik let a o zlepšení jeho stavu nemůže být ani řeč?

Důvodů se nabízí mnoho, často je to kombinace několika. Váznutí procesu může stát na psychologovi, psychiatrovi nebo psychoterapeutovi, na zvoleném terapeutickém přístupu, neméně může léčebný proces blokovat sám klient. Také okolí klienta někdy bývá kontraproduktivním prvkem.

Existuje tedy několik doprovodných jevů, které mohou narušovat či plně blokovat průběh terapie a ve výsledku i její účinnost. Záleží pak na tom, do jaké míry jsou tyto aspekty nahlédnuty a jak s nimi obě strany (terapeut i klient) dokážou pracovat.

Špatný psychoterapeut

Stává se, že klientovi jednoduše nevyhovuje osobnost terapeuta, a tento fakt může léčebný proces brzdit či přímo narušovat. Proto je důležité, aby k sobě byl každý, kdo vstupuje do terapie k určitému odborníkovi, při úvodních setkáních upřímný a dal si záležet na výběru. Pokud mu „něco nesedí“ již na začátku, necítí se komfortně, pociťuje nedůvěru, není vhodné do terapie s tímto psychoterapeutem vstupovat a lepší je nechat si doporučit jiného nebo ho sám vyhledat. Samozřejmě lze z terapie z tohoto důvodu odstoupit i později. A to platí pro obě strany.

Dále může být nevyhovující styl terapeutovy práce, respektive druh a způsob terapie, kterým klient prochází. Pro někoho je například psychoanalýza příliš zdlouhavá, hloubavá a těžko uchopitelná, pro jiného jde zase třeba kognitivně‑behaviorální terapie příliš po povrchu. Záleží na každém člověku a také na typu problému a obtíží, se kterými přichází. Nevhodně zvolený psychoterapeutický přístup může být rovněž příčinou nefunkčního procesu léčby. Například se stává, že by dotyčný potřeboval jiný druh psychoterapie nebo farmakoterapie, než jaké mu byly aplikovány.

Co se týče psychoterapie samotné, může nastat situace (avšak psychologové by se toho měli vyvarovat), kdy odborník jednoduše nezaznamená fakt, že jím zvolený léčebný postup není funkční a účinný a že by dotyčný klient potřeboval jiný přístup. Pokud se tato „nevědomost“ setká s nižší vnímavostí a všímavostí klienta, který rovněž nerozpozná nebo si nepřipustí, že mu léčba nepomáhá, nijak se neposouvá, mohou se tak oba točit v kruhu. Výsledkem pak logicky není žádný posun a na vině je většinou (ne)schopnost psychologa.

Blokace na straně klienta

Nyní se dostávám k další velmi důležité proměnné, která může mít významný vliv na účinnost léčby. Je jí vůle ke změně či otevřenost k tomu, aby v životě klienta bylo něco jinak, a také jde o „dovolení“ cítit se lépe. Ač to zní sebevíc zvláštně, proč by člověk sám sobě bránil v tom, aby se jeho stav zlepšil, jedná se o poměrně častou překážku, kterou si před sebe klienti sami kladou. Jak pravil Hippokrates: Než začnete někoho léčit, zeptejte se ho, zda se vzdá věcí, kvůli kterým je nemocný.

Jde o to, zda si klient změnu sám dovolí, zda si připustí, že by situace mohla být jiná, že by jeho přístup mohl být jiný než doposud. Nezřídka se totiž stává, že ačkoliv je situace pro klienta náročná, těžká a mnohdy na hraně únosnosti, přece v sobě má obsaženo něco, co mu ve výsledku vyhovuje, v čem se paradoxně cítí dobře, přestože je na tom psychicky bídně, něco, z čeho profituje, a nemusí si to ani uvědomovat.

Může jít o nevědomý a velmi hluboce zakořeněný strach ze změny, z převzetí zodpovědnosti za svůj život a svá rozhodnutí. Svou roli hraje také fakt, že danou situaci dobře zná, orientuje se v ní a „ví, co od ní čekat“. Pokud by něco změnil, přineslo by to nové situace, ve kterých by neuměl chodit a mohlo by to pro něho být (po určitý čas) náročnější na zvládání než stav současný.

Například pokud někdo dlouhé roky truchlí po svém blízkém a nedaří se mu přes tuto záležitost přenést, mohou pro něho tyto emoce na symbolické rovině představovat jakési poslední pouto se ztracenou osobou, kterého se nechce vzdát. Proto se nebude chtít zotavit – a může navštěvovat deset psychologů. Pokud on sám nebude chtít, opravdu chtít, ke změně a úlevě nedojde.

Dále pak vyvstává otázka, zda u dotyčného klienta opravdu nedošlo k objektivnímu zlepšení a setrvalost stavu není vnímána subjektivně. Toto lze velmi těžko změřit či posuzovat, jelikož nemůžeme zpětně zjistit, v jakém stavu by se klient nacházel, kdyby v žádné psychologické nebo psychiatrické péči nebyl.

Vnější změna

Může se také stát, že se klientův stav zlepší díky změně vnějších okolností. Nepřispěje k tomu tedy sám svým přičiněním, ale změna situace, ve které se nachází a žije v ní.

Vezměme si například padesátiletou ženu, která je léta nespokojená ve svém manželství. Dlouhodobě dochází na terapeutická sezení, je na ní patrné velké psychické vyčerpání ze soužití s manželem, únava, má depresivní tendence. Její stav samozřejmě není život ohrožující, je schopna normálního fungování, avšak co se týče osobní pohody a spokojenosti, obojí kolísá kolem bodu mrazu. Dle jejího popisu tento stav trvá přes deset let. Nenachází v sobě sílu vyvinout úsilí pro jeho změnu. Důvodů může být opět několik, ať už například výše zmíněné nebo ji v nefunkčním vztahu drží cokoliv jiného. Po náhlé smrti manžela dotyčná dáma po přirozeném truchlení vykvetla.

Možná je tento příklad poněkud morbidní, avšak naprosto vystihuje podstatu. V životě této ženy se významným a výrazným způsobem změnily vnější okolnosti, které nedokázala změnit sama (například tím, že by od manžela odešla). Změna těchto okolností ji v podstatě „vyléčila“.

Neřešitelný problém?

Od jedné ze čtenářek přišel dotaz, jestli existují životní problémy, které nemají žádné řešení, ať se klient snaží sebevíc. Tento dotaz je poměrně široký. Záleží na tom, co každý vnímáme pod oním řešením. Pokud někdo po nehodě zůstane na invalidním vozíku, bohužel opravdu záleží jen na něm, jak k celé situaci přistoupí.

Samozřejmě každý nemáme například stejné rodinné a sociální zázemí, finanční možnosti, které by mohly celou situaci usnadnit. Záleží však na tom, jaký k tomu zaujme postoj člověk, kterého se to bezprostředně týká. Možností je opět mnoho – upadne do depresí a skepse, uzavře se do sebe, odřízne se od světa, bude nepříjemný a agresivní, rezignuje na vše. Nebo bude využívat možností, které mu jeho stav dovolí. Sama si pokládám otázku, čím to je, že jsou někteří lidé takřka nezdolní a jiní spíše naopak.

Pokud klient docházel k několika odborníkům a nevnímá u sebe žádnou změnu nebo posun, a přesto chce pracovat na zlepšení svého psychického stavu, je dobré se zamyslet a zapracovat na tématu, proč tomu tak je. Co by potřeboval klient ze strany terapeuta jinak? Co mu doposud vadilo? Jak by se u něho situace konkrétně měla změnit, aby tuto změnu vnímal pozitivně a byl s ní spokojený? Rovněž je důležité si na začátku terapie vyjasnit očekávání, se kterými do ní klient vstupuje.