Přichází víkend. Jeden z mála, kdy mám čas na sebe. Mám volno! Ještě včera jsem se na něj tak hrozně těšila, ale jakmile se ráno probudím, vím, že je něco špatně. Vím, že nic nemusím.
Většinou vstávám kolem šesté hodiny ranní a domů se dostanu přibližně v osm večer s tím, že den ještě nekončí, potřebuju ještě dodělat důležité věci na druhý den, jako je psaní seminárních prací, příprava projektů a tak dále.
Někdy zvládnu i vyprat nebo uklidit. Ale ani jeden den není jak druhý. Střídám to – někdy vstávám do školy, jindy na praxi anebo do práce. Někdy jdu taky cvičit, abych dělala něco pro své tělo a aby mě nezahltil stereotyp.
To, že toho za den udělám relativně dost, mě pohání. Pomáhá mi to na chvíli věřit, že když něco dělám, tak aspoň za něco stojím. Nejsem troska, která se zhroutí, je ošklivá, líná, neschopná a kdo ví co ještě. Většinou vydržím tak tři týdny, každý den jedu na doraz a pak přijde ten den, na který se tak těším…
Ten Den
Většinou ani nedokážu vstát z postele. V hlavě mi běhají myšlenky, které řídí mé perfekcionistické já. Proč ležíš? Proč nic neděláš? Ještě jsi neudělala všechno! To, že na dnešek nemáš povinnosti, neznamená, že můžeš odpočívat. A rozhodně máš co zlepšovat, v ničem nejsi dost dobrá! Takže se seber a jdi něco dělat, ty lenochu!
Ale tělo protestuje: Už pár týdnů jsi nespala víc jak šest hodin, energii mi nedodáš, jen ji pořád bereš. Chvilku se zastav, nech mě odpočinout, já už nemůžu! Povídej se na ty kruhy pod očima, nebo jak se ti točí hlava…
Takhle se mysl a tělo pár hodin dohadují. Ale tělo je unavenější a chytřejší. A jak se říká, chytřejší ustoupí. Přestane se hádat a jen mlčí, ale zároveň stojí si za tím, že dneska se nic nedělá. Mysl se cítí jako vítěz a už se snaží tělo ovládnout. Tak vstáváme a jdeme něco dělat. Tělo rezignovaně poslechne – nechává si svůj úder na to, kdy si ten malý pedant myslí, že už má vyhráno.
Přece to se mnou myslí dobře. Chce, aby ze mě něco bylo a abych se sebou mohla být spokojená.
Postavím se tedy a udělám pár kroků. Než dojdu do koupelny, zatmí se mi před očima a já se musím posadit na zem. Na chvilku ztrácím kontakt se světem, ale vím, že za chvilku to přejde, tohle už je ohraná písnička. Tělo dává signál, že to myslí vážně. Dojdu si tedy pro pití a vracím se do postele.
Přemýšlím, co budu dělat. Mysl pracuje. Pf, ještě aby ne, když tělo, ten lenoch, by klidně vůbec nic nedělal! Víš to, že bys měla dělat projekt, co odevzdáváš za dva týdny? Nebo aspoň by ses měla učit, milá zlatá, jen počkej na zkouškové. Jak si jako představuješ? Den nicnedělání? Už zase chytáš ty svoje manýry, že jo. Cože? Tobě se nic nechce? No jasně, vždyť nestojíš za nic.
Konečně se to ukázalo, ty jsi k ničemu, nic neděláš a ještě jsi celé dny unavená. Takhle by to nešlo, holčičko! Pořád nestíháš všechno, co bys chtěla, a teď se na sebe podívej, jak tady mrháš čas. To povídej ostatním, že odpočinek není marnění času, to pro tebe neplatí. Smršť nadávek a posměšků dokáže s velkou vynalézavostí chrlit celé hodiny. Ale jsem k ní shovívavá. Přece to se mnou myslí dobře. Chce, aby ze mě něco bylo a abych se sebou mohla být spokojená.
Ještě to není dost
Její příkazy mě hrozně unavují. Zároveň ale podněcují k akci. Vzniká další konflikt. Nemůžu odpočívat, ale potřebuju to. Cítím už to dlouho, jak potřebuju odpočinek, ale nemůžu si ho dopřát, protože to by znamenalo, že jsem slabá. Že nejsem neustále ta holka, co vypadá, že všechno zvládá. Nepotřebuje jíst ani spát, všichni ji obdivují, jak to všecko zvládá…
Ale já uvnitř vím, že to ještě není dost. Že sice jedu na doraz, ale ty hranice se posouvají. A zatím se vždycky daly posunout o něco dál. Ale čím větší pozemek si uzurpuješ, o to namáhavější je jeho údržba.
Co vlastně na světě dělám? Jsem dost dobrá? Co když nezvládnu všechny své úkoly?
V ten Den vlastně sundavám masku. Jako je to v divadle: každé představení musí mít pauzu, protože herci jsou unavení a musí si odpočinout. Přestávám hrát, jak všechno zvládám, že mě naplňuje, jak jsem neustále v jednom kole a že mě to nabíjí energií. Dochází mi, že je to úplně naopak. Já se záměrně zaměstnávám, abych už neměla sílu postavit se k sobě čelem a nalít si sklenku čistého vína.
V ten Den se mi připomene, proč mám tolik aktivit a málo volného času. Dělám to proto, abych se sebou mohla žít. Aby bylo o co se opřít, kde hledat svoji hodnotu. Děláním zažívám pocit, že mé bytí není jen marnění času, že něco tvořím, něco produkuju, někomu pomáhám. Ale v tento Den nic nezvládnu dělat, nemám tedy hodnotu. A další den musím začít budovat znova, protože hodnota se snadno ztratí, ale těžko získává.
Nemám hodnotu, tudíž nemám právo mít se dobře, jíst, bavit se, odpočívat. A aby toho nebylo málo, přidají se depresivní myšlenky a úzkosti, které se marně snažím potlačit přepracováním. Co vlastně na světě dělám? Jsem dost dobrá? Co když nezvládnu všechny své úkoly? Proč nedokážu žít život tak, abych mohla být šťastná?
Využívejte celý web.
PředplatnéPo položení několika (dá se říct existenčních) otázek se mi dostává odpovědi od vnitřního dirigenta. Na světě jsi zbytečná, nejsi dost dobrá. Svoje úkoly taky nezvládáš a už vůbec ne perfektně. Mám ti dát příklad? V posledním testu jsi měla jen 9 bodů z 10! Ne, neboj, opravdu na nic nejsi dost dobrá. A o životě už vůbec nemluvím. Ten nezvládáš už pár let. A co jsi to říkala o štěstí? To chceš získat tím, že si na něco hraješ? Tím že děláš tolik věcí? Neboj se, takhle toho štěstí nedosáhneš.
Vysmívá se mi, že ho poslouchám, když mě nutí získávat sebevědomí a sebehodnotu nadměrným množstvím aktivit. A chmurné myšlenky nešťastného života se míchají s nedostatečností. Hmm, pěkný víkend.
První krok bylo odhalení toho, že na sebe něco hraju. Dalším krokem je přestat hrát. Ale je to jako se lží. Čím déle (si) lžeš, tím těžší je přestat. Připravuješ čím dál tím lepší dějství, přibaluješ lži, které se nedají tak snadno prokouknout, nutíš se jim věřit. Pak tě ovládají a pak už máš pocit, že tvůj život řídí oni.
Ty už jen přihlížíš a čekáš, že jednou ti udělají překvapení a ty zničehonic získáš svou hodnotu a z nebe na tebe spadne životní štěstí. Ale nespadne. Alespoň ne do té doby, dokud nepůjdeš spokojenému životu naproti. Dokud neodejdeš z divadla, nespálíš masky a nezačneš žít.
Jana, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz
