Etika sociálně psychologického výzkumu dostává stále přesnější obrysy, její pravidla jsou upravována jak národními profesními kodexy, tak řadou dalších směrnic a vymezení, což se v divokých počátcích šedesátých let teprve rodilo. Není tedy divu, že se vyskytly studie, které nebyly úplně etické. Kromě již citovaného kalifornského vězeňského experimentu jsou v nedávné historii sociální studie ještě dvě další: Humpreysova, kterou si připomeneme dnes, a Milgramova, o níž si povíme příště.
Humphreysova studie není u nás zdaleka tak známá jako Milgramova a Zimbardova, přestože ve své době přinesla zásadní pozitivní praktický dopad, a to dekriminalizaci některých homosexuálních praktik. Na druhé straně vyvolala doslova bouři veřejné kritiky za postupy hrubě narušující soukromí.
Robert Allan „Laud“ Humphreys byl americký sociolog, který v roce 1970 publikoval disertační práci mapující sociální skladbu skupiny mužů, kteří vyhledávali na veřejných záchodcích anonymní homosexuální partnery vesměs k felaci (tea‑room sex, v britském slangu cottaging), což byl v té době kriminální čin a jedinci na něm participující tvořili většinu mezi uvězněnými homosexuály.
Humphreys se vetřel do této společnosti a nabídl své služby jako hlídač (watch queen), který bude v případě přiblížení policie nebo neznámých osob na tuto skutečnost domluveným signálem upozorňovat a tak zajišťovat účastníkům bezpečnost. Když získal dostatečnou důvěru, začal shromažďovat některé sociodemografické údaje pro svou práci. Ty si s určitým časovým odstupem ověřoval, když chodil dokonale zamaskován po adresách účastníků tea‑roomingů, vydávaje se za pracovníka zdravotní služby sbírajícího běžné informace.
Jeho práce vyvrátila některé stávající stereotypy týkající se této skupiny mužů: 38 % z nich nebylo ani homosexuálně, ani bisexuálně orientovaných, 44 % bylo ženatých a žilo spořádaným až ukázkovým rodinným životem, u velké části z nich však sex s manželkou skončil po porodu posledního dítěte.
Vyhledávali proto rychlý, finančně nezatěžující, neosobní sex v této podobě, který se pro ně jevil sociálně méně rizikový než eventuální milenky. 24 % tvořili bisexuálové rovněž žijící ve spořádaném manželství, 24 % bylo homosexuálně orientovaných latentně a jen 14 % manifestně, přičemž jenom těchto 14 % odpovídalo stereotypu, který panoval ve veřejnosti.
Humphreys uskutečnil svůj výzkum ve druhé polovině 60. let, kdy na univerzitě nebyla žádná etická instituce a projekt mu schvalovala jen jeho úzká komise. Ostatní pracovníci ústavu se o práci dozvěděli až po jejím publikování a jejich reakce byly značně negativní. Odsoudili narušení soukromí a požadovali, aby byl Humphreysovi odebrán titul.
Po velkém sporu, který se rozhořel, polovina z nich fakultu opustila. Ještě bouřlivější byla reakce veřejnosti poté, co vlivný žurnalista Nicholas von Hoffman velice emotivním způsobem zkritizoval v mediích narušování soukromí. Zde je plné znění jeho sloupku:
Sociologičtí čmuchalové
Jsme natolik zaujatí ochranou svého soukromí před pojišťovacími agenty, protidrogovými agenty, agenty kontrašpionáže, rozvodovými detektivy a kontrolory bankovních kont, že snadno přehlédneme sociální vědce, kteří čmuchají v oblastech našich životů považovaných za nejsoukromější a ostatním nepřístupné. Ale jsou tu, studují nás, dělají si poznámky a získávají o nás informace, do kterých druhým nic není.
Pokud by vznikly pochybnosti, že tu je někdo, koho zajímá cokoli o druhých lidech, včetně toho, co oni považují za zcela privátní, je možné si přečíst poslední číslo populárního, ale seriózního sociologického měsíčníku Trans‑Action. Ústřední článek, nazvaný „Neosobní sex na veřejných místech“, je souhrnem ze studie zaměřené na charakter a způsoby homosexuálních aktivit na veřejných pánských záchodcích. Jeho autorem je Laud Humpreys, episkopální kazatel a řádný Curací Scientist – CSc. (v článku autor zkarikoval oficiální titul PhD do podoby „pee‑aich‑deed“), docent na Southern Illinois University. Článek je extraktem práce: „Praxe čajovny: Neosobní sex na veřejných místech“ (Tearoom Trade: Impersonal Sex in Public Places).
„Čajovna“ je slangové označení homosexuálů pro veřejné záchodky využívané k jiným účelům, než pro které byly původně určeny. Nicméně když jde okolo takového záchodku běžný muž, nepozoruje nic mimořádného a tak jestli chcete zjistit, co se tam opravdu děje, musíte vzbudit dojem, že patříte do spolku.
„Stal jsem se zúčastněným pozorovatelem neuvěřitelné spousty felací,“ píše Humpreys při vysvětlování své metodologie. „Naštěstí strach a podezíravost návštěvníků čajovny stojí u vzniku mechanismů, které tohle umožňují; třetí muž – většinou získávající voyeuristické potěšení za své služby – slouží jako hlídka a pohybuje se sem tam od okna ke dveřím. Taková „watchqueen“, jak říká homosexuální slang, zakašle, když opodál zastaví policejní auto, nebo se blíží někdo cizí. Naopak pokývá hlavou, jestliže přicházející je „pravidelný návštěvník“. Roli mě naučil jeden ze spolupracujících účastníků a já jsem ji hrál při sledování stovek felací zcela přesvědčivě.“
Většina lidí, jež Humpreys v přestrojení pozoroval a o nichž si dělal poznámky, neměla ponětí, co se skutečně děje, ani že zpráva o jejich počínání se v budoucnosti ocitne v tisku. Ze všech mužů, které sledoval, se jen desítka dozvěděla o skutečném smyslu jeho aktivit. Jako sociolog však potřeboval základní osobní údaje o všech návštěvnících čajovny. Ty získával tak, že si poznamenal SPZ jejich automobilů a sledoval je pak tak dlouho, až je identifikoval. Po nějaké době je v převlečení navštívil předstíraje, že dělá jakýsi oficiální nevinný průzkum dům od domu.
Popisuje, jak si počínal: „Když jsem vystupoval jako deviant, pozoroval jsem jejich aktivity a nerušil jsem je. Nyní jsem musel s těmito muži udělat rozhovor, často v přítomnosti jejich manželek, aniž bych je ohrozil a zničil… Abych eliminoval riziko, že mě poznají jako watchqueen, změnil jsem účes, oblečení i auto. Abych omezil riziko, že ztratím řidčeji přicházející návštěvníky čajovny, čekal jsem celý rok mezi sbíráním vzorků v čajovně a následnou návštěvou. V té době jsem shromažďoval informace z bydliště, jeho okolí a z úředních míst.“
Humpreys prohlásil, že udělal vše, co bylo možné, aby jména sledovaných mužů neunikla na veřejnost. „Měl jsem jen jediný exemplář se jmény a ten byl uložen v bezpečném sejfu. Na všech psaných i nahraných rozhovorech jsem důsledně změnil identifikační známky. V jednom případě jsem se raději nechal sebrat policií, než abych prozradil, co dělám.“
Přesto zůstává skutečností, že vlastnil sbírku informací, která mohla být zneužita k vydírání, nátlaku a celé řadě dalších aktivit představující pro postižené škodu a újmu. Trans‑Action obhajuje etiku Humpreysovy metodologie na základě „čistých motivů“ a skutečnosti, že tak činil v zájmu dobré věci, tedy k získání informací o závažném a palčivém sociálním problému.
Ale to každý, kdo čmuchá a slídí kolem nás, může říci, že má dobré motivy. Lidé senátora Sama Ervina (Sam Ervin byl šéfem komise vyšetřující Nixonovu aféru Watergate), kteří chtějí policii dát právo vyrazit vám dveře, protože se jdou přesvědčit, že nevyrábíte drogy, také věří, že mají dobré úmysly, že brání mladým lidem, aby se zničili. J. Edgar Hoover nepochybně věří, že brání vlast proti hrozícímu převratu, když nařizuje odposlouchávání vašeho telefonu…
Hoffman, N: The Sociological Snoopers. Washington Post, Jan. 30, 1970
