„Kde jsem dříve bezmyšlenkovitě mlátil do stolu, křičel a bouchal dveřmi, nyní vnímám, jak se ve mně vzdouvá energie zlosti, jak bych to tam nejraději všechno rozmlátil, a přesto to neudělám,“ říká v rozhovoru psychoterapeut Michal Petr.
Většina lidí se pokládá za vlastníky jednoho mozku. Při troše zjednodušení se dá říci, že ve skutečnosti máme mozky tři: plazí mozek (mozkový kmen), savčí mozek (limbický systém) a lidský mozek (neokortex). Každá z nich je jinak specializována, přičemž od opic a jiných savců se lišíme hlavně vývojově nejmladší vrstvou, šedou kůrou mozkovou.
Naše základní reakce na ohrožení však řídí savčí, resp. emoční mozek. Na rozdíl od počítačů je v našem mozku rychlejší vývojově starší část, neboť plní funkci přežití. Z toho důvodu neustále pracuje a na impulzy, které vyhodnotí jako ohrožující, reaguje okamžitě (v pikosekundách!) a bez velkého přemýšlení.
Je vědecky dokázano, že v takových chvílích vyhlásí limbické centrum (zejména její součást amygdala) tísňovou situaci a převezme velení nad ostatními částmi mozku. Prostě sesadí dosavadního velitele, naše myšlení. Obvykle proto nesedíme a nepřemítáme, zdali na nás tygr stojící před námi opravdu útočí anebo jde jen o optický klam, jak vtipně poznamenal autor knihy Černá labuť Nassim Taleb.
Co se děje v mém mozku, když při hádce ztrácím kontrolu?
Celá věc je pochopitelně komplikovanější, podrobně je vše možné nastudovat např. v Danielu Golemanovi a jeho Emoční inteligenci nebo v konečně česky přeložené knize Petera Levina Probouzení tygra.
Zůstaneme‑li však u zjednodušujícího modelu, můžeme říci, že ze smyslových orgánů jdou informace do thalamu (který převádí informace do jazyka mozku – elektrochemické signály). Z thalamu poté do amygdaly (přes jediné synaptické spojení!) a do neokortexu. První spojení je rychlejší, umožňuje amygdale získat část přímých signálů dříve, než dojde k jejich zpracování v neokortexu.
Za normálních okolností je mezi limbickým systémem a neokortexem mnohočetné nervové spojení. Ve chvílích „nervového poplachu“ však přebírá řízení amygdala. Toto spojení je pak jakoby přestřihnuto, IQ jde (metaforicky) o 50 bodů dolů a my se chováme tak, že se tomu sami mnohdy až divíme. Ve skutečnosti jasně nemyslíme, i když si myslíme, že ano. Amygdala tak přebírá kontrolu nad naším jednáním. Můžeme pak mluvit o emočním přestřelení či amygdalickém únosu.
Jaká je funkce amygdaly, když zrovna nejsme ve stresové situaci?
Amgydala je sídlem emoční paměti (uchovává vzpomínky na citové zabarvení zážitků). Pozorně také zkoumá vjemy ze smyslových orgánů a srovnává to, co se děje teď, se zkušenostmi z minula. Dělá to však asociativně. To znamená, že je‑li jeden klíčový prvek současné situace podobný zážitku v minulosti, amygdala jej zaregistruje a aktivuje se dříve, než je oprávněnost takového poplachu potvrzena.
Navíc je určena k tomu, aby na jakoukoliv situaci reagovala tak, jako by šlo o život. Což v případě, kdy vás kritizuje šéf, většinou nejde; dnešní hrozby jsou tedy spíše symbolické, reakce však nikoliv.
Co bývá spouštěčem „amygdalického únosu“?
Jak jsme si řekli, může jím být téměř cokoliv a často navíc v symbolické rovině. V praxi je však častým spuštěčem ohrožení či nenaplnění našich potřeb.
Zde je zajímavý pohled teorie instinktů: každý z nás má do nějaké míry zranění (prožitek nedostatku; jistoty, že moje potřeba bude naplněna) na jednom ze základních životních instinktů (sil odpovědných za naplnění našich potřeb): sebezáchovném, vztahovém nebo sociálním. Je dobré si uvědomit, že ani jeden není lepší nebo horší než druhý.
Navenek to tak však může vypadat – u švédského stolu se mohu s odsuzujícím pohledem dívat na ty, co se o sebe dobře postarají (jsou u stolu první a vyberou si, co jim chutná bez ohledu na druhé – sebezáchovná varianta), zatímco pro mě je důležité, aby se všichni cítili dobře (dám přednost druhým, abych já sám byl v pohodě – sociální varianta). Ti první vypadají jako sobci, ve skutečnosti však oba naplňují svou, tedy sobeckou potřebu.
Co přesně se v nás děje, když takovouto palčivě prožívanou potřebu nemáme možnost naplnit?
Co se děje v mozku jsme již stručně popsali. Co se děje na prožitkové rovině? Zkuste si vzpomenout na poslední situaci, kdy jste například chtěli reakci od člověka, který byl stažený, nebo vás někdo kritizoval a nedal vám možnost se obhájit. Nebo vás někdo předběhl v tramvaji, aby obsadil místo, na které jste už skoro sedali.
Záleží na intenzitě, ale často se objevují prvky bezmoci, zlosti a smutku. Záleží však také na typu osobnosti (někdo má větší tendenci zlost vyjádřit, někdo naopak potlačit). Projevů chování tak může být nepočítaně. Ale obecně platí, že čím silnější či základnější potřeba byla ohrožena, tím silnější je amygdalická reakce.
Dá se tedy říct, že tato „primitivní“ reakce se spouští při pocitu ohrožení na úrovni základních životních instinktů?
Nejenom, ale velmi často tomu tak je. Dívejme se na situace, ve kterých jsme byli pohlceni emoční reakcí, zorným úhlem potřeb: jaká moje potřeba byla ohrožena? Proč jsem reagoval tak silně, mnohdy neadekvátně reálné situaci? Což je však těžké, ba nemožné, když jsme právě uprostřed emočního únosu.
Strach při pohledu do očí tygra, to bude obecně lidská reakce. Může pocit zahlcení emocemi souviset s naší individuální zkušeností?
Samozřejmě. Představte si běžnou situaci: při předjíždění jen o vlásek uniknete srážce s protijedoucím autem. Hippocampus si bude pamatovat, kde a kdy to bylo, ale amygdala si zapamatuje emoci, kterou jste zažili, například úzkost. Pokaždé, když budete předjíždět za podobných okolností, můžete odraz této úzkosti cítit, i když si to mnohdy ani neuvědomíte.
Podobně si pamatujeme i méně dramatické zážitky. Vzpomeňte si třeba na učitele, kterého jste na základní škole neměli rádi. Jak vypadal, co dělal? Jak jsem již zmiňoval, amygdala reaguje asociativně. Je jedno, že člověk stojící právě přede mnou je někdo zcela jiný než ten, který ve mě v minulosti vyvolal nepříjemné emoce. Amygdala zaregistruje právě onen společný prvek, který oba nosí, a automaticky reaguje (nemusí vždy jít chování, ale třeba i o vzhled, např. úzké rty nebo plnovous).
Mnozí psychologové přiznávají, že sami mívají potíže, se kterými umí pomoci druhým. Jak to, že i když je člověk po teoretické stránce na podobné situace připravený, čte si o tom, píše nebo o tom dokonce učí, ve skutečnosti se nedokáže ovládnout, když nastane krizová situace?
Informace (byť dobré) jsou pouze teorie. Psycholog není nadčlověk. Zvládání emocí je trénink jako každý jiný. A psycholog je člověk jako každý jiný. Automat naší přirozenosti velí ochránit se – zaútočit, stáhnout se nebo zmrznout a nereagovat (tzv. reakce mrtvého brouka).
O posledně zmíněné reakci se často nemluví, a přitom je zásadní. Dokonce by se dalo říct, že v reakci na ohrožení prvně zmrzneme, a teprve pak volíme aktivní strategii – boj nebo útěk. V živočišné říši je mnoho takových příkladů: pohyb poutá pozornost. Když v cirkuse vstoupí do manéže lev, lidé v prvních řadách instinktivně ztuhnou. Potíž nastává, když tuto přirozenou reakci poté neuvolníme, ale neseme si ji s sebou. Podle Levina může dokonce jít o jednu z důležitých příčin posttraumatické stresové poruchy.
Vědět, na jakém se pohybujeme území, co funguje a co ne, je tedy pouze prvním krokem. Změna přijde až opakovanou aplikací těchto znalostí.
Jakou roli může tedy v nápravě hrát náš rozum, vůle, naše vědomá složka?
Lepší slovo mi přijde sebeuvědomění (či vědomá pozornost), která je nezbytným předpokladem pro konstruktivní zvládání emocí. Aktivujeme‑li svou vědomou pozornost, aktivujeme i levý prefrontální lalok, který má schopnost tlumit reakce amygdaly. Jde však o kontrainstinktivní aktivitu, nejsme přitom ve své kůži (podobně, jako když náhle měníme zaběhnuté vzorce párové komunikace nebo životní styl).
Zkušeností a praxí je možné dosáhnout zajímavých výsledků. Kde jsem dříve bezmyšlenkovitě mlátil do stolu, křičel a bouchal dveřmi, nyní vnímám, jak se ve mně vzdouvá energie zlosti, jak bych to tam nejraději všechno rozmlátil, a přesto to neudělám.
Využívejte celý web.
PředplatnéMůže se mi dokonce podařit za pomoci vědomé pozornosti – například na dech – mou reakci zklidnit a uvolnit. Nebo v případě, že mám tendenci emoce potlačovat, tak jim mohu dát prostor a konstruktivně je zpracovat.
Jde o obecné principy, které je pak třeba individuálně přizpůsobit každému člověku na míru na jeho situaci. A to už je záležitost střednědobého terapeutického doprovázení.
