Hned na úvod prozradím, že titulek článku je matoucí a že zklamu všechny, kdo čekají návod, jak obelstít svou nechuť k plnění „povinností“. Nadpis je jen mým přáním, aby skončil celý koncept prokrastinace. Je pro mě jedním z příkladů, kudy by psychologie neměla jít. Nechci popřít, že i skrze tento koncept se někdo mohl v životě posunout k lepšímu, a nikomu neberu právo věnovat mu svůj čas, ale sobě nevezmu právo vyjádřit (vědomě jednostranné) pochyby a kritiku.

Nejsem stoupencem pozitivistické vědy a kvantitativních výzkumů, takže nejméně ze všeho mi vadí, že tato teorie s nejčastější definici „nerozumné odkládání věcí na později“ je prakticky neověřitelná. Koncept je však dobrým příkladem toho, jak společenský kontext působí na psychologii a posléze jednotlivce.

Můj dlouhodobý názor je, že žijeme v bláznivé společnosti. Když někdo nechce plnit spoustu nesmyslů a povinností, kterými jsme zavalováni, označí se tato nechuť jako porucha či diagnóza a člověku je předkládáno, že potřebuje pomoc (od nějaké moci), aby se změnil. Citlivější lidé takové výzvy a „možnosti pohledu“ vezmou často za své a později to již vnímají jako vlastní potřebu či problém.

Je libo diagnózu?

Prokrastinace jako příklad dovyrobené diagnózy plní několik funkcí: Zakryje se bláznivost společnosti tlačící na lidi miliónem požadavků a podsouvající představy o štěstí, které se pak člověk snaží naplnit i proto, aby nevybočoval a dělal věci „správně“. Společnosti to navíc umožní rozjet další byznys. S mírným přeháněním lze říci, že se zkonstruuje diagnóza, lidé jí začnou trpět a pak ji „odborníci“ mohou léčit.

Důkazem, že nevymýšlím konspirační teorie, je např. situace, kdy objevitel jiného sporného konceptu, syndromu ADHD (hyperaktivita/porucha pozornosti) krátce před smrtí doznal, že neobjevil lék na tento syndrom, ale vymyslel obraz choroby, který by seděl na již existující lék (Ritalin). A skutečně se od té doby spotřeba Ritalinu neuvěřitelně zvýšila.

Třetí funkcí je snížení zodpovědnosti člověka za sebe samého – má‑li někdo nálepku „nemocný“, skutečně přestává mít moc a je vydán do rukou mocných‑odborníků. Je to něco, co se děje napříč celým životem: máloco už můžeme dělat sami o sobě. Psycholog může být někým, kdo posiluje schopnost člověka více věřit svým silám, intuici, emocím i rozumu, anebo může pokračovat v tomto „outsourcingu“ a člověka dále zbavovat kompetencí a činit závislým na vnější pomoci.

Uvěří‑li člověk, že trpí „nemocí“, získala společnost další duši, se kterou bude moci snáze manipulovat (nekritizuju koncept nemoci jako celek, nemoci samozřejmě existují a řadu z nich opravdu neovlivníme jinak než léky). Už Viktor Frankl před lety tvrdil, že existují iatrogenní neurózy – neurózy, které jsou důsledkem indoktrinace. Něco člověku nakukám, a on to na základě důvěry či naivity spolkne.

Normální lidé v bláznivé době

Psychologie a diagnózy souvisejí s dobovým poznáním a platným paradigmatem. Není třeba náhoda, že když byli psychiatry výhradně muži, objevovalo se tolik „hysterických“ pacientek. Ženské prožívání bylo snadněji patologizováno, zatímco např. schizoidní porucha (zjednodušeně řečeno rezervovanost ve vztazích, více typické pro muže) nebyla považována za problém a začala se zkoumat, až když se změnila doba a výzkum se genderově posunul.

Je tedy logické, že společnost prosazující výkon, konzum a plnění povinností si vytvořila nálepku pro ty, kteří se této normě neumějí či nechtějí přizpůsobit. Psychologie a koncept prokrastinace (minimálně některým lidem) ještě nakládá, aby vnímali jako problém, že se jim nechce plnit často bezduché věci, aby vypnuli možná poslední ukazatele vlastní osobitosti a duše.

James Hillmann jednou řekl, že osobní patologie je jednou z posledních oblastí, kde si dnes můžeme zachovat sami sebe před tlaky na uniformitu. Prokrastinace nám předkládá pionýrsko‑manažerský obraz člověka, který s chutí ráno vstane, krásně si uspořádá všechny oblasti, žije plněním úkolů, přijímá výzvy a jeho radost spočívá v dosahování úspěchů. Je to zrcadlo společnosti bez hloubky a stínu člověka i marketing zároveň.

Něco tady nesedí

Krom toho se ukazuje, že (mainstreamově prezentovaná) prokrastinace je v rozporu s různými psychologickými poznatky. Myslím, že nejde až tak o problém rozumu a vůle, jako o problém emocí, motivace a celistvosti osobnosti, což vyžaduje jiný typ péče.

Nedávno mi klientka, která si myslela, že trpí prokrastinací, řekla, že si uvědomila, že se před zkouškami nudí a odkládá učení do bodu, kdy musí zapnout a má to pro ni konečně drive, konečně je to zajímavé. Přípravu na zkoušky zvládá za méně času, ale trápila se, že by měla mít jiný přístup, že „prokrastinuje“.

• O pozitivní funkci stresu je přitom řada výzkumů. Existuje i koncept aktivního prokrastinátora Korejců Chu a Choi, kteří zjistili, že časový stres pomůže lidem optimalizovat (alespoň za určitých podmínek) jejich výkon.
• V koučování se mluví o efektu cílové pásky – zrychlím, když vidím cíl, do té doby pracuji se svými silami jinak.
• Také je známo, že v řadě věci funguje Paretův princip – pravidlo 80:20. I v práci často uděláme 80 % úkolů za 20 % času – chce najít tu správnou vlnu, na které se svezu, příp. upravit kontext své situace, abych se odrazil. Málokdy však budu výkonnější, když se budu vyzývat k výkonu a pak se trápit, že takto nefunguju.

Prokrastinace si zaslouží kritiku i proto, že může posilovat vnitřní konflikt člověka tím, že se staví na stranu toho „vyzývatele k plnění povinností“, čili – využijeme‑li starého dobrého Freuda – na stranu superega, příp. ega.

Terapie není opravna porouchaných součástek

V gestalt terapii je pěkný koncept top dog a under dog, částí osobnosti, kdy top dog vždy vyžaduje a přikazuje a under dog se brání, má sílu pasivního odporu a podle teorie nakonec vždy vyhraje, pokud nedojde ke sladění a dialogu s top dog. Když někdo něco nechce, tak s ním prostě nehnete ani cukrem ani bičem. A pokud ano, tak výsledkem určitě není harmonie.

Terapeut nemá stranit žádné části klientova já – pokušení dávat rady a oslovovat jen tu rozumnou část je opravdu pokušení. Vidíme‑li však toho neplniče/odkládače jako problém, který se má zlikvidovat, aniž bude pochopen, a uděláme‑li koalici s top dog, jen si zaděláme na větší problém. Problém není v odkládači, ale v rozporu mezi top dog a under dog, který je třeba zvědomit.

Pak se dá zjistit, že neplnič může mít dobré důvody něco nedělat, nepodřizovat se, že i top dog (přísné já, kritik, vnitřní rodič, společnost,…) může být trochu mimo(ň). Je to paralela k rodinné terapii, když přijde rodič a říká, že dítě zlobí a neplní povinnosti, a čeká, že se bude „opravovat“ dítě. Jen ochota zkoumat i jiné věci, proč dítě „zlobí“, vztah dítěte a rodiče, co rodič sám nezvládá nebo nedělá dobře, může uzdravit rodinu jako celek. Dítě i náš neplnič povinností jsou jen identifikovaným pacientem, ale léčba se týká celku.

Boj o naše duše

Osvícenější výzkumníci prokrastinace alespoň tvrdí, že je ve hře víc psychických mechanismů a že lze těžko mluvit o jednotném konceptu. Já bych se bez něj obešel úplně. Reálnější však asi je, že po knížkách a seminářích dojde i na nějakou tu zázračnou pilulku.

Existují naštěstí dobří psychologové (i na tomto webu je jich dost), ale psychologii jako celku, jako součásti bláznivé společnosti, bych absolutní důvěru nedal. Brainwashing hrozí právě tam, kde někdo ví, jaké zbraně může používat.

Někdy je nám bohužel nabízena „pomoc“ ze zdrojů, které jsou zároveň původci nákazy. O naše duše se vede skutečně boj jak ve správném dramatu. Je na nás, čemu ji vydáme, jak jí dáme výživu, ochranu a péči.

P. S. Napsání tohoto článku jsem odkládal několik měsíců – jsem rád, že prokrastinace a moje averze k ní mě nedonutily zrychlit a přemáhat se. Nebyl prostě správný čas, byl to čas zrání.