Psychoanalýza – Freud. Logoterapie – Frankl. Transakční analýza – Berne. Gestalt terapie – Perls. Pro člověka, který se zabývá psychoterapií, je to něco jako násobilka.

Ke každému modernímu terapeutickému směru se váže nějaké jméno otce (výjimečně matky) zakladatele a jeho/její životní příběh je to první, co se student psychoterapie dozví (přesně tak jako v knize Stanislava Kratochvíla „Základy psychoterapie“).

Potom přicházejí na řadu nejslavnější žáci, nejznámější školy, instituty, vzdělávací centra. Pak definice, popis východisek zakladatele, praxe jednotlivých škol a přispění žáků. 

Toto je způsob, jakým jsme zvyklí se dozvídat nejen o psychoterapeutických školách, ale také školách filozofických nebo pedagogických. Zřejmě potřebujeme tuto strukturu, abychom se dokázali v našem světě zorientovat.

Nicméně někteří filozofové si všimli, že v dnešní době se s nástupem postmoderny šíří znalosti a poznání poněkud jinak – a stejně tak se vyvíjí i naše myšlení. Pro přirovnání sáhli do biologie.

Víte, co je rizóm?

V rostlinné říši jde o velice složitou síť oddenků, která nemá začátek ani konec, jednotlivá vlákna jsou rozmanitě propojena každé s každým. Někdy se vlákno táhne dlouhou dobu pod zemí, někdy se na povrchu rozvine ve spletitou síť, ze které raší další a další oddenky. Rizóm se stal onou metaforou, kterou Francouzi Deleuze a Guatarri použili pro popis postmoderního způsobu myšlení a rozšiřování poznání.

Kanadský terapeut Christopher Kinman podobným způsobem hovoří o šíření postmoderních terapeutických směrů a pro lepší srozumitelnost použil přirovnání ke stromu a pavučině.

Moderní směry se šíří podobně jako stromy: například jednotlivec nebo skupina přiveze ze zahraničí „semínko“ nové terapeutické školy a založí institut. Pokud vznikne zájem mezi studenty a profesionály, říkáme, že směr „zakořenil“. Strom začne košatět, vytvářet složitější struktury a jednotlivé vrstvy. Pokud zájem nevznikne, zahyne.

Česká pavučinka

Postmoderní směry mají však spíše charakter pavučiny. Někdo natáhne vlákno, a to se začne dál členit, spojovat s jinými vlákny, vytvářet uzly, houstnout nebo řídnout.

Současné dění v české terapeutické krajině je vynikajícím příkladem. Jedno z prvních vláken postmoderních směrů k nám do České republiky přivedl Vratislav Strnad v podobě narativní terapie, později jej obohatil David Skorunka.

Dalšími průkopníky byli v Juraj Barbarič, Šárka Gjuričová, Jiří Kubička a mnoho dalších. Jiná vlákna se k nám potom dostávala trochu komplikovanější cestou přes akademickou obec: Ivo Čermák je nejvýraznějším hlasatelem narativních směrů a Zbyněk Vybíral ve své knize Psychologie jinak začal jako jeden z prvních odlišovat postmoderní směry od moderních.

V současnosti pavučina postmoderní terapie v české i slovenské krajině úspěšně houstne. Překlad knih Jill Freedman (Narativní psychoterapie) a Harlene Anderson (Konverzace, jazyk a jejich možnosti) zpřístupnil tyto směry i zájemcům, kteří neovládají angličtinu natolik, aby v ní mohli číst. Na vysokých školách se začaly objevovat kurzy pro budoucí pomáhající profesionály, vznikly nové výcviky a školící semináře.

Namísto kamenného institutu, který by plodil postmoderní terapeuty podobně jako strom plodí jablka, vznikl specializovaný server www.narativ.cz, který by měl být podhoubím pro další oddenky, materiálem pro utváření nových sítí. V tomto smyslu přináší web aktuální zprávy o činnosti domácích i zahraničních institutů a pracovišť, jež se zabývají postmoderní perspektivou.

Čerstvé vlákno z Mexika

Jedno z důležitých inspirativních vláken se k nám dostalo až z dalekého Mexika. Rocío Chaveste Gutiérrez, ředitelka institutu Kanankil v Meridě, který jako jediný na světě vyučuje magisterskou psychoterapii výhradně z postmoderní perspektivy, navštívila nedávno Českou republiku.

Čeští terapeuti, sdružení kolem webu www.narativ.cz, od té doby spolupracují s Kanankil Institute mimo jiné i formou společných Skype workshopů a společného psaní blogů, jež jsou mimochodem také dobrou ukázkou pavučinového způsobu šíření informací.

Nedá se říci, že by postmoderní směry neměly své velké postavy. Naopak: Harlene Anderson, Harry Goolishian, Tom Andersen, Michael White. Ti všichni jsou vždy uváděni na předních stranách učebnic, knih a článků o postmoderní terapii.

Je však pravděpodobné, že takových učebnic jako jsou Kratochvílovy „Základy psychoterapie“, bude ubývat. Terapeutické směry se proměňují stále rychleji a stále více lidí je zapojeno do diskuse o praxi psychoterapie.

Cílem tedy už není dospět k té jediné správné psychoterapii a její podobu co nejvěrněji otisknout na papír, ale spíše mít možnost podívat se na aktuální podobu určitého směru v jeho živé formě, z nejrůznějších úhlů pohledu. K tomu může být web – tedy síť – velice dobrým pomocníkem.

Pro Psychologii.cz připravil tým Narativ.cz: Kateřina Novotná, Jakub Černý a Pavel Nepustil.