Nový audiobook: Posílení vůle
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Moderní, nebo postmoderní terapie?

Řeč o problémech vytváří problémy, řeč o řešení vytváří řešení.

Kateřina Novotná

Kateřina Novotná
Psycholožka, psychoterapeutka

Pavel Nepustil

Pavel Nepustil
Psycholog

10. 9. 2010

„Mám se svým problémem jít za moderním, nebo za postmoderním terapeutem?“ Takto se většina potenciálních klientů terapeutických poraden neptá – avšak pro studenty a profesionály v pomáhajících profesích na celém světě se tato otázka stává stále důležitější. V čem tedy rozdíl spočívá?

Rozdělování na moderní a postmoderní směry se v psychoterapii objevilo teprve nedávno a rozhodně není přijímáno s bezbřehým nadšením. Bouří se především terapeuti zaškatulkovaní jako „modernisti“. Cítí se, jakoby na ně byl tento termín uvalen jejich postmoderními kolegy a označoval jejich názory za přežité. K čemu je tedy tento způsob dělení užitečný těm, kteří jej používají nejvíc, tedy terapeutům hlásícím se k postmodernímu hnutí?

Postmoderní psychoterapie není ucelený a jednotný směr. Je to spíše způsob, jak se na psychoterapii dívat, či terapeutický postoj. A z velké části je to také kritika psychoterapie v podobě, v jaké se rozvíjela od dob Sigmunda Freuda. Kritika velkého moderního příběhu, v němž se výjimečně nadaný, vysoce vzdělaný odborník snaží opravit poškozené, znečištěné nitro, duši nebo mysl obyčejného člověka, jenž sedí (nebo leží) před ním. Používá k tomu techniky vymyšlené ještě nadanějšími a vzdělanějšími osobnostmi, jež pečlivě nastudoval a nacvičil u svých „duchovních otců a matek“ v sebezkušenostním výcviku.

Co tedy dělá postmoderní terapeut jinak? Má jednoduše zcela odlišný pohled na svět. Už nevěří tomu, že existuje jedna pravda, jedno vysvětlení a řešení, které by univerzálně platily pro všechny.

Naopak, postmoderna vidí hodnotu v různosti a odlišnostech, v rozmanitosti názorů a životních stylů. Důležitý je pro ni také způsob, jak vlastně něco jako pravda či realita vzniká – vše, co určitá skupina lidí označuje za skutečné a pravdivé, je jimi vytvářeno, sociálně konstruováno.

K takovému vidění světa postmodernismus dospěl přirozeně, v souladu se soudobou společností. Časy, kdy se lidé potkávali jen s těmi fyzicky nejbližšími, jsou dávno pryč. Díky rozvoji dopravy a komunikačních technologií jsme se octli ve světě, kde je náš prostor zaplňován nejrůznějšími lidmi či jejich obrazy, například skrze internet a různé sociální sítě. Vytváříme si k nim vztah, i když jsme je třeba nikdy neviděli. Dostáváme se k nepřebernému množství informací, perspektiv, a vlastně celých světů.

Postmodernismus tedy ohlásil konec velkých příběhů, platných všude a pro všechny, konec jednotných vyprávění. To se odráží například v narativní psychoterapii, jedné z podob postmoderních směrů. Využívá metafory příběhu – náš život vnímá jako nedopsaný text, který je znova a znova přepisován, ať už námi nebo někým jiným. Je stále nově interpretován a pokaždé tak dostává odlišný význam a smysl.

To, jak o sobě přemýšlíme a jak o nás mluví druzí, nás utváří. A to je princip, o nějž se narativní terapeutická práce opírá. Všímá si však způsobů, jak náš osobní příběh může být předepsán kulturou, v níž žijeme. Jedná se o „dominantní“ příběhy, jakési ustálené způsoby vnímání a výkladu světa, ale i sebe sama. Ty nemusí nutně odpovídat naší osobní zkušenosti, mohou ji například patologizovat nebo problematizovat.

Dalším z postmoderních přístupů je „na řešení orientovaná terapie“, která obrací pozornost především k řeči. Problémy, ale také řešení, chápe stejně jako realitu – jsou konstruované lidmi, kterých se problém nějak dotýká, kteří v něm žijí.

Dalším z postmoderních přístupů je „na řešení orientovaná terapie“, která obrací pozornost především k řeči. Problémy, ale také řešení, chápe stejně jako realitu – jsou konstruované lidmi, kterých se problém nějak dotýká, kteří v něm žijí. Prostředkem jejich konstrukce je právě řeč.

Rozhovor v terapeutické situaci se proto zaměřuje na řešení – protože právě pro ně lidé do terapie chodí, ne pro problémy. Nejvýstižněji vyjadřuje tento přístup heslo: „Řeč o problémech vytváří problémy, řeč o řešení vytváří řešení.“ Terapeut přitom zaujímá „neexpertní“ pozici: odborníkem na klientův život je především klient sám, ne žádný terapeut.

Třetí z bezpočtu cest, jak uplatnit postmoderní vidění světa v terapii, je spolupracující přístup. Ten dovádí postmoderní myšlení až do vztahu terapeuta a klienta. Terapeut nevstupuje do hry na experty na lidský život, nehodnotí, co je pravdivé a nepravdivé vidění věcí.

Ocitá se tím na „stejné úrovni“ jako klient, pouze jeho role je jiná než klientova. Terapeut probouzí a podporuje dialog, na který klade spolupracující přístup důraz. Je to v tomto pojetí rozhovor, ve kterém se utvářejí významy, rozšiřují se možnosti, jež člověk má, a rodí se nové, předtím netušené cesty. A to i tam, kde se předtím zdálo, že žádné nejsou.

Postmoderní myšlení v terapii tím není vyčerpáno, nalézá ještě mnohé jiné varianty. Podporuje je ze své podstaty. Jak se tedy šíří a jaké podoby třeba má v České republice? O tom příště.

Pro Psychologii.cz připravil tým Narativ.cz: Kateřina Novotná, Jakub Černý a Pavel Nepustil.
 

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Můj prostor

Jedni se tiše krčí v koutě. Druzí svou energií zaplní každý prostor. Učme se od …

8 min

Zdravá sebeúcta

Co spolehlivě zlepší váš život? Buďte sami na sebe hodní. Proč je to tak těžké?

14 min

Deprese ve vztahu

Člověku s depresivním naladěním na vztazích velmi záleží. A v tom je ta potíž.

12 min

Ideální já

Co se stane, když je realita příliš vzdálená od toho, jací bychom podle sebe měli …

15 min

Člověk bez role

Lékařská věda nám umí život prodloužit. Na nás je, abychom našli jeho naplnění.

14 min

Kateřina Novotná

Psycholožka, psychoterapeutka

10. 9. 2010