K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Moderní, nebo postmoderní terapie?

Řeč o problémech vytváří problémy, řeč o řešení vytváří řešení.

„Mám se svým problémem jít za moderním, nebo za postmoderním terapeutem?“ Takto se většina potenciálních klientů terapeutických poraden neptá – avšak pro studenty a profesionály v pomáhajících profesích na celém světě se tato otázka stává stále důležitější. V čem tedy rozdíl spočívá?

Rozdělování na moderní a postmoderní směry se v psychoterapii objevilo teprve nedávno a rozhodně není přijímáno s bezbřehým nadšením. Bouří se především terapeuti zaškatulkovaní jako „modernisti“. Cítí se, jakoby na ně byl tento termín uvalen jejich postmoderními kolegy a označoval jejich názory za přežité. K čemu je tedy tento způsob dělení užitečný těm, kteří jej používají nejvíc, tedy terapeutům hlásícím se k postmodernímu hnutí?

Postmoderní psychoterapie není ucelený a jednotný směr. Je to spíše způsob, jak se na psychoterapii dívat, či terapeutický postoj. A z velké části je to také kritika psychoterapie v podobě, v jaké se rozvíjela od dob Sigmunda Freuda. Kritika velkého moderního příběhu, v němž se výjimečně nadaný, vysoce vzdělaný odborník snaží opravit poškozené, znečištěné nitro, duši nebo mysl obyčejného člověka, jenž sedí (nebo leží) před ním. Používá k tomu techniky vymyšlené ještě nadanějšími a vzdělanějšími osobnostmi, jež pečlivě nastudoval a nacvičil u svých „duchovních otců a matek“ v sebezkušenostním výcviku.

Co tedy dělá postmoderní terapeut jinak? Má jednoduše zcela odlišný pohled na svět. Už nevěří tomu, že existuje jedna pravda, jedno vysvětlení a řešení, které by univerzálně platily pro všechny.

Naopak, postmoderna vidí hodnotu v různosti a odlišnostech, v rozmanitosti názorů a životních stylů. Důležitý je pro ni také způsob, jak vlastně něco jako pravda či realita vzniká – vše, co určitá skupina lidí označuje za skutečné a pravdivé, je jimi vytvářeno, sociálně konstruováno.

K takovému vidění světa postmodernismus dospěl přirozeně, v souladu se soudobou společností. Časy, kdy se lidé potkávali jen s těmi fyzicky nejbližšími, jsou dávno pryč. Díky rozvoji dopravy a komunikačních technologií jsme se octli ve světě, kde je náš prostor zaplňován nejrůznějšími lidmi či jejich obrazy, například skrze internet a různé sociální sítě. Vytváříme si k nim vztah, i když jsme je třeba nikdy neviděli. Dostáváme se k nepřebernému množství informací, perspektiv, a vlastně celých světů.

Postmodernismus tedy ohlásil konec velkých příběhů, platných všude a pro všechny, konec jednotných vyprávění. To se odráží například v narativní psychoterapii, jedné z podob postmoderních směrů. Využívá metafory příběhu – náš život vnímá jako nedopsaný text, který je znova a znova přepisován, ať už námi nebo někým jiným. Je stále nově interpretován a pokaždé tak dostává odlišný význam a smysl.

To, jak o sobě přemýšlíme a jak o nás mluví druzí, nás utváří. A to je princip, o nějž se narativní terapeutická práce opírá. Všímá si však způsobů, jak náš osobní příběh může být předepsán kulturou, v níž žijeme. Jedná se o „dominantní“ příběhy, jakési ustálené způsoby vnímání a výkladu světa, ale i sebe sama. Ty nemusí nutně odpovídat naší osobní zkušenosti, mohou ji například patologizovat nebo problematizovat.

Dalším z postmoderních přístupů je „na řešení orientovaná terapie“, která obrací pozornost především k řeči. Problémy, ale také řešení, chápe stejně jako realitu – jsou konstruované lidmi, kterých se problém nějak dotýká, kteří v něm žijí.

Dalším z postmoderních přístupů je „na řešení orientovaná terapie“, která obrací pozornost především k řeči. Problémy, ale také řešení, chápe stejně jako realitu – jsou konstruované lidmi, kterých se problém nějak dotýká, kteří v něm žijí. Prostředkem jejich konstrukce je právě řeč.

Rozhovor v terapeutické situaci se proto zaměřuje na řešení – protože právě pro ně lidé do terapie chodí, ne pro problémy. Nejvýstižněji vyjadřuje tento přístup heslo: „Řeč o problémech vytváří problémy, řeč o řešení vytváří řešení.“ Terapeut přitom zaujímá „neexpertní“ pozici: odborníkem na klientův život je především klient sám, ne žádný terapeut.

Třetí z bezpočtu cest, jak uplatnit postmoderní vidění světa v terapii, je spolupracující přístup. Ten dovádí postmoderní myšlení až do vztahu terapeuta a klienta. Terapeut nevstupuje do hry na experty na lidský život, nehodnotí, co je pravdivé a nepravdivé vidění věcí.

Ocitá se tím na „stejné úrovni“ jako klient, pouze jeho role je jiná než klientova. Terapeut probouzí a podporuje dialog, na který klade spolupracující přístup důraz. Je to v tomto pojetí rozhovor, ve kterém se utvářejí významy, rozšiřují se možnosti, jež člověk má, a rodí se nové, předtím netušené cesty. A to i tam, kde se předtím zdálo, že žádné nejsou.

Postmoderní myšlení v terapii tím není vyčerpáno, nalézá ještě mnohé jiné varianty. Podporuje je ze své podstaty. Jak se tedy šíří a jaké podoby třeba má v České republice? O tom příště.

Pro Psychologii.cz připravil tým Narativ.cz: Kateřina Novotná, Jakub Černý a Pavel Nepusti<br/>l.  

Diskuse 0

Pavel Nepustil

Psycholog, terapeut a sociální pracovník

nepustil.narativ.cz