Máte pocit, že se váš vztah dostává do slepé uličky? Zdá se vám, že vaše vzájemné reakce začaly být příliš stereotypní a komunikace je spíš souboj než dialog směřující ke společnému cíli? Máte pocit, že s tím vším chcete něco udělat, ale nevíte, kde začít? Pak vás možná napadlo, že by mohl pomoci někdo třetí, kdo je nezaujatý a dokáže mít na váš vztah jiný náhled. Právě tady může výborně zafungovat psychoterapie. Důležité je ale dobře vybrat takový terapeutický přístup, který se nejlépe hodí konkrétně pro vás a pro vaši situaci. A jako první se nabízí párová terapie.

Párová terapie je opravdu velmi specifická a má jiný cíl, jiná pravidla i jiné metody, než terapie individuální. V individuální terapii má terapeut povinnost hájit zájmy klienta, tedy konat tak, aby vše vedlo k dosažení klientova cíle v terapii. I když klient například řeší partnerský problém, terapeut neřeší problémy partnera a není jeho cílem chránit vztah jako takový. Směřuje k tomu, aby terapie vedla k vyřešení situace klienta, ne jeho partnera. Zaměřuje se na osobnost klienta, ne na vztah jako takový.

Může nastat nečekané…

V párové terapii je to všechno jinak. Klientem je pár a vztah, nikoli zájem každého z partnerů. Pár si na začátku definuje cíl, a ten je pak pro terapeuta závazný. Cíl však může být různý, ne vždy jím je zachování vztahu. Někdy si partneři přejí rozklíčovat partnerské problémy a dojít k rozhodnutí, zda spolu zůstat nebo se rozejít, jindy mají na počátku cíl vztah napravit, zlepšit komunikaci a znovu najít společné naladění a porozumění.

V průběhu terapie často dochází k tomu, že se partneři kromě vztahu začnou také více zabývat sami sebou, snaží se získat hlubší náhled na sebe a své chování ve vztahu. To pak může vést k tomu, že začnou více pracovat na osobním rozvoji a mohou získat pocit, že jim v tom partner nějakým způsobem brání nebo je omezuje. Zkrátka se více postaví na vlastní nohy, zaměří se na sebe a touha setrvat ve vztahu může ustoupit do pozadí.

Úkolem terapeuta zde není zaměřovat se na osobnost každého z páru, ale zůstat nestranný, nehodnotit osobnosti partnerů, vnímat pár jako jeden celek, sledovat rozpory, atmosféru ve vztahu, rozdílnosti a to, co pár spojuje.

Hledá příčiny a možná řešení problémů, navrhuje různé způsoby, jak například zlepšit komunikaci, jak nastavovat pravidla, jak si uspořádat prostor ve vztahu apod. Z podstaty párové terapie tak vlastně vyplývá, že v jejím průběhu mohou partneři také dojít k tomu, že je pro oba výhodnější se rozejít.

Jestliže se pár rozhodne svůj vztah řešit s pomocí odborníka, rozhoduje se přijmout náhled třetí, nezávislé osoby, která mnohdy odkryje takové aspekty vztahu, které si dosud jeden či oba z páru neuvědomovali, případně je vytěsnili a popřeli. To může znamenat změnu náhledu na vztah u některého (nebo obou) z páru, a tím může vést i ke změně postoje k jeho dalšímu vývoji.

Do hloubky raději sami

Velká část terapeutů pracuje s integrativním přístupem, to znamená, že kombinují jednotlivé směry a používají takové metody, které jsou nejvhodnější v dané situaci. Jiní terapeuti se spíš zaměřují na jeden konkrétní směr, například na systemiku, hlubinnou psychoterapii, kognitivně behaviorální terapii, humanistický přístup apod.

Každý ze směrů má své výhody a nevýhody a je vhodný pro jiné typy problémů. Hlubinné přístupy se pro párovou terapii moc nehodí. Jejich použití často vede k tomu, že se terapeut zaměří na osobnosti jednotlivých partnerů a věnuje se řešení jejich osobních témat, která pravděpodobně souvisí s problémem ve vztahu. Odvede to tak pozornost od celkového cíle páru a navíc, hluboká osobní témata se jen těžko řeší za přítomnosti druhého partnera. Někdy tím může dojít k vystupňování konfliktu. Hlubinná terapie je také dost časově náročná, respektive trvá poměrně dlouhou dobu, než dojde k nějaké změně či posunu.

Tento typ terapie se  víc hodí pro terapii individuální a nevylučuje se, aby jeden nebo oba z páru na takovou terapii individuálně docházeli souběžně s terapií párovou. Pro párovou terapii se však více hodí jiné přístupy – ať už integrativní nebo systemické. Zpravidla totiž jde o řešení konkrétního aktuálního problému, který je třeba rychle pojmenovat a najít cestu k jeho vyřešení.

Vhodný je tedy takový přístup, který dokáže efektivně zmapovat situaci, najít jádro problému a nastínit možnosti řešení, ideálně v konkrétních krocích. Samozřejmě záleží také na osobnostech partnerů. Stejně jako v individuální terapii i v párové platí, že každému sedí něco jiného. Navíc je to komplikovanější o to, že partneři mohou být velmi odlišní a každý zaměřený na jiný způsob řešení problémů, takže se nemusí na volbě terapeutického přístupu shodnout. I proto se zdá být nejvhodnější integrativní přístup, kdy terapeut poté, co zmapuje osobnosti partnerů a jejich pohledy na svět, může flexibilně zvolit vhodnou terapeutickou metodu.

Pokud tedy řešíte partnerské problémy, zvažte, jaký je váš cíl a jakou povahu má problém, se kterým chcete od terapeuta pomoci.

• Zamyslete se nad tím, jestli opravdu chcete řešit vztah, nebo spíš osobnost každého z vás.
• Zvažte, jestli potřebujete víc řídit a usměrňovat vaši vzájemnou komunikaci, nebo jestli vám spíš vyhovuje nedirektivní přístup.
• Někdy může hrát roli i to, zda terapeut je muž nebo žena, protože se partneři mohou obávat vytváření koalice s terapeutem, který je stejného pohlaví.

Je dobré se tedy dopředu dohodnout a říct si, co by komu vyhovovalo, výchozí situace terapie by měla být pro vás co nejvíc neutrální. Nejdůležitější ale je, abyste se oba na terapeuta obraceli s vlastní motivací a opravdovým rozhodnutím situaci změnit. Osobnost terapeuta, jeho odbornost, zkušenosti i přístup hrají velkou roli. Ale to, jak se k terapii postavíte, jak aktivní budete, jak budete pracovat sami se sebou na základě podnětů z terapie, je jen na vás. Pokud vy sami nechcete, terapeut za vás zázraky neudělá.