Moje cesta zotavení z psychiatrické diagnózy nebyla vůbec lehká a trvala roky. Prošla jsem si terapiemi s různými přístupy a hledala úlevu z těžkých stavů. Toto nabyté know how nyní využívám ve své práci peer konzultanta, stejně jako svoji vysokou citlivost.
První těžké období přišlo v době, kdy jsem se vracela zpět do práce po šestileté mateřské dovolené. Dcera nastupovala v té době do první třídy a syn do školky. Během mateřské jsem ze zájmu doučovala angličtinu a uvědomila jsem si, jak mě „pomáhající“ práce baví, naplňují mě pokroky a spokojenost mých studentů. Začala jsem uvažovat, že bych s výukou mohla pokračovat i do budoucna. Nečekaně jsem ale dostala finančně výhodnou nabídku zpět do energetiky, kde jsem pracovala dříve. Úplně se mi nechtělo, ale říkala jsem si, že takové nabídky se neodmítají.
A tak jsem nastoupila do vlaku jménem korporát. Pozice mi ale vůbec nesedla, byla hodně o byznysu, tlaku na výkon, neustálém stresu a chaosu. Pomalu a jistě jsem se začínala hroutit, ale nedokázala jsem odejít. Cítila jsem silný pocit zodpovědnosti vůči dětem, abych se podílela na jejich finančním zabezpečení, vůči kolegům, kteří se mnou počítali, i vůči blízkému okolí, že to ode mě vzhledem k mému vysokoškolskému vzdělání v oboru očekávají. Tehdy vyplul poprvé na povrch můj nezdravý, ale hluboce zakořeněný postoj a pocit, že potřeby a spokojenost ostatních jsou důležitější než ty mé.
Trvalo mi celé dva roky, než jsem tento vzorec prolomila a dala výpověď. To už se mi ale rozjely několikaměsíční depresivní stavy a postupně se rozvinula bipolární porucha. Musela jsem vyhledat psychiatrickou pomoc a téměř rok jsem nebyla schopná pracovat vůbec. Hledala jsem i psychologickou péči, ale mé pokusy byly bohužel bez valného efektu.
Pak jsem se postupně vrátila k angličtině, což mě činilo pracovně mnohem spokojenější a méně vystresovanou. Moje výkyvy nálad se ale stále vracely a braly mi nejen energii a radost, ale i pocit sebehodnoty, což mě značně omezovalo v pracovním i rodinném fungování. Tohle nelehké období trvalo téměř šest let, a když už jsem nevěděla, kudy kam, rozhodla jsem se pro hospitalizaci v psychiatrické léčebně.
Měla jsem velký strach, ale byla jsem příjemně překvapena vstřícným přijetím personálu i ostatních pacientek. Člověk se najednou ocitne oproštěn od všech každodenních stresorů a může vidět svou životní situaci z jiné perspektivy. Největším přínosem však byla možnost skupinové a individuální psychoterapie.
Systemika – průvodce životními změnami
A tady teprve začala moje ozdravná cesta. Po pár konzultacích s psychoterapeutkou Petrou jsem cítila, že ona je ten člověk, který mi dokáže pomoci. Cítila jsem od ní obrovské pochopení pro to, jak mizerně se cítím, a postupně jsem se začala svěřovat i s věcmi, za které jsem se styděla. Petra ze mě postupně „vytáhla“ mé různé „nespokojenosti“, které jsem se snažila přehlížet, až vyšlo najevo téma zásadní, a to nespokojenost manželská.
Manželskou krizi jsem si již nějakou dobu uvědomovala – i přesto, že jsme se s mužem snažili mimo přítomnost dětí o tom dokola mluvit, doma často panovala dusná a konfliktní atmosféra. Vůbec jsem si ale nedovedla představit, že bych situaci dokázala nějak aktivně řešit. Vlastně jsem měla pocit, že nemám právo chtít rozbíjet rodinu jen kvůli své nespokojenosti. Tady se opět ujal vedení můj známý „sebepotlačující“ postoj. Tentokrát se ale jevil tak nepřemožitelně, že bych to bez pomoci terapeutky nezvládla. Proto jsem za Petrou na konzultace pravidelně dojížděla i po návratu z léčebny. Byl to dlouhý a náročný proces. Po malých krůčcích jsem se učila respektovat a hájit své hranice nejprve v „malých“ věcech, až jsem postupně opravdu dospěla k rozvodu.
Dodnes si pamatuji na ten těžký moment, kdy jsem to poprvé oznamovala a vysvětlovala svým dětem. Děti se objímaly a usedavě plakaly a já s nimi, ale uvnitř sebe jsem cítila obrovskou pevnost a jistotu, že dělám správnou věc. A co moje „bipolárka“? Věřte nebo ne, moje intenzivní stavy se začaly postupně stabilizovat a já znovu začínala zažívat radost a štěstí.
Děti i můj bývalý muž časem pochopili moji citlivou povahu a mé limity a dle mého názoru je naše současná „přeorganizovaná rodina“ harmoničtější a klidnější. Petra a její systemický přístup mi tedy významně pomohly zorientovat se ve svých potřebách a stresorech a dodaly mi sílu konstruktivně realizovat malé i velké změny, které vedly k mé větší spokojenosti a úlevě od psychických potíží.
Rogers – léčení vztahu k sobě samé
Kromě rodinných změn přišly i změny pracovní. V sociální službě pro lidi s duševním onemocněním jsem získala vzdělání i práci peer konzultanta, kde jsem mohla začít uplatňovat zkušenosti ze své cesty zotavení. To, že svým příběhem mohu pomáhat jiným, dalo mému životu nový smysl a sílu. Dále jsem kývla na účast v projektu bojujícím proti předsudkům ohledně lidí s duševním onemocněním. Tím vzniklo nemálo příležitostí poznat nové zajímavé kolegy napříč republikou a přišlo tak i období nových partnerských známostí.
I přesto, že jsem v terapii s Petrou zaznamenala významné posuny, můj pocit sebehodnoty stále pokulhával a jako kdyby se naše dvouletá spolupráce už vyčerpala. Zkusila jsem tedy změnu a využila nabídky od Ivy, která právě dokončovala rogersovský psychoterapeutický výcvik a zahajovala svou soukromou praxi. V té době jsem ještě úplně nevěděla, čím je její přístup specifický. Byla mi prostě dle webových stránek sympatická, sídlila blízko mého bydliště, a tak jsem do toho šla.
Mohlo by vás zajímat
Byla se mnou u počátků a konců citově vypjatých nevydařených vztahů, které šly v podstatě jeden za druhým. Byla s mými pocity méněcennosti a podřizujícími se tendencemi i s mým vytrvalým vnitřním kritikem. Ale také dokázala pojmenovat a ocenit mé kvality a jedinečnost. Postupně se moje citlivá duše začala mít více ráda a přicházely první pocity sebepřijetí, laskavosti k sobě i hrdosti.
Teď již vím, že se tomuhle zázraku říká sebeaktualizační tendence a že se děje, pokud terapeut poskytne tři základní rogersovské podmínky: bezpodmíneční přijetí, empatické naslouchání a autenticitu. A Ivě se to skutečně povedlo – cesta to byla náročná, plná kotrmelců, vzletů a pádů, ale z každého nezdaru se nám podařil „vytěžit“ kousek mé sebehodnoty. Ty se postupně skládaly na sebe a postavily pevný základ, který mi do té doby chyběl (neboť byl v mém dětství poničen). Tím, jak rostla má sebeúcta, rostla i schopnost se chránit před ubližováním, povyšováním a manipulací.
I přes to, že se nám s Ivou v terapii dařilo a zažívala jsem pozitivnější životní období, začal mě dohánět nashromážděný stres z rekonstrukce nového bytu a stěhování po rozvodu. K tomu se přidala řada nevydařených známostí a narůstající pracovní zátěž v obou mých úvazcích. Začala jsem se potýkat s množstvím různých intenzivních strachů doprovázených nehezkými tělesnými stavy a trávicími potížemi.
Pomalu a jistě jsem se hroutila podruhé, tentokrát se to ale vyvinulo v generalizovanou úzkostnou poruchu. Zaskočilo mě to, neměla jsem dosud s takovými lavinovitými stavy zkušenost a ani s Ivou se nám nedařilo najít úlevu. Nakonec jsem skončila na třičtvrtěroční neschopence a postupně ztratila deset kilo. Cítila jsem, že musím pracovně ubrat, ale vůbec jsem nevěděla, jak to mám udělat, abych to jako samoživitelka finančně zvládla.
Zkusila jsem znovu požádat o částečný invalidní důchod, který mi byl před několika lety zamítnut, a začala jsem uvažovat o soukromé praxi peer konzultanta, kde bych si mohla objem práce dávkovat dle svých možností. V tom mě Iva obrovsky podpořila a nakonec jsme se obě radovaly, když důchod vyšel a já mohla realizovat svůj vysněný podnikatelský plán. Zároveň jsem se rozhodla „naordinovat si“ na nějakou dobu single time, abych mohla emočně zregenerovat po vyčerpávajících pokusech o vyhovující partnerský vztah.
KBT – kufřík dovedností proti úzkosti
Díky změnám vedoucím ke klidnějšímu životnímu tempu přišla významná úleva a zmírnění mých potíží, ale moje psychika byla stále taková reaktivní a rozkolísaná, jako kdyby v „pohotovostním režimu“. Iva zároveň odcházela na mateřskou a já musela hledat novou terapeutku. Věděla jsem, že se mezi odborníky často mluví o kognitivně behaviorálním přístupu, který pomáhá právě na úzkosti. Ale ten mi byl od mého psychiatra podáván tak direktivním a nevhodným způsobem, že jsem chodila z našich sezení více rozbitá, než jsem tam přišla. Tak jsem ke KBT zaujala dosti negativní postoj.
Nakonec jsem si ale všimla letáčku mladé sympatické terapeutky Kristýny, která zrovna nabírala nové klienty. Její výcvik byl právě kognitivně behaviorální. Už jsem byla při hledání dost zoufalá, tak jsem to prostě riskla. A dobře jsem udělala. I když bylo dost náročné už potřetí vyprávět celý svůj příběh, Kristýna a její přístup bylo přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala. Byla velmi vlídná a respektující a zároveň mi podrobně vysvětlila, jak úzkost funguje. Postupně mě naučila techniky, jak s úzkostí pracovat a ulevit si.
Byla to opravdu systematická dřina. Popsala jsem desítky sešitů, abych si zautomatizovala nové racionálnější pohledy místo mých zajetých katastrofických scénářů. Pak přišly i expozice, neboli vystavování se strachům čelem, což jsme společně citlivě dávkovaly. Po čase jsme se dostaly až k mým nezdravým jádrovým přesvědčením a zkoušely hojit některé mé dřívější bolavé životní zážitky. I přesto, že po dvou letech intenzivní spolupráce odcházela Kristýna (stejně jako dříve Iva) na mateřskou dovolenou, její „KBT kufříček“ si nosím pod paží stále s sebou a těžím z něj dodnes.
Žít srdcem
Když to tak zpětně hodnotím, můžu říci, že každá terapie byla velmi přínosná. Každá pomohla na jiný typ potíží, které byly pro mě v dané životní fázi nejtíživější. Vedle zaměření byla ale velmi důležitá i osobnost terapeutek, které dokázaly vytvořit tak přijímající, respektující a vlídnou atmosféru, že byla pro mě sama o sobě léčivá. Za ten pocit, že jsou tam v tu chvíli jen pro mě a pečlivě, s porozuměním a zájmem naslouchají mému příběhu, jim patří obrovský dík.
Ani dnes nemůžu říct, že jsem úplně bez potíží, určitá zranitelnost patří zkrátka k mé vysoce citlivé povaze, ale cítím se celkově mnohem silnější a spokojenější. Snažím se zařídit si život tak, abych respektovala své hranice a zároveň následovala své srdce, jak v práci, tak v osobních vztazích i ve svých zájmech.
Citlivý člověk totiž potřebuje žít srdcem a smysluplně, a když jde proti tomu, začíná jeho duše strádat a chřadnout, dokud nenajde zas tu správnou cestu. A někdy je tak zmatený a zesláblý, že potřebuje někoho, kdo bude trpělivě hledat s ním, občas ho podepře, setře mu z čela pot nebo podá sklenici vody. Ale pokud se mu to povede a nabere svou citlivou sílu, může svou srdečností, ohleduplností, tvořivostí a schopností empatie dělat svět lepším.
Všechny tyto hluboce prožité zkušenosti z vlastní terapie mám nyní roztříděné a uložené do pomyslných „šuplíčků“ a na sezeních s klienty je různě vytahujeme, podle toho, který je zrovna potřeba a jeví se jako přínosný. Také léčivou přijímající atmosféru, kterou jsem na sezeních zažívala, se snažím posílat dál, považuji ji totiž za nesmírný dar a projev lidskosti.
Nepracuji v takovém tempu a objemu, jako je v dnešní společnosti běžné, neboť potřebuji více času na zpracování vjemů a regeneraci – nejlépe mi to jde při pohybu v přírodě a tichu. Jeden den v týdnu dokonce na přivýdělek a pro odreagování roznáším noviny. Domnívám se ale, že právě takhle může moje citlivá duše nejlépe prospívat a být platná ostatním. Na psychoterapii chodím dodnes, je pro mě stále cenným zdrojem citlivého porozumění, které jako člověk i jako terapeut na své životní cestě velmi potřebuji.
Lenka Hladíková, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
