Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Kůň bez prince

Nikdy nevíte, kdo vám podá pomocnou ruku a ukáže světlo. Lidem jsem už nevěřila, ona taky ne.

„Od nejednoho člověka slýchám věty jako: Ty ale naděláš, vždyť je to jen kůň… Pro někoho to možná tak je, ale pro mě je tohle zvíře splněným snem a zachráncem v jednom,“ napsala nám do redakce čtenářka Lucie.

Život je krásný, ale umí i potrápit. Už jako malá jsem byla ve škole šikanovaná, protože jsem neměla ideální míry, a tak jsem se spolužákům nelíbila. Taťka byl alkoholik, který se chtěl i zabít, naše rodina se topila v dluzích. Příliš kamarádů jsem neměla, vztahy dopadaly tak, že se mi nějaký kluk líbil a nakonec mě poslal do háje s tím, že jsem hnusná, tlustá…

Pak se našel jeden, který se mnou rád trávil čas. Ale vypadalo to spíš tak, že já mu naslouchala a tahala z jeho depresí, což nakonec vygradovala psychických vydíráním („Podívej, jak jsem dopadl, když ses se mnou přestala vídat, něco si udělám.“) a traumatickou intimní zkušeností. Dlouho jsem se z toho dostávala. Nesnesla jsem žádný dotek od muže, dokonce mi vadilo i to, když stál příliš blízko mě. Měla jsem nulové sebevědomí, sama sebe jsem nesnášela.

A najednou se zjevil… Princ na bílém koni. Nebo jsem si to tehdy alespoň myslela. Trávila jsem s ním čas, bylo mi s ním moc hezky. Řekla jsem mu o své minulosti, byl trpělivý, na nic nespěchal, říkal mi spoustu krásných slov. A já byla naivní a zamilovaná… Trvalo půl roku, než jsem odbourala svůj blok a získala takovou důvěru, abych mu něco dovolila. Ale následný dopad na zem byl krutý, protože jsem se dozvěděla, že to bylo fajn, ale zůstaneme kamarádi. Nikdy jsem nikoho tak nemilovala, tenkrát jsem opravdu padla na dno.

Nechtěný kus

Ráno jsem se budila s pocitem, že chci umřít, že svět je zlý a já na něm už nechci být. Nic mě nebavilo, pořád jsem se jen zabývala minulostí a přemýšlela nad tím, co jsem udělala, že jsem si tohle zasloužila. Měla jsem pocit, že chyba musí být ve mně. A proto, že jsem byla pořád v takových stavech, i moje vztahy s okolím se zhoršovaly. Byla jsem protivná. Když se mě někdo zeptal, co mě trápí, jen jsem odsekla, že nic. Nechtěla jsem už nikomu dovolit, aby znal mé nitro a mohl mi znovu ublížit.

A právě v té době jsem poznala koně, který mě zachránil. Objevila se ve stáji jako takový „nechtěný kus“. Její majitel se ji snažil dlouho prodat, ale kupec vždy ještě rád odjel, a tak ji daroval. Kobylka se tak bála lidí, že se nenechala ani chytit.

V očích měla smutný, ale i vzdorovitý výraz. Ale nikdy se nepřestala rvát.

Měla jsem krátce po maturitě, prázdniny, a tak jsem se vydala ke koním. Šla jsem z vlaku kolem výběhů, když jsem se zastavila a sledovala jeden z pokusů o lapení toho šíleného zvířete, které jen nervózně běhalo kolem. Najednou se zastavila, podívala se směrem ke mně a pomalu se rozešla. Přišla až k ohradníku a jen mě pozorovala.

Šla jsem do šatny pro vodítko a kousek chleba. Opatrně jsem se ke kobylce přiblížila, podala jí kousek pečiva, přicvakla karabinu a pohladila ji po krku. Nic… Ještě ten den jsme se šly kousek projít – i když vedla hlavně ona mě…

Od té doby jsem s ní pracovala já a zjistila jsem, že takového koně jsem ještě nikdy nepoznala. Netuším, jak z ní lidé dokázali něco takového vytvořit. Nebylo snad nic, s čím by neměla problém. Hlazení brala spíše jako nutné zlo, nenechala si sahat na hlavu a na uši, nedokázala stát na místě, na tlak nereagovala vůbec nebo neadekvátně, měla paniku z biče, z mužů, z rašple…

Navíc neuměla jít pod sedlem ani krokem, hlavu vyvrácenou a letěla. Z míry ji vyvedlo cokoli nového – i hloupá deka nebo čabraka. A aby toho nebylo málo, byla asociální a jak nebylo cokoli po jejím, vztekala se tak, že kopyta lítala vzduchem… Ve spoustě věcí mi připomínala mě samotnou.

Nejdřív kůň, pak i princ

S koňmi jsem už nějakou dobu pracovala a byli pro mě velkou útěchou a přáteli. Snila jsem, že jednou budu mít vlastního koně, ale nechtěla jsem pouze projít inzeráty a nějakého vybrat. Chtěla jsem, aby v tom byl „osud“ a já poznala koně, se kterým si vytvořím opravdu přátelské a silné pouto.

A proto jsem brzy začala uvažovat, jak to udělat, abych mohla tuhle nešťastnou kobylku koupit. Nešla jsem na vysokou, našla si práci a pořídila si ji. Už jsem nemohla přemýšlet nad tím, že bych si něco udělala, protože tu bylo to zvíře, které by se beze mě neobešlo. Postupně jsme jednotlivé problémy řešily a já sledovala, jak se můj kůň mění.

Když jsem ji poznala, byla zklamaná, znechucená nepochopením lidí. V očích měla smutný, ale i vzdorovitý výraz. Ale nikdy se nepřestala rvát. Nikdy za sebe nepřestala bojovat. Sledovala jsem, jak opět nachází sebevědomí a naději, že všichni lidé nejsou jenom zlí. A dalo by se říct, že jsem se inspirovala a začala věřit, že bych se to mohlo poštěstit i mně.

Pomalu se začal měnit i můj život. Už jsem se pouze nevrtala v minulosti, ale užívala si toho, co bylo, a věřila, že všechno dobře dopadne.

Máme mezi sebou pouto, o kterém jsem vždy snila. Jedna druhou dokonale známe, víme o sobě všechno. Přijdu na pastvinu a ani nestihnu zavolat a ona už míří ke mně a nehne se ode mě, dokud nejdeme něco dělat. Nebo si tam jen tak sednu, ona si ke mně stoupne a odpočívá.

Jsem jí neskutečně vděčná za to, že mi dala šanci. Život ji naučil, že se může spoléhat jedině na sebe, že lidé jsou zlí tvorové, kteří ubližují. Ale zkusila to. Přijala mě. Její přátelství je pro mě velký dar. Naučila mě tolik, co žádný kůň před ní. Ale co víc, udělala ze mě mnohem lepšího člověka.

Naučila mě užívat přítomného okamžiku, trpělivosti, vážit si i drobných pokroků, nemít přehnaná očekávání, vidět především to pozitivní, překážky brát jako výzvu, připustit si, že taky něco dokážu…

A se změnou přístupu se začal pomalu měnit i můj život. Už jsem se pouze nevrtala v minulosti, ale užívala si toho, co bylo, a věřila, že všechno dobře dopadne. Nebránila jsem se tolik před jakýmkoli zájmem okolí, ale svěřila se, nechala si pomoct. A tím, že se mi zlepšila nálada, začala jsem do svého života přitahovat zpět i lidi, kterým se mnou bylo dobře. I moje sebevědomí se zvedalo. Jen jsem pořád tak toužila po svém vysněném vztahu, že jsem se ho za každou cenu snažila najít. Ale samozřejmě jsem ho nikdy nenašla.

Pochopila jsem, že teprve, až se naučím žít spokojeně sama se sebou, můžu být spokojená i s někým dalším. Někde jsem četla citát, že kdo moc hledá, nedává příležitost, aby byl nalezen. A je to tak. I já byla nalezena, když jsem to nejméně čekala. A žiju svůj další splněný sen v podobě skvělého a harmonického vztahu s mužem, který mě miluje a já miluji jeho.

Naučila jsem se nejen lásku dávat, ale také ji přijímat a věřit, že si ji zasloužím. A můj věrný oř mi neustále stojí po boku… Bez něj bych tu už pravděpodobně nebyla a tyto řádky nepsala.

Využívejte celý web.

Předplatné

Nechť můj příběh slouží jako povzbuzení pro všechny, kteří se cítí nešťastní a neví, jak dál. Nikdy nevíte, kdo a jak vám podá pomocnou ruku a ukáže vám světlo. A nemusí to nutně být člověk.

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0