Nový audiobook: Posílení vůle
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Léčivý vztah

Mám ráda ten moment, kdy klient přestane mluvit o druhých a začne o sobě, říká Lenka Šilerová.

Jan Majer

Jan Majer
Šéfredaktor Psychologie.cz

Lenka Šilerová

Lenka Šilerová
Psycholožka

17. 1. 2022

Psycholožka a terapeutka Lenka Šilerová pracuje se svými klienty, ale také pomáhá začínajícím kolegům. Aby k nim chodili klienti, se kterými budou v souladu. Aby se uměli postarat nejen o ně, ale i o sebe. Od dobrého terapeuta totiž jako klienti potřebujeme, aby byl odpočatý, autentický a ve své práci a v životě spokojený. V rozhovoru si povídáme o tom, jak jako klienti můžeme včas poznat, že terapeut není v souladu sám se sebou.

Když mě příbuzní, kamarádi nebo čtenáři žádají, abych jim doporučil psychologa nebo psychoterapeuta, jsem bezradný. Mnozí mají plno. U nikoho nemám jistotu, že si s klientem sednou. Navíc mám sám velmi rozporuplné zkušenosti. Znáte tuhle nevděčnou pozici?
Požadavek na doporučení bývá stresující i pro nás terapeuty. Sama zažívám stejnou nejistotu, zvažuji, kam kamarády, známé či klienty, pro které nemám aktuálně kapacitu, odkázat. U lidí, které osobně znám, je to pro mne snazší – podle tématu k řešení a osobnosti dotyčného se mi lépe vybírá. A klientům, kteří mne kontaktují, a já nemám prostor, doporučuji několik kolegů či kolegyň, aby si sami mohli vybrat, kdo je nejvíc osloví. Důvěřuji, že si vyberou podle sebe. Je fajn, když má terapeut web, na kterém se představí i jinak než tím, jaký směr dělá. 

Co by tedy měl web o terapeutovi sdělovat?
Měl by ukázat kousek sebe jako člověka, aby ho klient mohl trochu poznat, než se s ním setká. Mně osobně se autenticita, ale ne přehnané odkrývání mého soukromí, vyplácí. Klienti často zmiňují, že je oslovil můj web či moje články a že mají pocit, že by to mohlo být ono. A často je. Málokdy přijde člověk, který je mi vysloveně nesympatický, že bych sama cítila bariéru a nechuť s ním pracovat.

Jenže čím sympatičtější terapeut a web, tím menší šance, že na klienta budete mít čas. Je to tak?
Vytíženost terapeuta nesouvisí jen se sympatiemi podle webu, ale také s tím, kolik lidí vás doporučuje na základě osobní či zprostředkované zkušenosti. Čili velmi doporučovaný teraput může mít přetlak klientů i s velmi průměrným webem. Nicméně, máte pravdu, s kapacitami je to teď těžké. Ale situace se u nás u všech průběžně mění, tak má cenu to zkoušet. Nějaké termíny se mohou uvolnit. Nemá myslím cenu čekat dlouho na „známé jméno“. Velmi dobrou práci odvedou i méně známí, dokonce i méně zkušení terapeuti. Důležitou, často dokonce tou nejdůležitější součástí terapie je vzájemný vztah. Takže je hlavně třeba, aby si klient s terapeutem sedli. To za ně nevymyslíme, nejde to dopředu odhadnout. Mně osobně pomáhá být součástí profesních skupin a sdružení, kde se často na doporučení či kapacity ptáme, tak mám trochu přehled. A úplně chápu, že špatná zkušenost s jedním terapeutem může klienta zastavit v dalším hledání. Ale prostě nejsme všichni pro všechny.

Odborník a jeho ego

Zmínila jste weby terapeutů. To je zajímavá věc. I pro mne jako šéfredaktora Psychologie.cz je to první nápověda, když se s někým z odborníků bavím o spolupráci. Poznám, když někdo odbornost jen předstírá. Vždycky tam něco nehraje už na první pohled. Zajímavější ale je, že i na webech skutečných psychologů a terapeutů vídám prezentace, které podprahově nebo zjevně napovídají: tady něco není v pořádku. Například žádná fotka a příliš mnoho textu. Tím terapeut klientovi upírá možnost vyhodnotit předem důležitou složku vztahu, o které jste před chvílí mluvila. Nebo naopak: web plný profesionálních portrétů terapeuta či terapeutky v pózách modela či modelky. To je velmi „hlučná“, až agresivní zpráva. Webová prezentace tvoří virtuální osobnost odborníka, podobně jako jeho veřejná vystoupení, články, působení na sociálních sítích…
Web je pro většinu klientů důležitým zdrojem informací. Měl by dát možnost terapeuta trochu poznat, nabídnout vodítka k tomu, zda si domluvím první schůzku. Kromě těch fotek v pózách mě vždycky zarazí, když terapeut nabízí vše, se vším má zkušenost. Nepřijde mi to důvěryhodné. A také se v tom klient hůře najde. Web by měl nám i našim klientům pomáhat najít se, napovědět, že tady to do sebe zapadá. Přitahovat klienty, se kterými si můžeme sednout, můžeme jim být nejvíc prospěšní. A také nám se s nimi bude dobře (neříkám, že vždy snadno) pracovat. 

To je tak logické, proč by to někdo dělal jinak?
Terapeuti se často domnívají, že by měli být pro všechny, nabízet co nejvíce služeb a oblastí, aby mohli pomoci co nejvíce lidem a zároveň tak měli jistotu práce. Ale ono to tak neplatí. Méně je tady více. Je lepší oslovovat webem námi pečlivě definovanou skupinu klientů. A podobné je to i s vystupováním ve veřejném prostoru. Média ráda sahají po vyjádřeních odborníků, ale pokud se vyjadřuji ke všemu, moji důvěryhodnost to spíš snižuje. Doporučuji se vyjadřovat jen k tomu, kde mám zkušenost, znalost, kompetenci. Nebýt expertem na všechno. 

Psychologové v médiích, to bývá také zavádějící pohled. Novináři dávají častěji prostor starší generaci, asi jednoduše proto, že na tyto lidi mají kontakty v redakčních databázích. Často pak vidíme v médiích člověka, který bez skutečné znalosti a hlubší zkušenosti prezentuje pouze své názory. Vzdělání psychologa sám chápe jako pověření vědět o světě a o lidech v něm víc než ostatní. V médiích od takových psychologů slyšíme nekompetentní vyjádření, extrémně silné postoje nebo naopak naprosté banality. U většiny mladých odborníků zase narážím na opačný extrém: necítí se na to, aby cokoli sdíleli, své místo vidí za zavřenými dveřmi své terapeutické místnosti a v uzavřených skupinách na Facebooku. Veřejný prostor přenechávají léčitelům, bavičům, psycho‑celebritám a koučům, kteří se do komunikace s veřejností jen hrnou.
To si myslím, že je velká škoda. Bohužel, psychologové a terapeuti, zejména ti mladší a méně zkušení, nechtějí být moc vidět. Kromě pocitu nedostatku zkušeností bojují s přesvědčením, často získaným během studia, že se nemají prodávat a ukazovat. Že psychologická podpora je poslání a to se nesluší prodávat či nabízet. Nicméně vystupování odborníků ve veřejném prostoru plní nejen marketingovou roli (dát o sobě vědět), ale i tu společenskou: poskytovat informace, edukovat, vysvětlovat, podporovat duševní zdraví. A mladí či méně zkušení odborníci jsou často velmi vzdělaní, mají přehled o aktuálních trendech, novinkách, jsou hladoví po vzdělání, supervizi a intervizi. Na rozdíl od mnoha starších profíků, kteří trvají na svých letitých pozicích. Nechci se tím nikoho dotknout, ale tak to někdy bývá. Mladí kolegové rozhodně mají světu co říct.

Jaké další motivy v prezentacích terapeutů mohou napovídat, že něco není v pořádku?
Znejistět bychom měli vždy, když teraput uvádí, že pomůže všem, že jeho metoda je zázračná, ale to asi na webu Psychologie.cz ani nemusím zmiňovat. Dalším varovným signálem může být, když terapeut dlouze popisuje svůj životní příběh nebo když používá argumenty typu když jsem to dokázal já, dokážete to i vy. Podezřelé může být i to, když chybí informace o vzdělání či výcviku nebo když jsou omezeny na informace typu: učím se u těch nejlepších v oboru nebo studoval jsem v zahraničí. Mně osobně nesedí ani to, když na webu chybí jasná cena za sezení. Klient by se měl nechat vést pocitem, jaký z prezentace má. Není každý terapeut pro každého klienta – a obráceně. A je to tak v pořádku.

Klient je stále víc sám sebou

Obraťme to tedy. Jak pozná terapeut, že si s klientem nesedne? Jaký je pak postup, když si uvědomí, že by neměl v terapii pokračovat?
Případů, kdy nám klient nesedne na prvním setkání, není moc. Na straně terapeutů jde o poměrně výjimečnou situaci. Poznáme to podle vnitřního pocitu. Něco nám nehraje, klient nás může něčím štvát (je pak na nás prozkoumat si pro sebe proč, co se s námi děje, koho nám třeba připomíná), může vyjádřit nerealistická očekávání, může na nás na prvním setkání velmi tlačit, projevovat dominanci. S řadou věcí se dá terapeuticky pracovat, popsat je, a často můžeme jít s klientem dál. 

Jak to vypadá, když terapii opravdu musíte ukončit, odmítnout?
Pokud sami cítíme, že by to nebylo dobré, že máme nechuť se s tímto klientem delší dobu pravidelně setkávat, nemá smysl ve spolupráci pokračovat. Klientovi je v takovém případě potřeba citlivě vysvětlit, že byste pro něj nebyli dobrý terapeut, a doporučit mu někoho jiného, nejlépe někoho konkrétního. 

Když ale terapeut klienta odmítne, může tomu rozumět tak, že s ním něco není v pořádku. Že je chyba u něj. To může být zraňující.
To musíme samozřejmě velmi citlivě vysvětlit, abychom klientovi neublížili a neodradili ho od hledání jiného teraputa. Není to lehký úkol pro nikoho z nás. To, že mi klient nesedí, ovšem nemusí být jediný důvod odmítnutí. Se zkušeností, reflexí i třeba supervizí naší práce přichází i poznání, že s některými typy klientů se nám pracuje lépe, máme s nimi lepší výsledky, s některými hůře, a terapie jde třeba pomalu nebo jen s obtížemi. Pak má smysl společnou terapii nezahájit a opět citlivě doporučit někoho jiného. Někdy hraje roli i téma, kterému se chce klient věnovat. Může se stát, že se jedná o téma, se kterým se sami aktuálně v životě vypořádáváme a necítíme se momentálně na to pracovat na něm s klienty. Může jít o úmrtí někoho blízkého nebo třeba probíhající rozvod. Je to opět na úvaze a zodpovědnosti terapeuta, aby zvážil své možnosti. Ne vždy totiž dopředu víme, s čím klient přichází. 

A s čím klient v ideálním případě po úspěšné terapii odchází?
To, s čím klient odchází, do jisté míry souvisí s tím, co ho do terapie přivedlo. Ale ne nutně. Terapie je proces a za hlavním tématem či problémem se může skrývat řada jiných věcí. Za otázkou, zda se mám rozejít s partnerem, může být téma vlastní hodnoty, sebedůvěry, vztahu s rodiči. Určitě můžeme říct, že z terapie odchází klient, který je vnitřně silnější, více vnímá sám sebe, lépe si rozumí, třeba si i víc věří. Možná se víc zasazuje o své potřeby, má lepší pocit z komunikace s druhými. Může být méně úzkostný či depresivní, a i když ne, může s tím umět lépe zacházet. Může se cítit lépe ve vztazích, může být méně manipulovatelný. Možná udělal nějaké zásadní životní rozhodnutí, možná se mu žije lépe i s traumatickou zkušeností z dřívějších dob, možná pochopil, že své rodiče nepředělá… Klient se stává více aktérem svého života, učí se aktivně reagovat.

Jak často se to povede?
K pozitivním změnám dochází poměrně často. Výzkumy ukazují různou úspěšnost terapie v závislosti na řadě faktorů, ale v jednom se převážně shodují: není tak důležité, o jaký směr jde, klíčovým faktorem v terapii je vztah. Proto je tak důležité, aby si klient s terapeutem sedli. I když klient z terapie z různých důvodů vypadne, nedokončí ji, tak si odnáší alespoň zkušenost s jiným pohledem na sebe.

Jak proměnu klienta prožívá terapeut?
Sledovat změny u klienta a vidět jeho růst je často to, proč naši práci děláme, co nás naplňuje. A mě osobně vždy fascinuje sledovat proces, kdy se z povídání o on nebo ono (rodič, partner, šéf, zaměstnání, vyčerpání, hádky) postupně stává povídání o  a uvědomování si sebe sama.

Lenka Šilerová je spoluzakladatelkou projektu Proplujeme tím spolu.

Psychologie pro Ukrajinu

Milí přátelé, vytvořili jsme stránku Psychologie.cz pro ukrajinské čtenáře. Prosím, dejte o ní vědět každému, komu může pomoci.

Články v ukrajinštině

Психологія

Články k poslechu

Kam teď patřím

Stěhování, práce v zahraničí, pobyt daleko od domova. Adaptovat se na nové podmínky je výzva.

7 min

Hranice důvěry

Živý vztah potřebuje neustálé vyvažování mezi potřebou chránit se a touhou milovat.

9 min

Co za mnou zůstává

Smysl života se nám odkrývá, když máme odvahu žít podle svých hodnot.

14 min

Co potřebujete?

Postavte si svoji vlastní pyramidu potřeb. Možná vás překvapí, co při tom o sobě zjistíte.

13 min

Dezinformace jako zranění

Proč je tak těžké nereagovat na lži? Přemýšlejte o tom s Adamem Suchým.

28 min

Jan Majer

Šéfredaktor Psychologie.cz

17. 1. 2022