Kde začíná cesta ke štěstí a osobní svobodě? Zkuste se dotknout dna, osahat si ho a přemýšlet o něm.

Když čtu knihy Charlese Bukowského, tak nějak automaticky se uvolním, dám nohy na stůl, otevřu si pivo. Bukowski se velkou část života toulal bez domova a pracoval v mizerně placených zaměstnáních. Jeho knihy jsou plné sexu, rvaček a chlastu, jejich hrdinové jsou nenapravitelní zoufalci. Čím to, že mě tahle četba tak uklidňuje?

V těch knížkách humor a nadhled člověka, který toho už zažil tolik, že už se nemá čeho bát. Ale ještě něco víc. Něco hlubšího, co mi pomáhá hodit věci za hlavu a užívat si na chvíli „lehkost bytí“.

Jedno mi ale stále nejde do hlavy. Bukowski se po velkou část života pohyboval na hraně. Spal na ulici, opíjel se, byl bez peněz. Zažil všechny ty věci, kterým se snažím vyhnout a kterých se bojím. Jak to, že si udržel takový zdravý přístup, nadhled a humor, se kterým to dotáhl až do klidného stáří? Co mu pomohlo?

Odpovědí na tuhle otázku je duševní hygiena. Bukowski po celý svůj život až úzkostlivě sledoval vlastní psychické zdraví a svůj vývoj podrobně mapoval ve svých textech. 

Má další otázka, když se nad tím zamyslím, tedy zní: můžu se od něj něco naučit, aplikovat to do vlastního života? Co to je?

Past je past

Slovo past se v Bukowského knihách objevuje velmi často. Past může být situace, ve které se z různých důvodů nemůžu chovat nebo myslet podle svého vnitřního přesvědčení.

Jedním z poselství jeho knih je myšlenka, že za většinou neštěstí, trápení a depresí je lenost člověka důsledně jít za svými touhami a potřebami, nedostatek odvahy je naplňovat. Do pasti se dostávám tehdy, když jdu proti své přirozenosti: například splácím hypotéku, a tak dělám práci, která mě nebaví.

Důležité je uvědomovat si, co dělám z vlastní volby, a co už je výsledkem nějakého kompromisu. Skutečná past je, když se začnu přesvědčovat o opaku – lhát sám sobě nebo jakýmkoli způsobem okecávat skutečnost, když přestanu být tvrdý a upřímný sám k sobě.

V románu Faktótum říká Bukowského literární alter ego Henry Chinaski svému zaměstnavateli: „Všechno, co chci, je dostat své peníze a opít se. Možná to nezní vznešeně, ale je to má volba.“


Chinaski může být považován v mnohém za neúspěšného zoufalce. Jeho vnitřní svoboda, která z něj vyzařuje, však vyvolává pocit síly. Pocit, že tenhle člověk dělá a říká přesně to, co chce. A jak chce. 

Nejde tedy o žádnou složitou filozofii, ale především o obrácení pozornosti na sebe, na to, co skutečně chceme a co ne.


Dělat instinktivně věci, které nás posilují

V tomto kontextu mi uvízlo v hlavě spojení z jeho knihy, které jeho přístup téměř ideálně vystihuje: „Dělat instinktivně věci, které vás posilují.“ To znamená pozorně a citlivě vnímat signály svého těla a mysli.

Jak toho dosáhnout? Především cvikem, zaměřením pozornosti na sebe. Namísto otázek „Co bych měl dělat?“ nebo „Kam bych měl jít?“ si můžu položit stejné otázky z egoistického pohledu:

• „Co skutečně chci?“
• „Co mi dělá dobře?“



V případě Bukowského to bylo především psaní, dostihy, pití, souložení nebo chov koček. Mě osobně dobíjí například kreslení. Ale přiznejme si, že i takové válení se a nicnedělání je fajn.

V interview, které s Bukowským vedl známý herec Sean Penn pro časopis The New Yorker, mluví spisovatel o potřebě oddychu:

„Mezi náporem musí být přestávky, kdy neděláš vůbec nic. Jen si lehneš na postel a zíráš do stropu. To je moc důležitý. A kolik lidí to dneska dělá? Velmi málo. Proto jsou úplně šílený, frustrovaný, rozčílení a nenávistní.”

Jak potěšit bohy?

Přestože se kolem něho točili nejrůznější lidé od bezdomovců po filmové hvězdy, sám sebe popisuje v knihách jako samotáře. Samotu měl rád, vyhledával ji, sám pro sebe byl nejlepší zábavou.

A možná právě v téhle sebelásce můžeme najít vnitřní sílu, která mu pomohlo prodrat se dramatickým životem až ke klidnému stáří. Možná jen člověk, který se má skutečně rád, je schopný sám sobě věnovat tolik energie, času a myšlenek.



Při čtení Bukowského knih ze mě padá tíha každodenního života. Na nějaký čas, než mě znovu pohltí provoz moderního světa, se pak snažím věnovat jen sobě. Co by mi zrovna v téhle chvíli udělalo dobře?

 Kam se mi chce jít, bez ohledu na to, kam bych jít měl?

Jestli vás něco z těchto myšlenek zaujalo a chtěli byste to aplikovat do vašeho života, nechte se inspirovat slovy „laureáta americké spodiny“, jak Bukowského pojmenoval časopis Time:

„Tohle je tvůj život. Poznej ho – dokud ho máš, jsi úžasný a bohové čekají, až je potěšíš.”