Balzacův román Šagrénová kůže je o odvrácené stránce splněných přání. Popisuje mladého hrdinu Rafaela, který dostal darem od záhadného obchodníka magickou kůži. Ta mu sice zaručí splnění každého přání, které hrdina vysloví, avšak po každém přání se trošku zmenší. Součástí přijetí daru je dohoda, že chlapcův život závisí na existenci této kůže. Když kůže zmizí, chlapec zemře.

Před nedávnem jsem viděl kreslenou pohádku, která pointu příběhu ještě vylepšila. Děj je trochu pozměněný. Hlavní hrdina místo kůže dostal klubíčko provázku. Ten neplnil přání, ale jednoduše posouval čas. Vždy, když chlapec prožíval nějaký nepříjemný okamžik, odtrhl z něho část a jeho život se posunul o kus úměrný úseku provázku.

Na konci příběhu vidíme starého muže na smrtelné posteli, který poznává, že mu větší (zdánlivě méně zajímavá) část jeho života unikla a že právě s touto částí života ztratil i něco podstatného, něco rozhodujícího.

Toto podobenství skvěle vyjadřuje způsob, jakým se vyrovnáváme s nudnými nebo méně zajímavými částmi našich životů. Jak bychom se mohli ze zajímavé myšlenky příběhu poučit?

Vše zlé přejde

Když jsem byl ještě studentem, vydal jsem se jedny prázdniny pracovat jako dělník do továrny na zpracování ryb na Aljašku. Práce to byla poměrně těžká. Dělalo se někdy i šestnáct hodin denně sedm dní v týdnu.

Aby se to dalo vydržet, vypracovali jsme si postupně strategii. Každé dvě hodiny byla desetiminutová přestávka. To znamená, že cílem každého dvouhodinového cyklu bylo vydržet do přestávky. Přestávky tvořily náš den, byly to desetiminutovky úlevy spojené s kávou a sluncem.

Pět dní pracovního týdne je vlastně čekání na víkend, rok se změní v čekání na dovolenou. Neztrácíme v životě něco podstatného?

Tento přístup nám pomohl přetrpět nepříjemný čas. Na konci dne jsme tak měli na kontě hodinu a půl přestávek a 14,5 hodin pasivního čekání na přestávky. Někde v nás přitom zůstával trochu prázdný pocit. Tímto tempem postupně uběhly čtyři měsíce a my jsme jeli domů.

Mohlo by vás zajímat

Podprahové vnímání

Podprahová sdělení nefungují. Proč vyvrácený mýtus dál přežívá?

Přečíst článek

Tutéž strategii využívám v nudnějších obdobích i v současné práci. Pět dní pracovního týdne se smrskne do jedné velké hromady čekání na uvolňující a povznášející víkend. Rok se změní v čekání na dovolenou. Matematika je v tomhle neúprosná. Pozitivně prožitý čas je při této strategii vždy ten menší úsek.

Je to danajský dar dospělosti, říkám si. Víme, že vše nepříjemné jednou přejde, jednou bude po tom a my budeme znova na světlém pruhu zebry. A tak stačí čekat. Toto zaklínadlo často využíváme jako trhání provázku.

Bum, je víkend. Bum, začíná dovolená. Neztrácíme tímhle přístupem něco důležitého?

Příležitost ke změně

Jednou mě jeden známý poučil o tom, proč je dobré na otázku jak se máš? odpovědět: dobře. Když řeknu dobře, rozhovor plynule pokračuje k jiným tématům. Nikdo se tomu více nevěnuje. Když ale odpovím něco negativnějšího, lidé hned začnou pátrat po příčině mé zhoršené nálady.

A tak je to i v životě. Nepříjemné pocity nás nutí vyvíjet víc aktivity, jednat tak, abychom jim zabránili, nutí nás k pohybu. Zatímco když jsme spokojeni a nasyceni, často se vyhříváme nečinně na slunci. Vystavováním se jen těmto příjemným lenivým obdobím se náš život stává plochým, tupějším.

Když budu v práci dlouhodobě ignorovat, že se nudím, ztratím příležitost a motivaci s tím něco udělat.

Aby se člověk stal velkým, musí si projít zoufalstvím, tvrdil dánský filozof Søren Kierkegaard. Pokud horší časy přečkáváme pasivně, můžeme se tím nevědomky okrádat o příležitosti ke změně a rozvoji. Když budu v práci dlouhodobě ignorovat, že se nudím, ztratím příležitost a motivaci s tím něco udělat.

Proto je myslím důležité trhat svůj provázek obzvláště opatrně. Co se teď můžu naučit? A co můžu ztratit? To jsou otázky, které mohou být v takových chvílích dobrými pomocníky.

Všechno to utrpení, co promrháme…

A protože všechno už někdo před námi řekl lépe, přidávám dialog z vynikajícího filmu Little Miss Sunshine:

• „Chtěl bych spát, dokud mi nebude osmnáct, a přeskočit celou tu odpornou střední školu, jen to přeskočit.“
• „Znáš Marcela Prousta?“
• „To je chlápek, o kterém učíš?“
• „Ano. Francouzský spisovatel. Úplný lúzr. Nikdy neměl skutečnou práci. Neopětovaná láska, gay. Strávil dvacet let psaním knihy, kterou téměř nikdo nečte. Ale je také jedním z největších spisovatelů od Shakespeara. Tak či onak… Když se dostal na konec života, ohlédl se a zjistil, že všechny ty roky, kdy trpěl, byly nejlepšími roky jeho života, protože z něj udělaly toho, kým se stal. A všechny ty roky, kdy byl dokonale šťastný? Totální mrhání. Nic se nenaučil. Takže kdybys spal, dokud ti nebude osmnáct… Představ si všechno to utrpení, co bys promrhal. Chci říct: Střední škola? Střední škola to jsou nejlepší roky utrpení. Už nikdy se ti nedostane víc utrpení než tam.“