16. 4. 2015
Mám v práci jednoduchou pomůcku. Uprostřed malé čtvrtky namaluju paňáčka nebo panenku a se slovy "jak vidíte, já taky neumím malovat" vyzvu toho nebo tu, s nimiž pracuji, aby mi kolem nakreslili významné a důležité osoby ve svém životě. Není to nic tajemného, dostanu tak představu o nejbližší sociální síti a někdy ještě další zajímavé údaje.
Před dávnými a dávnými roky jsem ošetřoval sedmnáctiletého mládence, který neměl žádnou pořádnou chorobu, zato to byl takový věčně churavý chcípáček. Střední školu jakž takž prochodil a dokončil navzdory několikasethodinovým absencím, v učení už to bylo horší. Trpěl funkčními trávicími obtížemi a starostlivou péčí starších rodičů. Tatínkovi bylo přes šedesát a maminka se tomuto věku blížila. Oba byli tehdy už ve starobním důchodu a synek spěl do invalidního; smutná trojice.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné