Téma k poslechu: Kdy už je to porucha
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Mezi otcem a synem

Každý vztah, i ten nepovedený, v sobě nese klíč k pochopení sebe sama.

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

23. 8. 2016

V dospělosti jsme všichni vystaveni prožívání mnoha podob duševní bolesti či citové prázdnoty. Utrpení, které si bereme jako velmi osobní věc. Za svůj život prožijeme mnoho duševních stavů, které neříkají nic o tom, jací jsme, ale spíše ukazují na skryté působení citových zranění.

Som jedináčik. S rodičmi už nebývam, nemám však vyrovnaný vzťah s otcom, napsal nám do redakce čtenář Bruno (25 let). Otec nemal harmonické detstvo. Jeho rodičia sa rozviedli, prostredný brat bral drogy. S otcom sa stretávali, no ich vzťah bol iba taký vlažný. Často pije a veľakrát býva aj agresívny. Veľakrát oboch bil. V čase triezvosti býva podráždený.

Komunikovať s ním je ťažké, je to ten typ, čo má vždy pravdu. Inokedy prišiel vo veselej nálade, no celú noc sa doma pre hlasitú hudbu nedalo spať. Domácnosť materiálne zabezpečil, pracuje, cez víkendy však často nebol doma a pil. Párkrát ma niekam vzal, no nikdy sa mi nevenoval naplno.

V minulosti sme hrali v kapele, no odišiel som. Vtedy som jeho ponuku bral ako príležitosť vytvoriť s ním hlbší vzťah, aj v muzikantskom prostredí ale býval prchký. Vtedy sa mi uľavilo, no dnes sa tej téme vyhýbame. Myslím že ho to nahnevalo.

Chvíľu som trval na tom, že konečne by mal byť chlap, postaviť sa k problému a hovoriť o ňom, no časom som pochopil, že mu to nie je vlastné a ak s ním chcem aspoň nejaký vzťah, tak musím zľaviť z nárokov. Uspokojil som sa s tým, že sa pozdravíme a prehodíme pár viet.

Chýbajúcu lásku mi nahrádzal najmladší otcov brat. On mi bol vzorom, inak by som to mal dnes ťažšie. City mám, snažím sa ho brať, aký je, no neviem, aké miesto v živote mu dať, či bolo jeho poslaním v mojom živote iba zabezpečiť strechu nad hlavou a jedlo, alebo niečo viac.

Stále dúfam, že v budúcnosti urobí i on krok ku mne a náš vzťah nebude iba taký naoko, ako ho mal on sám s svojím otcom.

Tři základní otázky

Dalo by se zjednodušeně říct, že štěstí a utrpení našich osobních životů se točí kolem tří základních otázek:

  • Jsem dost dobrý?
  • Jsem chtěný?
  • Jsem dostatečně milován?

Plus všech témat, které jsou s nimi spojené. Pochopitelně, že mysl se explicitně těmito otázkami a odpověďmi na ně nezabývá v této zjednodušené podobě, ale vytváří kolem nich propletenou a mnohdy velmi složitou a bolestivou vrstvu osobní vztahové psychologie.

Je nasnadě, že nejde ani tak o otázky samotné, jako spíše o odpovědi na ně. Pokud je odpověď ANO, zdá se být všechno v pořádku. Pokud je však odpověď NE, začnou se dít věci. Ano i ne má přitom své hranice a vzájemně se relativizují.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Avšak život není rovnice, jejímž výsledkem je navždy platná psychologická poučka, ale je to příběh psaný každodenními událostmi, situacemi, vjemy a reakcemi na ně. Pokud se odehrává ve víceméně otevřeném prožívání, vědomě a kriticky, psychologická rovnováha bývá zachována. Pokud však takové podmínky zachovány nejsou, mysl se dostane do nerovnovážného stavu.

Kam tím směřuji? Pochopitelně na začátek příběhu. V dětství nemáme vědomou výbavu pro udržení psychické rovnováhy. Rovnovážný stav mají tedy na starosti rodiče, protože musí propůjčit dítěti část svého vědomí, dokud se nevyvine to jeho. A jak to s rodičovským vědomí vypadá, vidíme všude kolem.

Pokřivené zrcadlo méněcennosti

Audio kniha ke stažení

Kdy už je to porucha?

Co dělat, když vám do života vstoupí psychické problémy? Situaci, která jednoho dne postihne téměř každého člověka, se věnují Kamila Thiele, Nela G. Wurmová, Alena Večeřová Procházková a Vojtěch Pišl.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Kdy už je to porucha?

Co dělat, když vám do života vstoupí psychické problémy? Situaci, která jednoho dne postihne téměř každého člověka, se věnují Kamila Thiele, Nela G. Wurmová, Alena Večeřová Procházková a Vojtěch Pišl.

Stáhnout

Citová zranění působí bolest. K tomu, abychom takovou bolest necítili, si vytváříme celou síť obran. Obrany jsou zoufalé pokusy uniknout vnitřní realitě a bolesti. Díky obranám vytváříme role, masky a způsoby jednání, které vedou k zapomnění na vnitřní bolestivé pochody. Na ty se pak fixujeme a musíme je neustále přehrávat sobě i druhým, abychom nic necítili. A z čeho obrany tyjí? Z touhy po uznání, z touhy po přijetí a z touhy po tom, aby někdo viděl, kdo skutečně jsme, a přijal nás tak.

Zkrátka a jednoduše, obrany nám mají zaručit život bez bolesti, která z nás dělá méněcenné, bezbranné a bezmocné bytosti. Přinášejí nám sice krátkodobou emoční úlevu, ale z dlouhodobého hlediska jsou pravým duševním morem.

A tak je naše „pravá osobnost“ uvězněna mezi dvěma mlýnskými kameny: mezi bolestí, která vychází z pocitů, že nejsme dost dobří, jsme nepřijatelní, neschopní, nemilovaní, nepřijatí a odmítaní. A na druhé straně je sevřená maskou společenské role, psychologicky – personou.

Každá poctivá analýza, a nesmí jí být zase moc, se ptá: Proč? Kde se to vzalo? Jak jsme k tomu přišli?

Když se emoční problémy za zdmi takto pečlivě vybudovaného vězení začnou hromadit a osobnost se začne ve svém nedobrovolném vězení cítit už příliš těsně, nastává čas pohlédnout pravdě do očí a začít se pídit po tom, proč se opakované dostávám do emočních krizí, nebo jsem ve vztazích naopak „na suchu“, tedy prázdný jak sud bez vína.

Každá poctivá analýza, a nesmí jí být zase moc, se ptá: Proč? Kde se to vzalo? Jak jsme k tomu přišli? Jednou z odpovědí, která je nasnadě, je naše dětství a rodičovská výchova. Většina zranění a utrpení osobního charakteru, jež v dospělosti prožíváme, má původ v dětství a v situacích, které jsme tu zažili. Ty přebývají v našem nevědomí a projevují se po celý dospělý život. Jsou to tajné programy, které nás spolehlivě ubezpečují o naší bezcennosti a méněcennosti.

Rodičovská výchova mnohdy poskytla tolik NE na naše tři základní otázky. Tak spolehlivě v mnoha ohledech vytvořila podmínky pro to, abychom vnímali sami sebe v pokřiveném zrcadle méněcennosti, které před nás postavili rodiče. Takové zrcadlo nelze jen tak snadno rozbít.

Jak už jsem řekl, nechce se mi v tomto krátkém článku být psychologicky doslovný a vysvětlovat či definovat, jak který typ chování rodičů poznamenal naše dětské duše. Existuje bezpočet literatury a doba je otevřená – hovořit o tom, jak a čím nevědomý rodič neblaze působí na psychiku dítěte, je dnes běžnou věcí. Teorie je tu dost. Avšak ne každý ji uvede do praxe.

Uzdravení vztahů

A tak si analýzu svého osobního života musí udělat Bruno sám, možná tváří tvář někomu, komu bude důvěřovat. Objevit svá zranění a emoce, které v něm žijí. Poznat původní vztahové a emoční vzorce, jež jsou reakcí na chování rodičů v dětství a dospívání. Na ty nahlédnout ve svém dospělém životě a poznat co všechno ovlivňují a jak.

Pro začátek ne méně ani ne více. Bylo by levnou zjednodušeninou odpovědět Brunovi, jak se má či nemá k otci chovat. Navíc každý by mu radil přesně podle svých zranění, a tedy podle svých obran a představ.

To, jak nás ovlivňuje chování druhých lidí, není emoční náhoda, ale fakt, který vychází z prastarých emočních map a vzorců.

Otec, jak je popisován Brunem, je bezohledný a sobecký tvor, který neudrží své emoce na uzdě a dokáže dát synovi najevo svou nespokojenost a nelibost. Má bezpochyby řadu svých vlastních emočních problémů, se kterými se vyrovnává tak, jak on umí: alkohol a práce. Bruno trpí jeho nezájmem, jeho neschopností postavit se k problému jako chlap, porozumět si a citově se sblížit.

Z popisu je patrné, jak se chování otce Bruna dotýká. Bruno si tedy může najít uvnitř sama sebe své NE a také nalézt obrany, které mu umožňují vyhýbat se emoční bolesti. Může hledat dále a najít způsob, jak se vyvíjet a pracovat se svojí myslí.

Jeho osobnost vztahem s otcem utrpěla určité rány, ze kterých se musí napřed vyléčit a tím i postupně nalézt pravý vztah k otci. Jeho vnímání se promění a uvědomění přinese pravdu, kterou nemohl vidět. Poté může přistoupit ke skutečné konfrontaci s otcem.

Využívejte celý web.

Předplatné

Uzdravení vztahů není možné, aniž bychom uzdravili vlastní mysl. To, jak nás ovlivňuje chování druhých lidí, není emoční náhoda, ale fakt, který vychází z prastarých emočních map a vzorců.

Ty jsou každým dalším vztahem aktivovány proto, aby byly vyčištěny a mysl opět uvedena do stavu prázdnoty prvotního vědomí, který jí po právu náleží. Takže nežehrejme na osud a vydejme se na cestu léčení sama sebe, protože každý vztah – ty nepovedené nevyjímaje – nese v sobě klíč k pochopení sama sebe a k nalezení čisté skutečnosti, která se za všemi těmi vztahy a emocemi nalézá.

Diskuse 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz