Foto: Thinkstock.com

Migranti a my: šest důležitých otázek

Je velmi přirozené usilovat o co nejlepší podmínky k životu pro sebe i svou rodinu.

Petr Jarolímek

Petr Jarolímek

9. 10. 2015

Těžko bychom v současné době hledali žhavější téma než příliv migrantů ze Sýrie a jiných zemí k nám do Čech i jinam do Evropy. Noviny, televize a všechny možné magazíny informují o názorech lidí, kteří se obávají o integritu Evropy, o práci, o bezpečnost, budoucnost s muslimy v sousedství. Facebook přetéká nesmyslnými videy, která propagují evropskou kulturu a její hodnoty, muslimům málem usazují na hlavu rohy.

Nejčastější obavy a otázky z nich plynoucí se týkají témat náboženských, bezpečnostních, ekonomických. Máme dost prostředků, abychom zvládli integraci příchozích? Máme dost pracovních míst pro sebe, natož pro imigranty? Budeme s nimi v bezpečí? Nejedná se o nebezpečnou etapu, která předznamenává muslimizaci Evropy? Jsou to jistě důležité otázky.

Sám se však domnívám, že bychom je měli aspoň občas proložit i otázkami, které nemají s rozdíly v náboženství, počítáním pracovních míst a peněz samotných nic společného. Jde například o otázky, které by nám mohly pomoci pochopit počínání lidí, kteří se rozhodli přesídlit, protože se necítí a nejsou v bezpečí. Pojďme se podívat na to, jestli se jejich chování a smýšlení v dobách zlých tak moc liší od našeho.

Svět v pohybu

Článek, který čtete, nemá prvoplánově za cíl zastávat se muslimů, islámu a sluníčkařit, co to jde, pokud by to ještě nebylo jasné. Snažím se o zdůraznění podobností a stejností s lidmi, které označujeme jako uprchlíky a migranty, protože takovou tendenci ve větší míře v médiích ani jinde nenacházím. Stejně jako nenalézám zdůraznění prostého faktu, že jsou to lidé, kteří se v kontextu toho, co se děje v jejich zemi, chovají zcela přirozeně. Není důvod pro to vůči nim zaujímat negativní postoj, protože ve svém chování se dost možná neliší od toho, jak bychom se zachovali my.

Kdybych měl traumatickou zkušenost s válkou, asi bych směřoval do země, která je co nejvzdálenější od jakéhokoli konfliktu nebo dost silná, aby si na ni nikdo netroufl.

Teď se možná ošívají ti z vás, kdo viděli ona videa, jak „imigranti“ odmítají pomoc, házejí vodu do kolejišť, spí na hrobech na hřbitově v Chorvatsku, či se někam tlačí, chovají se agresivně, či přinejmenším nevhodně. Možná vás napadá, že takto bychom se tedy skutečně nechovali. Že bychom si zachovali kontrolu nad sebou samými, chovali se civilizovaně. (Je na místě otázka, jestli znáte pozadí těchto situací nebo se spoléháte na namluvený komentář, titulky u fotek nebo zda jste se snažili sehnat víc faktů z ostatních zdrojů nebo se spolehli na ten jediný).

Velmi pochybuji, že po několik tisíc kilometrů dlouhé cestě s nejistým průběhem i koncem, v mizerných hygienických podmínkách a s příšernou únavou, bychom my (představte si pod „my“ jakoukoli skupinu, se kterou se identifikujete) cestovali s nonšalancí, elegancí, rozvážností a klidem dokonalých dam a džentlmenů. A to příliš nemluvíme o psychologii davu, která v podobných situacích funguje. Na jejím základě se lidé chovají zcela odlišně, než když jednají sami na svou pěst.

Co mají za sebou?

Má tři a půl roku stará dcera se bojí vždy, když se venku ozve rána. Je jedno, jestli jde o bouračku nebo ohňostroj. Má takový strach, že nemůže spát, a prosí nás, své rodiče, aby mohla zůstat s námi v pokoji. Válka znamená hodně ran a hluku. Je plná stresorů, které člověka poznamenávají navždy. Strach o život svůj, své rodiny. Není přirozené, že lidé chtějí z takových podmínek pryč někam, kde je bezpečno?

Nevím, jak by se dala popsat válka. Nebyl jsem v ní a většina lidí, kteří mě obklopují, také ne. To, co známe z filmů a reportáží, zní hrůzně, ale zážitek jako takový nenahradí. Doufám, že válku nikdy nezažiju, a stejně tak takovou zkušenost nepřeju jiným. Jsem přesvědčený, že kdybychom válku okusili na vlastní kůži, byli bychom pomoci ostatním lidem s válečnou zkušeností mnohem otevřenější.

Mají lidé v situaci uprchlíků právo vybírat si cílovou zemi?

Často slýchávám kolem sebe věty jako „pro děti jen to nejlepší“ nebo třeba „hlavně se potřebuji postarat o rodinu“.  Říkáme podobné fráze a potom se divíme, či se cítíme dotčeni a v nebezpečí, pokud členové jiné kultury jednají v souladu s nimi. Svědčí to podle mého o tom, že nám chybí elementární schopnost empatie a uznání stejných práv ostatním. Zdá se, že pro nás nejhodnotnější práva přiznáváme hlavně své rodině, nikoli rodinám jiným. Nedejbože těm, které pocházejí z odlišných krajin, mají jiné zvyky a tradice, náboženství.

Vnímám jako velmi přirozené usilovat o co nejlepší podmínky k životu pro sebe i svou rodinu. Z tohoto hlediska potom vyplývá, že je pochopitelné, když se lidé snaží dostat tam, kde je silnější ekonomika, armáda, kde je více bezpečí jak sociálního, tak fyzického. Divíme se, proč nezůstávají uprchlíci v první bezpečné zemi. Mnozí to pokládají za drzost nebo vyčůranost. Ale proč se divíme? Nesnažíme se i my zajistit si co nejvhodnější podmínky pro existenci, když je to možné?

Pokud si představím, že bych měl traumatickou zkušenost takového rozsahu jako lidé ze Sýrie, mám podezření, že bych směřoval do země, která je i geograficky co nejvzdálenější od jakéhokoli konfliktu nebo by se zdála vojensky dost silná, aby si na ni nikdo netroufl. Takové Německo například by mi i z tohoto pohledu přišlo celkem fajn…

Slovo imigrant i uprchlík zní nějak jinak než člověk. Vyvolává jiné emoce. Na základě těchto emocí poté jednáme, mluvíme, ovlivňujeme druhé.

Je něco špatného na ekonomickém uprchlictví?

S lidmi prchajících před válkou přicházejí i ti, kteří aktuálně na životě či zdraví konfliktem ohroženi nejsou. Možná jsou ohroženi špatnou lékařskou péčí, celkovou chudobou své země. Nevím, jak přesně je rozvržen poměr lidí, co doufají, že budou žít ze sociálních dávek, a těch, kteří si chtějí najít slušnou a dobře placenou práci. „Dávkařům“ je z mého hlediska v pořádku se bránit.

Nevím však, proč bychom měli nahlížet negativně na ty, co hledají důstojně placené zaměstnání. U takových lidí v zemi možná není válka. Ale chudoba je také důvod ke změně místa k žití, ne? Ostatně sami děláme totéž. Jezdíme si na pár měsíců či let přivydělávat do Austrálie, Německa, Ameriky, Anglie, na Nový Zéland a bůhví kam ještě. Z těchto zemí se někdy vracíme, či v nich zůstáváme, dotujeme naše méně movité příbuzné a jsme rádi, že takovou možnost máme.

Jak nás v myšlení o ostatních lidech ovlivňuje jazyk?

Pokud se zaposloucháme a začteme do zpráv o „uprchlické krizi“, nalezneme zde jeden zajímavý fenomén. Někde se uvádí, že k nám míří lidé ze Sýrie, Kosova atd. Ale častěji můžeme dohledat termíny jako migranti, imigranti, přistěhovalci, uprchlíci. A při nahlédnutí do diskusí bohužel nalézáme mnohem horší termíny, svědčící spíš o charakteru a nízké intelektuální úrovni pisatelů než těch, kterým jsou označení adresovány.

Nemohu si pomoc, ale slovo imigrant i uprchlík mi zní nějak jinak než člověk. Lingvistická stránka věci, tedy jak o těch druhých mluvíme, hraje roli. Velmi reprezentuje způsob, jakým o nich smýšlíme. To zase dává základ pro emoce, které v nás tito druzí vyvolávají. Na základě těchto emocí poté jednáme, mluvíme, ovlivňujeme druhé.  Pokud užíváme slovo lidé, jsme více spojeni se všemi, kteří se do lidství počítají. Pokud užíváme slovo migranti, přemýšlíme o „migrantech“ jako o jiných, protože jsme od nich odděleni faktem, že my v tomto čase nemigrujeme.

Navrhuji vám malý pokus. Co ve vás vyvolává označení lidé ze Sýrie? Dejte si na to chvilku a napište, jaká slova vás napadají. Až budete mít hotovo, udělejte si pauzičku a potom vyzkoušejte to samé se spojením imigranti ze Sýrie. Porovnejte, co jste napsali. Pokud tento malinký pokus skutečně vykonáte, možná pochopíte, co jsem měl v předchozích řádkách o tom, jak nás ovlivňují slova, která slýcháme a sami používáme, na mysli.

Jak si utváříme názor na jiné?

O rozdílech mezi kulturami příchozích a procházejících „migrantů“ jsme informováni v hojné míře. Dokonce tak často, že je snadné propadnout přesvědčení, že rozdíly jsou příliš velké, než abychom mohli dosáhnout společnosti, ve které by bylo možné existovat pospolu. V mnohých jiných zemích, je takové soužití běžné.

Pokud jsme podporováni ve strachu a nejistotě, snažíme se bránit a odmítáme vše jiné, které je neznámé a vzbuzuje v nás nevoli ze své přítomnosti. Nechceme se bát, chceme si být jistí, chceme být v pohodě. Ale v ovzduší strachu nevidíme jiné možnosti, než neznámé věci a lidi odmítat. Jsme přednastaveni proti nim. Nepřemýšlíme nad možnostmi, jak se s novou situací konstruktivně vypořádat.

Je to podobné jako tunelové vidění při krizových stavech. Chceme jen rychlou úlevu od nepříjemných pocitů a chceme ji hned. Hledání jiných možností pro nás může znamenat příliš mnoho času stráveného v nejistotě.

Necestují k nám jen skvělí lidé. Vzdělané elity nejsou v žádné společnosti majoritou. Ale nemám strach z muslimů proto, že praktikují islám, nebo ze Syřanů jako národa.

Mají stejné zvyky a tradice Pražáci jako Ostraváci nebo Ústečáci? Myslí lidé z malé vesničky stejně jako obyvatelé velkých měst? Leckdy pár desítek kilometrů v bydlišti dělá zajímavé rozdíly. V užívaných slovech, ve způsobu rozumění takovým věcem jako je nevěra, pití alkoholu, ve stylu stravování či formě jakým se praktikuje náboženství.

A vlastně se nemusíme přesouvat ani desítky kilometrů. V rámci každé kultury existuje nespočet subkultur, které jsou od sebe možná někdy odlišnější než nejběžnější Čech od nejběžnějšího Syřana. Způsob uvažování řidiče tramvají se bude v mnohém lišit od sprejerů, bezdomovců, podnikatelů, rockerů, či houslových virtuosů.

Nezapomínáme trochu na důležitost vlastní osobní zkušenosti?

Bojíme se muslimů a jejich náboženství ještě dřív, než stačíme nějakého muslima (je jedno, jestli ze Sýrie či odjinud) potkat. Zeptejte se sami sebe, kolik toho o islámu víte. S kolika muslimy jste mluvili? Na čem stojí vaše představa o nich?

Jsem rád, že mám zkušenost ze života v muslimské čtvrti, kde jsem bydlel v rámci zahraničního studijního pobytu. Pět měsíců jsem studoval i s muslimy v Rotterdamu, žil jsem v „jejich“ čtvrti. Spolu jsme se učili, pracovali, chodili se bavit, rozebírali rozdílnosti našich kultur. Mí spolustudenti byli velmi slušní lidé a navíc také pokorní. Vážili si možnosti studovat v zahraničí, protože cestování pro ně není taková samozřejmost jako pro nás, pro Čechy. A tak na sobě pracovali velmi svědomitě.

Má osobní zkušenost mě chrání před strachem z muslimů kvůli jejich náboženství a kultuře, protože o nich mám povědomí díky osobní zkušenosti. Ano, i já mám obavy. Necestují k nám jen skvělí lidé. Tak jako v naší společnosti, i v davu příchozích a procházejících je jistě mnoho nevzdělaných, agresivních, patologických osobností. Vzdělané elity nejsou v žádné společnosti majoritou.

Ale nemám strach z muslimů pro to, že praktikují islám, nebo ze Syřanů jako národa. Jestli ve mně něco vyvolává nejistotu, tak je to primitivismus a agresivita kohokoli. Ať příslušníka naší kultury, která vyrůstá z křesťanství, nebo syrského muslima. Jsem si jist, že bych se bál obou stejně.

Diskuse 0