Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Miláčku, pojďme žít spolu

Sestěhování v sobě nese skrytý nárok dělat věci společně. Každý z partnerů ale má své zvyky.

Petr Jarolímek

Petr Jarolímek

16. 11. 2015

Začátek společného bydlení je velkým krokem, ve kterém se od počátku děje mnoho důležitého pro budoucnost páru. Dochází ke konfliktům větším i menším. Tyto spory se významnou měrou podílejí na utváření podoby nového partnerství. Takového, kde dva lidé sdílí nejen občasné romantické chvilky, ale i obyčejné věci a problémy. Je to proces přirozený, radostný – a někdy bolestný.

Společným bydlením si dáváme závazek být k sobě ohleduplní častěji než jen na schůzkách a výletech, jejichž společný čas už nestačí. Sestěhováním si projevujeme důvěru, že zvládneme ustát intimitu všedního dne včetně všech zvuků, zápachů a dalších průvodních jevů, kterých jsme do počátku společného žití spíše ušetřeni.

Je to především ale také zkouška. Jedna z mnoha, kterou partnerský vztah během svého trvání prochází. A bez ohledu na lásku či zamilování, po určité (různě dlouhé) době musí dojít na zjištění odlišných představ o tom, jak se vede společná domácnost. Uvědomění si takových rozdílů a především reakce na ně bývají velmi různé. Od pousmání a žertovného pozdvihnutí obočí při (subjektivně) méně důležité záležitosti až po pocity zoufalství, křik a hádky u věcí, na kterých nám záleží.

Ve způsobu řešení takových situací se ukazuje schopnost partnerů komunikovat a vyjednávat nejen o příjemných, ale i o nepříjemných věcech, osobnostní vyspělost, ochota ke změně (či naopak rigidita) a dovednost uznat potřeby partnerky či partnera i tam, kde se naše názory rozcházejí. Důležitou roli hrají v této souvislosti iracionální přesvědčení o tom, jak by se věci měly dělat. Ta se vynořují v hojné míře z našich zkušeností z původní rodiny, kde bylo zvykem určité věci dělat jistým způsobem.

Kapra, nebo řízek?

Pokud jde u partnerů o první spolubydlení, je přirozená neobroušená sobeckost a malá obratnost v tvorbě kompromisů a dohod. To jsou dovednosti, které se vytvářejí v praxi. Výhodu mají bezesporu ti, kdo vyrůstali v domácnosti s jedním či více sourozenci. Jsou zvyklí na dělení pozornosti i hmotných věcí, rozumí lépe tomu, že potřeby druhých je třeba respektovat. Jedináček bude mít obecně spíš tendenci k sobečtějšímu chování a prosazování svých postojů.

Pamatuji si na své rozčarování, když jsem zhruba v deseti letech zjistil, že některé rodiny na Vánoce nejedí kapra, ale smaží si řízky. Hloupá nepodstatná věc, ale svůj údiv si vybavuji jasně i dnes. A představme si, že já chci při prvních společných Vánocích kapra, ale má partnerka s něčím takovým samozřejmě souhlasit nemůže, protože na Vánoce se přece smaží řízky. Navíc se jí z mrtvých ryb dělá špatně od žaludku. Rád bych s přítelkyní prožil společné krásné klidné svátky – jenže Vánoce bez kapra…?

Moment, kdy se k sobě nastěhujeme, v sobě často pocitově nese jakýsi skrytý nárok dělat věci jinak, než když jsme bydleli každý sám.

Nabízí se celá řada možných řešení. Mohu trvat na kaprovi a devalvovat řízky. Mohu se odvolávat na fakt, že Vánoce prostě znamenají, že se přejíme kaprem, a ne řízky. Protože těmi se můžeme přejíst kdykoli jindy vzhledem k tomu, že na nich není nic slavnostního. 

Možná si říkáte, že toto nejsou obtíže, které by nastaly až s počátkem společného bydlení. A je to pravda. Jenže ten moment, kdy se k sobě nastěhujeme, v sobě často pocitově nese jakýsi skrytý nárok dělat věci jinak, než když jsme bydleli každý sám. A to jinak pro mnoho lidí znamená dohromady. A tak spolu musíme najednou jednat o věcech, které bychom si dříve rozhodli každý za sebe. 

Odložení masky

Někdy se ten, koho milujeme, může v našem vnímání obrátit v problémistu, který chce příliš mnoho věcí jinak než my. V takových chvílích je vhodné si cíleně připomínat pozitiva, kvůli kterým jsme se ke společnému bydlení odhodlali: příjemné společné usínání, vstávání, drobnosti, které bychom bez spolužití neměli a postrádali.

Při společném bydlení jsme ale často vystaveni společnosti druhého člověka také ve chvílích, kdy bychom ocenili samotu. Když se vracíme unaveni z práce, kde potkáváme mnoho lidí a neustále s někým musíme komunikovat, může být samostatné bydlení balzámem na společností druhých unavenou mysl.

V mnoha životních oblastech navíc nosíme různé masky, které si nedovolíme před ostatními sundat. Stylizujeme se do určitých rolí, které nám nejsou vlastní a jejichž vytváření a udržování nás stojí mnoho energie. Někdy to děláme vědomě, jindy nevědomě.

Samota a místo, kde si ji dopřáváme, je v takovém případě i prostorem, kde se konečně uvolníme, onu masku sundáme a dovolíme si vydechnout. Jenže: když takové místo zmizí, jak jej nahradit? Pomůže nám partner s jeho hledáním? Pochopí naši potřebu? Cítí dokonce něco podobného? Další skvělé téma ke společnému dialogu.

Místo pro život

Výběr místa ke společnému životu je velmi důležitý. Stěhujeme se někam, kde ani jeden z nás předtím nebydlel? Přistěhováváme se k partnerovi do domácnosti, kde už nějakou dobu bydlí a má zde vytvořený určitý řád? Nebo začínáme bydlet u rodičů jednoho z nás? Každá varianta má svá specifika.

Pokud se rozhodneme pro sestěhování na místo, kde už jeden z páru bydlí, čelíme situaci, ve které se příchozí může cítit jako host a možná dokonce až vetřelec. Je to náročná situace i pro toho z páru, který už na místě nějakou dobu žije. Jeho prostor, ve kterém si organizoval vše po svém, už není k dispozici jen jeho zvyklostem.

Jako příklad mohu uvést případ z terapie páru kolem čtyřiceti let. Vyprávěli, jak jim to od doby sestěhování před pár měsíci trochu skřípe. Muž popisoval své štěstí, že konečně může žít se svou milovanou přítelkyní, ale nerozuměl, proč je poslední týdny poněkud podrážděná.

„Ve SVÉM! bytě zakopávám o CIZÍ! krabice,“ stěžovala si klientka.

Popisoval, že on se zpožďuje v práci a chodí domů čím dál později, protože toho je teď v zaměstnání hodně. Kvůli pracovnímu vytížení ani nestihl vybalit všechny věci z krabic, i když skříně měl k dispozici. Partnerka popisovala, jak je pro ni nepochopitelné, že on nemá nic v lednici. Klient se jen pousmíval a argumentoval tak, že lednici v podstatě nepotřebuje. Paní evidentně docházela trpělivost a cítila současný stav jako hlubokou vztahovou krizi.

Společnou prací jsme došli k tomu, že on v práci vlastně tak dlouho zůstávat nemusí, ale chce. Od určité hodiny tam přebýval sám, což pro něj bylo příjemné. Představa návratu domů, kde už partnerka čekala, pro něj byla otravná, byl zvyklý na určitou míru svobody, o kterou přišel. Už se nemohl rozhodnout, jestli ten večer půjde k sobě do prázdného bytu, nebo ho stráví ve společnosti své přítelkyně. Cítil se zahnaný do kouta.

Nebylo divu, že partnerka byla podrážděná. Vídala svého přítele méně a méně, a navíc neustále zakopávala o krabice, které tam z jejího pohledu nemusely už vůbec být. „Ve SVÉM! bytě zakopávám o CIZÍ! krabice,“ stěžovala si… Ani pro ni nebylo nové spolužití lehké. I přes svou lásku vnímala jeho krabice s věcmi jako něco cizího (cizorodého). On samotný se jí vzdálil.

V rozhovoru jsme došli k tomu, že on se v novém domově jako doma necítí. Chápal ho jako teritorium někoho jiného, kam nepatřičně vstupuje. Věci měl tedy stále nevybalené jednak proto, že se nechtěl „roztahovat“ tam, kde není doma, ale i proto, že byl vnitřně stále trochu na odchodu.

Bydlíme u rodičů

Ekonomická situace či jiný důvod nedovolí někdy zejména mladým párům bydlet ve svém, a tak pokud chtějí být spolu, musí (či říkají, že musí) žít společně u rodičů. Netřeba asi zdůrazňovat praktické výhody a nevýhody takového rozhodnutí. Ekonomická úspora je důležitá, možnost dělení práce v domácnosti se může zdát také lákavou. Daň za tyto výhody bývá však vysoká.

Jak rodiče, tak mladí jsou vystaveni častějším mezigeneračním střetům a neporozumění. Jeden z páru navíc žije v přirozeném prostředí partnera, který je zde již dlouho doma, a v domácnosti starších a s partnerem mnohem bližšími vazbami semknutých rodičů.

Jak to mají jinde

V některých kulturách je přímo předepsáno, kam (myšleno například do jaké vesnice) se po svatbě spolu partneři musí nastěhovat.

Antropologové takto rozlišují matrilokalitu (usídlení se u rodiny nevěsty), patrilokalitu (usídlení se u rodiny ženicha), neolokalitu (místo nepříslušející k rodině ani jednoho z páru) a ještě několik dalších.

Pokud takto žije muž u rodičů partnerky, může mít dojem, že je zde stále někdo, kdo má vyšší rozhodovací kompetence, kdo je jakoby nad ním, a on přichází o svou hlavní mužskou roli. Partnerka může naopak „těžit“ z neobjektivní opory, kterou jí rodiče spíše poskytnou v takovéto konfiguraci, než kdyby žila s partnerem mimo rodičovské hnízdo.

Spolužití v domácnosti u rodičů partnera zase bývá komplikované pro partnerku, která může nelibě nést zásahy partnerovy matky do domácnosti. Obzvlášť se setkávám s tématem sporů týkajících se sdílení kuchyně, kterou ženy (navzdory současnému trendu vzdalování se od tradičního uspořádání v rodinách) často vnímají jako své výsostné území.

Když nelze zamezit sporům o užívání společných prostor, bývá v pořádku stanovit si jasná pravidla a někdy dokonce směny, ve kterých se ve společných prostorách (a tedy i v kuchyni) partnerka a matka střídají. Zejména v rodinách, kde již matka nežije s manželem, hrozí také určité riziko, že si začne nárokovat syna jako svého spojence nahrazujícího manželskou oporu, a bude tíhnout k vytvoření koalice s ním.

Při bydlení u rodičů je podle mého názoru také důležitý prvek vděčnosti za to, že umožní páru, který chce být pospolu, tuto touhu naplnit tím, že se uskrovní. I pro ně takový krok představuje omezení, jejichž podstoupení by nemělo být vnímáno jako samozřejmé. O to těžší však může být pro pár projevování nesouhlasu a obhajoba vlastních postojů při vzájemných konfliktech.

Změna je jistá

Zajímavou situací je z mého pohledu společné bydlení financované rodiči jednoho z páru. Jako příklad bych uvedl mladou dvojici kolem dvaceti pěti let. Rodiče partnera koupili hezký byt, který jim nabídli k užívání. Oba souhlasili. On nadšeně, ona nejistě. Po nastěhování zažívala mladá žena neustálý pocit, že je zavázána rodičům svého milého, a ve společném bydlení se cítila nesvá. Silně na ni doléhal také pocit, že přítelovi rodiče mají tendenci si skrz tak velký dar nárokovat právo mluvit jim do života.

Žena přemlouvala partnera, aby si našli pronájem, nebo aby si vzali společnou hypotéku, což on naprosto odmítal. Proč by se měl zadlužit a snížit oběma objem financí, který měli každý měsíc takříkajíc navíc? Takové řešení mu přišlo naprosto nesmyslné a dlouho nerozuměl, proč ho přítelkyně k něčemu tak „hloupému“ přemlouvá.

Využívejte celý web.

Předplatné

Až když od ní jasně slyšel, že se doma jako doma necítí a že žít tam je pro ni velký ústupek (leckdy na hranici snesitelnosti), byl ochoten o podobném řešení uvažovat. Jak tento příběh skončil, nevím. Ale už samotné vyjádření pochopení bylo pro ženu úlevné. Konečně si nepřipadala jako „neracionální husa“ – což měla pocit, že jí její partner při sporech ohledně tohoto tématu naznačuje.

Chvíle, kdy se pár rozhodne sdílet společnou domácnost, bývá v mnoha směrech důležitým okamžikem. Ať už k takovému rozhodnutí vede přirozené „posouvání vztahu na další úroveň“ v procesu jeho zrání, nebo ekonomické důvody, mnohé se tímto krokem zkrátka mění.

Obavu z blízkosti u sebe můžeme rozpoznat buď tím, že partnera dlouho nemáme, nebo že si stále nacházíme partnery, kteří jsou citově odcizení a zanedbávají nás: Skoncujte se samotou

Diskuse 0