Nedávno mi padl do oka článek o spokojenosti Čechů se svojí životní situací a úrovní. Neřeknu vám přesně, zda se jednalo o hledisko ekonomické nebo jiné, ale to není až tak podstatné pro to, co se rozehrálo v mojí hlavě. Samotný fakt, že 68 % dotázaných ohodnotilo něco jako dobré či spíše dobré, mě opravdu překvapil. Nehodnotili jen tak něco, ale svůj život – to, jak se jim daří.
Možná nejste tím číslem tak překvapení jako já. Přiznávám, že mohu být ovlivněna určitou profesionální deformací. Přeci jen se setkávám spíše s lidmi, kteří právě řeší nějaké potíže, jsou v krizi, cítí se špatně.
Posuďte sami, nakolik vás takový výsledek překvapuje, nebo naopak vůbec ne. Ve mně rozehrál proud myšlenek, zda se přeci jen neblýská na lepší časy. V době, kdy jsme zavaleni negativními zprávami o tom, jak se všude krade, podvádí, nikdo druhému nepomůže, každý si hledí jen sebe, se najde celých 68 % procent těch, kteří dokážou vidět něco dobrého, ohodnotit něco a třeba i svůj život pozitivně.
Mně to přijde skvělé, protože právě schopnost vidět spíše to dobré než to špatné je jedním z předpokladů spokojeného života. A kdo z nás by nechtěl být spokojený, že?
Trénink spokojenosti
Jak důležitá schopnost to je, dokazují i výzkumy Johna Gottmana. Ten zkoumal partnerské vztahy a to, co činí tyto vztahy trvalé a spokojené. Gottman rozdělil páry na ty, kterým vztahy dobře fungují (říká jim masters neboli mistři), a na ty, kterým vztah příliš dobře nefungoval a nakonec se rozpadl (těm říká disasters – pohromy, katastrofy).
Samozřejmě ho zajímalo, co dělají masters jinak, co jim funguje. Zjistil, že je to mimo jiné ve způsobu myšlení. Ve schopnosti partnerů vnímat a vybírat ze svého okolí ty věci, které je možné ocenit. Naopak partneři ze skupiny disasters hledali na druhém to, co lze kritizovat, co je špatně.
Když se přistihneme při tom, jak kritizujeme, vyvažme to oceněním.
Pokud je tohle jeden ze způsobů, jak žít spokojenější život a fungující vztah, pak je to pro nás dobrá zpráva. Schopnost vidět především to dobré není vrozená, není to něco, co buď máme, nebo nemáme. Je to dovednost, kterou lze trénovat jako sval. Čím více cvičíme, tím silnější se stává. A právě to je tajemství masters neboli mistrů. Vědí totiž, že musí cvičit, aby tuto schopnost udrželi ve formě.
Tak pojďme trénovat tuto dovednost. Nejen laciné pochlebování nebo pozitivní myšlení za každou cenu. Trénujme schopnost uvidět spíše to, co se daří. A když se přistihneme při tom, jak kritizujeme, vyvažme to oceněním. Můžeme trénovat každý den, vždy a všude, není potřeba speciálních podmínek.
A jestli je to jedna z cest, abychom se stali mistry svého života a vztahu, pak jediné, co nám může stát v cestě, jsou naše vlastní výmluvy a lenost. I to je však cesta: skrze výmluvy a lenost se můžeme stát, jak vtipně poznamenal můj muž, masters of disasters neboli mistry katastrof.
