Ilustrace: Jan Gemrot, www.jangemrot.com

Mít zbraň

Ve stresu reagujeme ztuhnutím nebo nekoordinovanou aktivitou. Česká společnost je v masivním stresu.

Jan Kulhánek

Jan Kulhánek

11. 9. 2017

„Nechci tu žádné potíže,“ říká šerif, „v tomhle městě se potloukat s bouchačkou nebudete!“ Podobnou větu jsme slyšeli v mnoha westernech. Když byl šerif klaďas, přišlo nám to rozumné, když byl padouch, doufali jsme, že si hrdina nějaký kolt nechal. Přinese větší počet zbraní v českých ulicích reálně větší bezpečí? Nebo alespoň větší pocit bezpečí?

Poslední dobou stále častěji čteme v novinách o snahách některých politiků zjednodušit držení zbraně. Tvrdí něco v tom smyslu, že každý má právo se bránit a že když nás náš stát nechrání dostatečně, měli bychom se o svou bezpečnost postarat sami a ozbrojit se.

Rád bych tímto textem navázal na článek o manipulaci strachem, protože z psychologického hlediska tento problém skutečně tak vnímám. V současné době neexistuje ve veřejném prostoru v naší zemi reálně větší ohrožení, než tomu bylo dříve.

Můžeme volně chodit po městě v podstatě kamkoliv, procházet se po lese, spát venku pod širákem, děti chodí samy do školy a na kroužky. Nošení zbraně u nás nemá žádnou tradici. Pokud někdo po střelné zbrani touží, splní zdravotní způsobilost a naučí se střílet, může ji mít. Jestliže někoho zraní, či dokonce zabije a prokáže, že šlo skutečně o sebeobranu, nebude trestán. O co tedy jde?

Atmosféra strachu

V souvislosti s uprchlickou krizí, která je reálným problémem a vyvolává pochopitelné znepokojení i u nás, se rozplynula trochu naivní představa nás Středoevropanů, že žijeme zcela v závětří a konflikty ve světě se nás už nějakých dvacet let netýkají.

Strach, nejistota a potřeba většího pocitu bezpečí vyvolávají instinktivní reakce, které jsou založené mnohem více na emocích než na rozumu. Méně o věcech přemýšlíme, více reagujeme pudově, emotivně.

3. února 2018

Síla zranitelnosti (seminář)

Iveta Clarke

Taková atmosféra ve společnosti byla vždy vodou na mlýn pro manipulátory s veřejným míněním a postoji veřejnosti. Základním trikem manipulace strachem je zabrnkat na strunku úzkosti, zvýšit tak pocit ohrožení a pak nabídnout jednoduché a rázné řešení.

Důležité je také označit viníka – nepřítele, který za náš strach může a kterému je třeba se účinně bránit. Takový viník je pak společným nepřítelem a víme velmi dobře, jak společný nepřítel spojuje.

Co říkají čísla?

K datům mám stejný přístup jako vy všichni a necítím se být expertem na zbraně. Statistická čísla jsou ošidná – kdo rozumí statistice a má nějaký přehled o výzkumech, ten ví, že ohledně interpretace výsledků výzkumů je třeba být velmi opatrný. Vede větší množství zbraní ve společnosti k většímu pocitu bezpečí, nebo naopak narůstá počet násilných činů způsobených právě těmito zbraněmi? A tady musíme poctivě říci, že výsledky jsou nejednoznačné.

Velkou tradici v držení zbraní má USA, ale také Švýcarsko. Předpokládejme, že pokud je nějaký jev ve společnosti tradiční, znamená to, že je součástí dané kultury, že se s ním společnost naučila zacházet tak, aby nepůsobil destruktivně.

Ve Švýcarsku je tradice domobrany a vlastnění dlouhých palných zbraní velká a přetrvává dosud. Pro majitele existuje řada povinností: například pokud vám někdo pušku odcizí a spáchá s ní trestný čin, odpovědnost nesete i vy. Švýcaři se honosí nízkou četností trestných činů spáchaných střelnou zbraní, větším problémem jsou u nich drogy.

Lidé, kteří způsobili dopravní nehodu s těžkým úrazem či smrtí, cítí obrovské pocity viny a velmi často trpí depresemi.

Spojené státy naopak bývají často uváděné jako země s největším množstvím zbraní mezi obyvateli. Ve statistikách bývá tato země srovnávána s Kanadou, kde je sice tradičním hobby lov zvěře, ale pro vlastnění zbraně existuje řada omezení.

Dočteme se, že za posledních 50 let zemřelo v USA následkem střelby více lidí než ve všech moderních válkách. Velmi poučný (ačkoli asi ne zcela objektivní) je známý dokument producenta a režiséra Michaela Moora Bowling for Columbine, který je přímou reakcí na masakr v Columbine High School v roce 1999.

V České republice máme podle Sdružení na ochranu práv nositelů zbraní jednu z nejlepších legislativ v Evropě, pokud jde o vlastnění a použití zbraně. Sportovní střelba má u nás tradici a je to velmi oblíbený sport. Podle těchto informací jsme po rozpadu sovětského bloku opět získali právo vlastnit zbraň a není třeba v tomto směru nic měnit.

Stav ohrožení

Velkým argumentem pro vlastnictví zbraně je obrana při ohrožení. Vraťme se zpět k psychologii a podívejme se na to, co se s námi děje, když se cítíme být ohroženi:

  • Stav ohrožení vnímáme tehdy, když se cítíme být v nebezpečí. Zní to banálně, ale je to velmi důležité. Jde o to, do jaké míry dokážeme bez zvláštního výcviku identifikovat reálné nebezpečí a jeho míru. Přirozeně hodně záleží na vrozené míře úzkostnosti či impulzivity a na kontextu. Pokud máme v nečekaných situacích větší pohotovost reagovat úzkostí či impulzivně a budou tomu napomáhat i kulisy místa, kde se zrovna nacházíme, pocit vážného ohrožení může nastat velmi rychle.
  • Ohrožení je stres. Stres vyplaví adrenalin a připraví nás na rychlou reakci útoku či úniku. Jednáme málo rozumově a velmi pudově – je to mnohem rychlejší a evolučně efektivnější. A program přírody je stavěný na sebezáchovu, nikoliv na etické chování či nepřekročení zákona. Lidé v této situaci pak říkávají: „Ani nevím, jak se to seběhlo, zpanikařil jsem, zatmělo se mi před očima, najednou bylo po všem.“
  • Strach má velké oči! Bojíme-li se, přikládáme zdroji strachu často větší moc, než reálně má. Pokud tedy nejsme v tomto směru dobře vycvičeni, snadno uděláme kognitivní chybu ve vyhodnocení závažnosti nebezpečí a můžeme reagovat nepřiměřeně, když máme k dispozici nástroj, který nám to dovolí.
  • Při masivním stresu máme tendenci reagovat buď ztuhnutím nebo nekoordinovanou aktivitou. Pokud bychom se ocitli tváří v tvář velkému ohrožení, masivní stres to v nás určitě vyvolá. Je určitě menší počet těch, kteří si v krizi dokážou zachovat chladnou hlavu a rozklepou se, až nebezpečí pomine. Výstřel z pušky či pistole nejde vzít zpět, nepomůže „zpanikařil jsem“.

A co etika?

Psychologie bez etiky je jako jízda autem bez pravidel silničního provozu, ostatně jako každý vědní a společenský obor. Nechci tu moralizovat, že krást či zabíjet člověka se nemá, ale chci poukázat na to, že máme v sobě hluboce zakořeněné etické zásady, na kterých naše kultura stojí.

I přes výjimky máme v sobě morální imperativ, že incest je nepřípustný a rovněž tak vražda (zabití). Je úplně jedno, jakého jsme vyznání, prostě to v sobě máme – naštěstí. Moji klienti, kteří způsobili dopravní nehodu s těžkým úrazem či smrtí, cítí obrovské pocity viny a velmi často trpí depresemi.

Odborník – voják či policista – vám s jistotou řekne, že pokud budete stát se zbraní proti ozbrojenému profesionálovi, nemáte šanci, protože spoušť dostatečně rychle nezmáčknete. Máme v sobě blok překročit hranici, ze které už není návratu, udělat něco, co nám definitivně změní život. V kosmologickém pohledu jde o překročení horizontu událostí u černé díry.

Ozbrojená společnost

Ze své osobní zkušenosti mám řadu důvodů, proč kritizovat naši policii – ovšem přenášení odpovědnosti ze státní instituce na občany v oblasti ochrany a obrany (své vlastní i státu) vnímám jako velmi nebezpečné.

Abychom v naší zemi mohli žít, rozvíjet se a realizovat své plány a sny, potřebujeme cítit základní důvěru ve stát – stejně jako potřebujeme nutně cítit základní důvěru ve svět, máme-li se zdravě rozvíjet. V sociálním mikrosvětě, jakým je rodina, jsou rozdané role (v dnešní době trochu různorodě). Pokud z nějakého důvodu rodičovské kompetence přebírají ve větší míře děti, je zaděláno na velký problém.

„Táta je gambler – utratí všechny peníze, když to na něj přijde. Jeho platební kartu máme u sebe my děti, protože s námi se kvůli ní na rozdíl od maminky nehádá. Stejně nám v tom není dobře,“ říká třináctiletá Eva na rodinném sezení.

Zdá se vám přirovnání rodiny a státu přitažené za vlasy? Ale proč? Rodina je naší první a nejintenzivnější zkušeností s uspořádáním společenství a hodně formuje naše představy o tom, jak by měl svět fungovat, aby byl v pořádku.

Využívejte celý web.

Předplatné

Tradice naší země je taková, že zákon a pořádek (tedy bezpečí) chrání státní instituce, stejně jako bezpečí na hranicích. V případě pocitu ohrožení je pro stabilitu společnosti lepší tyto složky posilovat či zefektivňovat, než je devalvovat s tím, že si lépe poradíme sami.

„Žijete v bezpečné zemi, můžeme vám to jen závidět,“ řekla mi psychoterapeutka z Brazílie, která k nám přijela lektorovat kurz. Podle dostupných informací máme vlastnictví zbraně dostatečně ošetřené.

Proto vnímám snahu ozbrojit veřejnost a zjednodušit pravidla pro použití zbraně jako manipulaci strachem, která má toto téma povýšit na obecně důležité a populisticky tak získat vliv díky přízni a hlasům nás, voličů.

Diskuse 0

Jan Kulhánek

Klinický psycholog, psychoterapeut

Nejlépe hodnocený komentář: