Povím vám příběh o tom, kam až nás může zavést, když zapomeneme, co jsme skutečně my a co je fasáda, kterou ukazujeme světu, protože se chceme líbit. Protože se to po nás vyžaduje. Protože bez předstírání bychom spoustě lidí ublížili. Protože by spousta lidí ublížila nám, kdybychom se vydávali všanc, bezbranní, nekrytí vrstvami osobnostního nátěru. Protože se vždycky najde sto důvodů, proč bychom naše skutečné Já neměli ukazovat. Proč bychom naše skutečné Já neměli žít.

Telefonoval mi milý, mladě znějící muž. Rád by mne navštívil se svou kazašskou tchýní, ví, že mluvím rusky. Mohla bych jim věnovat jedno sezení? Sám už si neporadí, je s tchýní v neustálém konfliktu a neví už, co dál. Potřeboval by, abych jí vysvětlila několik věcí. Ne že by on rusky neuměl, dokonce i tu kazaštinu už zvládá natolik, že se s ním tchýně i manželka mohou i ve svém rodném jazyce cítit komfortně. Jenže to, zdá se, nestačí. (A nestačí ani všechen ostatní komfort. Nebo to, co telefonující pán jednoznačně za komfort považuje. Nestačí velkorysost nebo to, o čem si on myslí, že to je velkorysost. Nestačí pochopení a ustupování. Anebo to, o čem si on myslí, že to je… A tak dále. To vše se ale ukáže až později.)

Po krátkém vysvětlení, že má role nespočívá ve vysvětlování stanovisek zeťů tchýním ani naopak, natož v převýchově členů rodiny, jsme si domluvili termín.

Dorazil milý, mladě vypadající muž. Sám. Tchýně – možná jste to předpokládali od začátku, stejně jako já – odmítla přijít. Ona problém nemá, problém má zeť. Dokonce náš mladý muž, říkejme mu tady Igor, dostal od tchýně přímo razantní doporučení, ať vyhledá psychiatra, protože je blázen. Co hůř, její přesvědčení – podobně jako spoustu dalších devalvujících přesvědčení – sdílí i Igorova manželka. A když už jsme u těch diagnostických předpovědí: Jistěže, zeť oné nesmlouvavé paní samozřejmě žádný blázen není. Dokonce ani ona ne. Jen se Igor poprvé v životě dostal do situace, kde nestačí ustupovat a vyhýbat se konfliktu, ani prezentovat sílu a přitom ji uvnitř necítit.

Jak to celé vzniklo a čeho se vlastně rodinný konflikt týká?

Do velké míry peněz. Například těch investovaných do bytu, koupeného pro tchýni, aby se mohla přestěhovat do Čech. Drahého a nákladně zařízeného, přesto ne dost drahého na to, aby stálo za to za něj zeťovi alespoň jednoslovně poděkovat. Také peněz, potřebných na zaplacení dovolených u moře. Dovolených, na které se jelo, ale při zpětném hodnocení nebyly dost luxusní, i těch, na které se nejelo a jet mělo – kdyby ovšem Igor vydělával ještě víc, než vydělává, aby si měl z čeho náležitě hýčkat svou krásnou a chytrou ženu. A donekonečna se také kupříkladu řeší peníze na lety z Prahy do Astany a zpátky, pro Tamaru mladší i Tamaru starší, o nevyhnutelnosti kterýchž se s plátcem Igorem rovněž – jaké překvapení! – nedebatuje.

Panovačná a věčně nespokojená

„Ony jsou snad opravdu zlatokopky!“ říká s bolestí v hlase Igor, nacházející v rozhovorech se svými rodiči a kamarády i sám se sebou stále méně argumentů pro setrvání v manželství. Ano, to je konečné dilema, k němuž vedou všechny Igorovy úvahy posledních měsíců: Rozvést se, nebo vydržet? Vydržet kvůli dceři?

Protože kdyby šlo jenom o peníze! O několik vrstev duše hlouběji bolí rodinný problém ještě mnohem víc. To je ta vrstva, ve které se usídlila malá Jamil. Narodila se před dvěma lety a okamžitě se stala tatínkovým miláčkem a smyslem života. A také důvodem jeho snahy o střízlivou komunikaci s tchýní, která toho přeci jenom o výchově dětí ví víc než dvě mladá ucha, zvyklá zatím v životě jen na úspěchy a zábavu a trochu zúzkostněná odpovědností za malý křehký uzlík radostí, ale i potenciálních nemocí, nevysvětlitelných pláčů a výchovných dilemat. A poslední dobou je Jamil také jediným důvodem jeho setrvávání v manželství s Tamarou. Tedy většinou. Občas ještě mezi mladými přeskočí jiskra pochopení, probleskne záblesk náklonnosti.

Čím víc a úspěšněji se Igor naučil prezentovat jako sebejistý nebojácný investor, úspěšný zaměstnanec a nadějný šéf obrovské společnosti, tím hlouběji se usídlil jeho strach.

Vlastně by, nebýt Tamary starší, byla Tamara mladší stále tou obdivovanou Tamarou, krásnou, trochu exotickou, trochu náročnou, ale hezky pečující o společnou dcerku a snažící se rozumět svému manželovi. Nebýt přítomnosti kazašské babičky, myslí si Igor, nemusel by nejspíš vůbec vysvětlovat, že v práci neodpočívá, ale pracuje, aby uživil rodinu. Že si sice večer velmi rád s Jamilkou pohraje, nakrmí ji, okoupe a uloží do postýlky, ale že aspoň jednou týdně by si rád zašel do bazénu nebo na squash a že to nutně neznamená, že je sobec a ignorant mateřských zásluh.

Bez vměšování tchýně by Igor také nejspíš nemusel zdůvodňovat, proč jde o víkendu pomoct rodičům s malováním bytu, zatímco doma nebo u tchýně „nic nedělá“. A nemusel by čelit posměchu, že je slaboch, když nemá takový příjem, který by pokryl všechno, co patří k životu podle telenovel, a nejspíš ještě mnohem víc.

(Jak už jsem naznačila v úvodu, tento článek je koncipován jednostranně. A je to záměr. Znám osobně „Igora“, respektive jeho předobraz, a neznám Tamaru starší ani mladší. Popisuji příběh rodiny z pohledu mladého muže, který se ve vztahu s manželkou a její matkou cítí nesvobodný, znevažovaný, zneužívaný a bezmocný. Je velmi pravděpodobné, že každá z žen by popsala příběh úplně jiný. Cílem tohoto pojednání však není nalezení objektivní pravdy, stejně jako toto nakonec není ani cílem psychoterapie.)

Pod povrchem

Ježí se vám chlupy a říkáte si, co je tohle za příběh? Co je to za Igora? Jaký chlap si takhle nechá skákat po hlavě od dvou ženštin, které kromě skromnosti nedisponují ani bazální slušností? Proč je vlastně kazašská tchýně natolik nedílnou součástí manželského soužití, rodinného rozhodování, výchovy dítěte i banálních každodenností? Proč to Igor vůbec dovolí?

To je na dlouhé vyprávění. Museli bychom začít od Igorovy osobnosti a u té bychom oklikou i skončili. To je ta nejhlubší vrstva problému, ze kterého na samém povrchu jako trny vyčnívají nadávky tchýně a uražené slzy manželky. Toho problému, o němž by už teď šlo napsat román, a to ještě nedošlo na právníky a rozvodová stání nebo na fyzické násilí, které dříme těsně pod povrchem všude tam, kde si bezmoc podává ruku s hněvem.

V té nejhlubší vrstvě románu Mladý muž a jeho Tamary se skrývá Igorův stín. A v tom stínu je strach. Čím víc a úspěšněji se Igor naučil prezentovat jako sebejistý nebojácný investor, úspěšný zaměstnanec a nadějný šéf obrovské společnosti, tím hlouběji se usídlil jeho strach. Spousta strachu a nejistoty. Tím víc, čím méně příležitostí ke konfrontaci s vlastními obavami a pochybnostmi dostal v dosavadním životě, protože měl jednoduše štěstí nebo se jim obratně vyhnul. Jednou narazit musel. A kde jinde vlastně, než v nejbližších vztazích.

Můžeme se oloupat a dopracovat k našim jádrům. Prací na sobě, s terapeutem nebo bez, a hlavně a přednostně – svou opravdovou a nebojácnou účastí ve vztazích.

V Igorově stínu, zdá se, mimo jiné je i – to určitě nepřekvapí příznivce jungiánské teorie o animě a animovi – jeho ženská stránka. Včetně té „špatné“. Onoho ženského „zla“. Hlubokého, nepochopitelného, nezkrotitelného slušností a rozumností. Na Igorův problém by se šlo dívat i jako na konflikt s archetypální zlou tchýní, čarodějnicí či mrchou. Tou, která je uvnitř součástí Igorovy osobnosti, i když o ní Igor dosud neměl ponětí.

Když se podíváme na Igorův život, názory, zájmy, způsob obživy nebo styl uvažování, uvidíme tam spoustu mužského a velmi málo ženského. Tvrdé a nekompromisní rácio. Strach a obavy spolu s ostatními projevy měkkosti a citovosti pohřbil pod soutěživostí, tahem na branku, pod motivací úspěchem a materiálními statky. Pod personou, vnějším obrazem osobnosti, který se osvědčil v životním tažení, poháněném snahou zvítězit a získat – a přitom se vyhnout ublížení, zklamání a znejistění.

Není divu, že právě tato témata ožívají v domácích debatách! Není divu, že pod palbou silných žen ožívá Igorova slabost a zranitelnost! Není divu, že se jeho persona dovolává vlastního stínu a že mu tuto potřebu jeho okolí zrcadlí!

Zpevnit se zevnitř

No dobře, persona, archetypy, anima, animus, projekce a zrcadlení, ale co s tím vším? Zklamu vás. Necháme to na Igorovi a jeho Tamarách, těch vnějších i těch vnitřních. Nepřináleží nám radit mu, co má dělat. A už vůbec ne v článku jako je tento. Co ale můžeme, je podívat se do sebe. A nahlédnout každý sám pod svoji personu.

Věnovat chvilku zamyšlení, co jsme skutečně my a co je fasáda, kterou ukazujeme světu. Protože se chceme líbit. Protože se to po nás vyžaduje. Protože bez předstírání bychom spoustě lidí ublížili. Protože by spousta lidí ublížila nám, kdybychom se vydávali všanc, bezbranní, nekrytí vrstvami osobnostního nátěru, zpod kterého nakonec neprosvítá nic z původní naivní dětské barvy. Protože máme strach a nechceme, aby ten strach byl vidět. Protože si o sobě myslíme, že jsme nedostateční. Nebo zlí. Nebo příliš hodní. Protože nás to tak naučili rodiče. Škola. Práce. Protože se vždycky najde sto důvodů, proč bychom naše skutečné Já neměli ukazovat. Proč bychom naše skutečné Já neměli žít.

Vnitřní síla se nevylučuje s měkkostí a zároveň připouští prosazování vlastních potřeb.

No dobře, ptáte se ale ještě jednou a důrazněji, CO ALE S TÍM VŠÍM? Já věřím, že už samotné uvědomění je třetina úspěchu. Ale hlavně věřím, že i zbývající dvě třetiny (no dobře, tak dvě třetiny ze dvou třetin – zbytek tvoří osudové souvislosti, se kterými kolikrát nejde dělat nic, než se s nimi „jen“ smířit, což bývá také namáhavá práce) jsou v našich rukou. Že se můžeme oloupat a dopracovat k našim jádrům. Prací na sobě, s terapeutem nebo bez, a hlavně a přednostně – svou opravdovou a nebojácnou účastí ve vztazích.

A to je nakonec i odpověď na příběh Igora. Je v jeho rukou, aby našel odvahu postavit se tomu, s čím nesouhlasí a co považuje za neúnosné a nefér, místo aby z toho utekl nebo tchýni tajně trávil hořkými mandlemi. A na to, aby toho byl schopen, bude muset oloupat slupky své persony, dopracovat se k jádru sebe sama, narazit tam na svou nepevnost, své nejistoty, a pak své já posílit, zpevnit, ujistit se ve své opravdové a nepředstírané vnitřní síle. A ta se vůbec nevylučuje s pocity, ani s těmi „ženskými“. Nevylučuje se s měkkostí a zároveň připouští prosazování vlastních potřeb.

Pak bude Igor opravdu silný. A paradoxně o něm teprve pak jeho kolegové i jeho tchýně určitě přestanou říkat, že je arogantní sobec.

Jako přídavek příběh světoznámé zpěvačky, možná ho znáte: Zpívala od svých čtrnácti a byla už velmi známá a úspěšná, když přišla o hlas a rok nemohla vůbec zpívat. Tenkrát jí hlasový terapeut vysvětlil, že používala zcela nesprávnou techniku zpěvu, že zpívala od základu nesprávně. A hvězda s několika platinovými deskami se musela pokorně začít učit zpívat od samého začátku. Věnovala tomu spoustu času a úsilí a její trpělivost přinesla ovoce. Dnes zpívá jinak, z větší hloubky plic, z větší hloubky sebe. A má ještě větší úspěch. Neboli – JDE TO! A na změnu, na pohled do sebe, rozbourání nefunkčních konstrukcí a vystavění nových, jednoduchých, přirozených a pevných staveb není nikdy pozdě.

Další články MUDr. Andrey Platznerové…