Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Mohli jste mi to říct

Nabízím ostatním čtenářům osobní zkušenost s psychology i své tápání. Nejste v tom sami.

K terapeutovi nebo na tento web lidi obvykle přivádí bezradnost a rozšířená představa, že existuje obecně správné řešení, které terapeut narozdíl od tazatele zná. Nebo aspoň ví, jak se k němu dobrat.

Představa vyplývá z přesvědčení o převaze rozumu. Nezmění ji desítky knih a často ani návštěva psychologa. Uposlechnutí rady „udělejte to a to“ nebo zdánlivě inspirativního a nepřikazujícího „co by se stalo, kdybyste…?“ zmírní jeden problém, aby vzápětí vyvstal jiný.

Může ale terapeut vedený zásadou „řešte, co klient požaduje“ jít za tuto hranici, naznačit hlubší rozměr pacientových nesnází a otevřít jiný obzor? Už jen zmínka, že je to na léta, by možná pacienta odradila. Na cestě od otázky „co bych měl dělat?“ k výzvě „ztratil jsem sama sebe, pomozte mi najít se!“ tak člověk zůstává sám.

Rezignovaný postoj k domnělým danostem nemusí změnit ani spousta knih nebo návštěvy terapeutů.

Že je něco jinak jsem tušil už dávno. Ale adolescentní vášeň pro režimem povolenou psychologii v knihách dr. Plzáka, semestr nepovinné psychologie nebo roční intenzivní jóga odpovědi nepřinesly. Dvě tři zkusmé návštěvy psychologů, abych TO poznal na vlastní kůži, už možná skrývaly nevyslovenou prosbu o hlubší poznání, ale ve výsledku mě utvrdily, že rozpor mezi „správným“ jednáním a pocity je normální.

Porevoluční inflace New Age publikací a neurotiky vyrábějící Carnegieho Jak získávat přátele a působit na lidi dokázaly člověka trochu zblbnout, ale i to patří k poznání. Něco jsem se i naučil, ale pocity, kterých bych se rád zbavil, přetrvaly. Konec konců to korespondovalo třeba s Freudem, který se se svým akcentem na sociálně nutné potlačení přirozených pudů na pultech knihkupectví objevil, když vyschnul pramen New Age kasovních trháků. Nezbývalo než žít s vědomím, že to či ono, ať již geneticky, charakterově či z kdovíjakých jiných důvodů, je a bude můj problém.

Následná šance po pár letech mě spíš utvrdila v osobních danostech, než aby něco změnila. Chtěl jsem získat jiný pohled na uvíznutí v nepřijemné vztahové atmosféře s důležitým člověkem a požádal o pomoc. Podle sympatického psychologa, zaměřeného na intelektuálně vytříbené teorie, jsem měl něco dělat a něco jiného nedělat. Jenže z kontrastu mezi „měl bych“ a vlastními pocity se nedalo vyvodit nic jiného, než že se některým situacím mám radši vyhýbat.

Pokrok v analýze má pramálo společného s inteligencí. Ve skutečnosti mohou být rozumové schopnosti někdy na obtíž. (Karen Horney: Neuróza a lidský růst)

Pak se cosi přihodilo a já si dovolil luxus domněnky, že má duše by potřebovala rozsypat jako puzzle a znovu složit. Cítil jsem, že sebeobraz, který doposud držel pohromadě, je úplně jiný než při správném složení, že kdesi chybí nebo přebývá pár dílků a špatně sestavený výsledek se dost možná vůbec nepodobá reálné fotografii. Zaklepal jsem na jiné dveře a přes všechny zkušenosti bylo všechno jinak.

Představoval jsem si, že vysypu pytlík s puzzle a budeme skládat. Nevšiml jsem si, že většina dílků zůstala na desce mnohdy přilepena jak vteřinovým lepidlem. Musel jsem rozebrat, abych mohl sestavovat.

Dílky skládačky po čase začaly zapadat do sebe. Podobně i Jung, Horneyová, Kastová, Perls, Erickson, Yalom nebo třeba Grof a koneckonců i taťka Freud – ve zdánlivě protisměrných principech se objevilo vybavení na cestu k sobě samému, k bytostné radosti ze života. Co taková radost obnáší je potřeba zažít, protože z knih se to při preferovaném intelektuálně povýšeném pohledu na svět sotva dá pochopit.

Kdyby mi to někdo vysvětlil už dřív nebo kdybych to sám pochopil, mohl jsem mít možnost volby.

Výčitka v titulku je spíš nadsázka. I kdyby mi někdo už před lety naznačil, že skoro nic z toho, o čem jsem byl přesvědčen, že je mi vlastní, není skutečná danost, stejně by to nejspíš moc nezměnilo. Teprve když jsou puzzle alespoň z části správně složeny, člověk s pokorou vnímá, že všechno má svůj čas, a nabyde jakousi jistotu „takhle to má být“. A i když připustím, že jednu věc z posledních let bych radši udělal jinak (sakra, doktore, možná jste mě k tomu hlubšímu fakt měl nějak dokopat :-)), přišlo to ve správnou chvíli. Možná jsem ale už dřív mohl mít možnost volby.

Vy, co víte a znáte (tedy část ze studovaných – doufám, že ta větší :-)), jako byste někdy snad z jakési ohleduplnosti neukazovali možný cíl, protože ne všichni k němu z různých důvodů dokážeme dojít. Jako byste pro jistotu nabízeli jen „mírný pokrok v mezích předpokládaných možností“. Ale já nevěřím v trauma z rozhodnutí mezi žádoucím a možným. To přece děláme každý den a kdo jede do práce na kole, nestresuje ho, že nemůže letět vrtulníkem.

Být sám sebou je potřeba zažít. Intelektuální pochopení stačí nanejvýš k výčtu změn, kterými se opuštění neskutečného já projeví.

Snad byste mohli cíl nabídnout opisem: Kdo je sám sebou, téměř nezná vztek. „Lumpové, zloději, takovou vládu si nezasloužím!“ mu v hlavě nezní ještě hodinu po večerních zprávách, „mizernej šéf…“ (následováno nepublikovatelnými přívlastky) neřetrvávává zbytek dne po příchodu z práce. A myšlenka na nezdárného dospívajícího potomka nevyvolá sérii barvitých představ, kolikrát a kam bych ho nejradši nakopal.

Kdo je svým skutečným JÁ, netrpí depresemi a místo trápení dokáže prožít smutek. Nebojí se napustit do vany víc než na palec vody a svoji dřívější fóbii nemusí přetloukat potápěčským výcvikem. Nemá závratě nebo jiné intenzivní obtíže, svázané se situací, která sama o sobě není ohrožující, netrápí ho nepřekonatelná tréma.

„Atakům děsivě pitomého šéfa můžete čelit bez vzteku a bez zoufalého vzpomínání na příslušnou kapitolu příručky o asertivitě. Můžete vylézt na Eiffelovku bez bušení srdce, byť připouštím, že provazochodec z vás už nebude,“ i tak by snad mohla znít terapeutova nabídka.

Asi je jednodušší vysvětlit, co rozpadem NEJÁ zmizí, než co znamená procitnutí JÁ. Je to sice zoufale ploché, ale pro nás stižené slepotou rozumu pochopitelné. Forma je ovšem na vás. Ač nemáte odpovědnost za osudy, přijali jste odpovědnost být pomocníkem na cestách. Andělé vás opatruj, abyste měli sílu odhalit, že některé cesty vedou až ke slunci v nás samých. Dejte nám nevědomým možnost volby. My totiž fakt a opravdu nevíme, že existuje.

Využívejte celý web.

Předplatné

Tadeáš, čtenář Psychologie.cz

Chcete-li se také podělit o své životní zkušenosti a názory formou článku, pošlete svůj příběh na mail redakce@psychologie.cz.

Diskuse 0