Naše audiobooky
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Ilustrace: Karoline Kroiß

Moudrost příběhů

Beletrie někdy nabízí víc psychologického poznání než odborné knihy.

8:46
Adam Suchý

Adam Suchý
Klinický psycholog

15. 9. 2022

„Čtu teď parádní román,“ rozzářila se Kreativní duše. „Cože? Já nestíhám číst ani odbornou literaturu, natož něco jiného,“ opáčila Vzdělaná duše a trochu se u toho pohoršila.

Mezi odbornou i laickou veřejností panuje mýtus, že když se chci psychologicky vzdělávat, musím číst psychologické knihy. A těch je tolik, že marnit čas fiktivními beletristickými příběhy je v podstatě profesní hřích a osobní pochybení: Měl/a bych číst něco jiného…

Odborníci se bojí, že přestanou být odborníky, a laici se bojí, že nevyrostou, protože ty regály s rozvojovými, růstovými, motivačními a jinak chytrými publikacemi jsou prostě nekonečné – oni to snad píšou rychleji, než my to čteme!

Umění je potrava pro duši. Bez něj je člověk hladový a neúplný, bez něj nikdy lidsky nezkrásníme. A tvorba je naopak autoterapií, možností poznat blíže své démony, dát jim tvar a popovídat si s nimi na mnohem hlubší úrovni, než jakou nabízí technika prázdné židle.

Mnozí u toho obohatí svět něčím půvabným nebo alespoň důležitým a podnětným. Najít vztah se svými stíny a démony je často lepší než je úplně zkrotit, jak potvrzuje například norský malíř Edvard Munch, který po úspěšné psychoanalýze přestal malovat.

Artová balada života

Nejprve je třeba nechat se obejmout příběhy vystupujícími ze stránek a ponořit se prostřednictvím vypravěče sami do sebe. A potom i trochu popřemýšlet nad slovy, zvlášť těmi, která rozcuchají naše obvykle uhlazené způsoby uvažování.

Každá dobrá terapie směřuje mimo jiné k uvědomování. Na úvod je dobré zachytit obraz toho, jak na tom zrovna jsme, a možná to nebude úplně daleko od reflexe spisovatele Edwarda E. Cummingse: Nemáte ani nejmenší, letmou představu o bytí tady a teď, o tom, co znamená být sám a být sám sebou.

Dobrý začátek! Jasně, konstruujeme svou realitu a jediné, co o tomto světě skutečně víme, je to, jak jej vnímáme a jak se nám jeví. Tedy že náš příběh je nepřesný od začátku do konce – samá nedorozumění nebo lži, nebo obojí, jak napsal William Saroyan.

Lapeni ve svých bublinách a determinováni starými zkušenostmi vrytými do procedurální paměti vyplňujeme náš život projekcemi a představami. A ty představy nás často zastavují, sami sobě stojíme v cestě, rozbíjíme se o zdi ve své hlavě, jak napsal John Lennon. Vyvolává to úzkost, protože naše představy jsou vždycky horší než realita.

Myslím, že pocity Marka Twaina známe všichni: V životě jsem si dělal největší strachy s tím, co se nikdy nestalo. A místo toho, abychom úzkostem čelili, rozvíjíme vyhýbavé chování. Kognitivně‑behaviorální terapie se svou metodou expozice či například doktor Jim Morrison z The Doors ovšem doporučují jiný postup: Ponořte se do svých nejhlubších strachů a obav. Strach z volnosti slábne a mizí. Jste svobodní.

Nahlédnout do paralelních světů

Mnoho skvělých knih nabízí i možnost rozhlédnout se po světě v širších souvislostech a ukotvit se v geografickém, sociálním i politickém kontextu našeho kontinentu. Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, napsal John Donne.

Naše Já je samozřejmě tvarováno prostředím, do kterého se snaží zapadnout – v lepším případě žít, v horším přežít. Když se ubytujete v Grandhotelu Evropa nizozemského spisovatele Ilji L. Pfeijffera, dozvíte se mnohé o uprchlících, masovém turismu, globalizaci či selfies, a přitom nijak nesklouznete ze čtivé románové vlny.

A pak je tady samozřejmě život jako takový. Naše volby, možné paralelní světy, (ne)smysl našeho konání. A znepokojivé otázky, máme‑li odvahu si je klást. Pokud je to tak, že můžeme žít jen malou část z toho, co je v nás – co se stane se zbytkem? Pascal Mercier se takto trýznivě zeptal před pár lety v Nočním vlaku do Lisabonu, ale Karel Čapek se v povídce Sbírka známek podobně zamyslel už o dost dříve:

Kdyby se člověk hrabal ve své minulosti, našel by, že v ní je dost látky na docela jiné životy. Jednou… buď omylem, nebo z náklonnosti… si vybral jenom jeden z nich a dožívá jej až do konce; ale nejhorší je, že ty druhé, ty možné životy nejsou tak docela mrtvé. A někdy se stane, že v nich pocítíš bolest jako v uříznuté noze. Není to geniální? Není to samotná esence psychologie, psychoterapie a bytí?

Jak voní duše

Je v tom také velký kus intimity. Ležíme pod peřinou a mazlíme se s knihou, kterou jsme si vybrali skoro jako partnera či partnerku. Něco málo jsme o ní věděli předem, vybírali jsme ji očima, dotekem, na náhodně otevřeném místě jsme do ní s něžnou vášnivostí zabořili nos, abychom zjistili, jak voní. Je v tom kus existence. Sexu. I terapie. Protože dobrá terapie je o kontaktu a ten umí nejlépe vytvořit milovníci života a umění. Roboti nabušení vzdělaností to neurvou.

Tento článek je chválou literatury a poctou umění. Protože četba a umění obecně – ať už je vnímáme, nebo tvoříme – nejsou zabíjením času, vyplňováním prázdných míst nebo lékem na nudu. Toto nešťastné nepochopení je křivdou na tvůrcích a výsledcích jejich práce, včetně těch nepovedených. Protože i tato díla se snaží něco říct, ale ne každému je dáno setkat se se sebou tak, aby to uchvátilo ostatní.

A neudělat ve svém životě pro umění místo bylo by i křivdou na nás samých. Nejedná se o zbytečný luxus, na který není v těžkých dobách čas ani finance, naopak: potřebujeme je více než kdy jindy. Právě v těžkých dobách dává umění našim duším křídla, pomáhá nám těžkosti překonat a rozvíjí sazeničky budoucích skvostů; svá nejlepší díla by například Erich Maria Remarque bez války nenapsal.

Pokusil jsem se o to: napsal jsem a vydal knihu. Nakonec jsem se nezastavil před zdmi ve své hlavě, prošmejdil jsem nejzapadlejší kouty duše a setkal se se svými alternativními Já. Smolil jsem se s tím roky tempem jedna stránka za měsíc, protože pořád bylo něco důležitějšího, než mi došlo, že tohle je důležité pro mě.

Není to psychologické, je to román – ale přesto to psychologické je, protože svou profesi jednoduše nezapřu. Troufale věřím, že díky ní jsem nepřivedl na svět placaté figurky, ale plastické postavy, které vám před očima obživnou. A můj pocit? Jako bych stvořil Viteál a umístil do něj kus své duše.

Možná teď (nejen do Bradavic) přijdou těžké časy. Ale já v souznění s hlavním hrdinou i s názvem svého románu věřím, že Všechno se v dobré obrátí.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Strach z rozchodu

Co když to příště bude stejné? Nebo už vůbec nikoho nenajdu?

11 min

Záliba v úklidu

Co všechno nám náš vztah k pořádku a čistotě prozrazuje o našem vnitřním životě?

14 min

Největší výzva

Je to velký paradox: sami sebou se nerodíme. Musíme se sami sebou stát.

14 min

Pomalu

Co by se ve vašem životě změnilo, kdybyste nemuseli spěchat?

12 min

Terapie pro terapeuty

Psychoterapeut smí o svých klientech mluvit s jediným člověkem.

38 min

15. 9. 2022

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.