Naše kultura má ve zvyku vnímat svět prostřednictvím protikladů. Mluvit o moudrosti srdce se nám může zdát stejně nepochopitelné jako představovat si zamilované mozkové buňky. Jak se na soužití hlavy a srdce dívají východní nauky?

V našem seriálu o schopnostech mysli podle tradiční buddhistické nauky jsme již hovořili o všímavosti (čistá pozornost), soustředění (koncentrace) a úsilí (energie). Dnes naše stručné uvedení do tématu dovršíme uvedením zbývajících dvou, které k sobě patří jako dvě strany mince.

Je to důvěra a moudrost, dle jiných překladů také víra a poznání. Ošemetná slova, viďte? Může nás uklidnit, že nejde o nic neznámého a tajemného, asi nás ale nenadchne, jak vágní a mnohoznačné tyto pojmy jsou.

Podívejme se na ně blíže z hlediska našeho tématu, kterým je sebepoznání. Ať už nás k sebepoznání a osobnímu rozvoji přivedla touha být schopnějším manažerem, lepším otcem či partnerem nebo prostě celistvějším člověkem, určitě máme každý z nás důvody, proč se tímto tématem prakticky či teoreticky (ideálně oboje) zabýváme.

Buddhisté vidí jako jednu ze základních pohnutek k této aktivitě uvědomění univerzální neuspokojivosti bytí, která se často mylně překládá jako utrpení.

Nesnesitelná neuspokojivost bytí

Zřejmě vnímáme, cítíme nutnost nějak na sobě pracovat, rozvíjet se, poznávat sama sebe, zákonitosti života, naší mysli. Chceme pochopit, o čem to celé je, jaký to má smysl, jaký já mám smysl. V těchto pohnutkách, jež se mohou individuálně lišit, je obsaženo už jakési poznání, chápání, že je tu cosi, s čím je třeba něco dělat.

Buddhisté vidí jako jednu ze základních pohnutek k této aktivitě uvědomění – tedy určité poznání – univerzální neuspokojivosti bytí, která se často mylně překládá jako utrpení. Není to jen zjevné fyzické či psychické utrpení a bolest, které dobře známe, ale veškeré nuance strádání včetně existenciálního pocitu nejistoty, strachu, bezsmyslnosti, pomíjivosti, před nimiž raději prcháme do aktivit, starostí, zábav a závislostí. Většinou nevědomky.

Stejně tak musíme mít určitou míru důvěry, víry v tuto cestu – v cestu sebepoznání a práce na sobě, jinak bychom si s ní ani nezačali. Je třeba aspoň trochu věřit v metodu, nauku, tradici, školu, božstvo, učitele, důvěřovat lektorovi, terapeutovi a v neposlední řadě také sám sobě.

Hlava a srdce v nerovnováze

Někdo na to jde více přes srdce, někdo přes hlavu. Přítomno je obojí. Tyto dvě síly mysli se budou prolínat, podporovat či stát proti sobě v průběhu celé naší cesty. Je záhodno pracovat s nimi aktivně, ani bez jedné z nich se totiž neobejdeme.

Pokud na sobě budeme pracovat, budou přicházet výsledky. Ty mohou, ale nemusí korespondovat s úvodními očekáváními (nehledě na to, že naše očekávání mohla být nerealistická a naivní).

Každopádně jsou to zkušenosti, skrze něž nabýváme nové poznání, moudrost. Stejně tak skrze zkušenosti a zážitky roste naše důvěra v cestu, nauku, sama sebe. Nebo taky ne. Těžkosti, překážky a hlavně pochybnosti přijdou dříve či později snad na každého. Při nich se ukáže, jak je naše moudrost hluboká a naše důvěra pevná.

Při nevyváženém zdůrazňování důvěry se z nás mohou stát fanatici jediné pravé víry.

V takových chvílích se může bolestivě projevit, že máme tyto dvě schopnosti v silné nerovnováze. Jen hlavou, skrze racionální pochopení a poznání, to dlouho nepůjde. Budeme si pouze myslet, že na sobě pracujeme – bez skutečného doteku hlubin. A jako přemoudřelí intelektuální osvícenci, nakrmení knihami, přednáškami a kurzy, budeme házet instantními hlubokými pravdami při moudrých debatách v čajovnách a diskuzích na internetu, hledět s povýšeným úsměvem na naivky, kteří nechápou.

Zmýlená hrozí i z druhé strany – při nevyváženém zdůrazňování důvěry se z nás mohou stát fanatici jediné pravé víry, totiž té naší, a buď agresivně či s bohorovným rádoby soucitným úsměvem ji budeme obhajovat nebo jen tiše litovat těch nevědomých, kteří nechápou.

Poznat ticho a prázdnotu

Buddhisté věří, že moudrost a důvěra jsou schopnosti, které se mají navzájem vyvažovat. Jak známo právě z této nauky, každý extrém škodí. Existují konkrétní techniky, jak rozvíjet jednu či druhou schopnost.

Na moudrost jsou zaměřené různé kontemplace, např. na neustálou pomíjivost, strastiplnost existence, na neosobní charakter bytí, na pomíjivost tělesnosti a materiálních statků apod.

Rozvoji srdce jsou pak věnovány meditace milující laskavosti, soucítění, sdílející radosti a jiné. Klíčové je, že stejně jako jakoukoli jinou schopnost, i moudrost a důvěru můžeme cíleně rozvíjet, pracovat s nimi.

Opravdová moudrost, která vyrůstá z let praxe, vytrvalosti, trpělivosti, pokory, ze setkání jak se zářivými výšinami vědomí, tak s temnotou úzkostí, beznaděje a šílení, moudrost usazená, uzemněná v každodenním žití, se poznenáhlu s důvěrou, vírou spojuje v jeden pramen, který už není rozlišen. Může se tomu snad říci poznání srdce.

Poznání není jen intelektuální a víra není pouze citová. V buddhistické nauce je srdce centrem našeho bytí, zde pramení city i myšlení. Srdce znamená něco jako jádro, základ. Na cestě srdce se pokoušíme srdce poznat takové, jaké je. Poznat sami sebe i prázdnotu a ticho, které je za námi, vždy bylo a bude, i když my už nebudeme.