Co bychom si měli uvědomit, než začneme rozdávat nebo přijímat rady? „Byla jsem na semináři, kde jsem se dozvěděla, jaká jsem a co mám dělat. V některých věcech byl výklad dokonale přesný. Nemohla jsem se ale ubránit pocitu, že v tu chvíli odevzdávám svůj život do rukou někoho cizího.“ Nad anketní otázkou Psychologie.cz se dnes zamýšlí arteterapeutka Zuzana Řezáčová Lukášková.

• Prosím, poradíte mi, co mám dělat?
• Řeknete mi, co ta kresba znamená?
• Kterou variantu mám zvolit?

Tak tohle jsou věty z mých nočních můr. Samozřejmě i já se občas ptám, co mám proboha dělat, a když jdeme s kamarádkou na kafe, radami se to jen hemží. Ale jako terapeutka zásadně neradím.

Jsem přesvědčená, že v každém z nás je archetyp moudrého starce či stařeny a že tedy každý zná ty nejlepší odpovědi pro sebe sama na všechny důležité otázky svého života. Mnohokrát se mi stalo, že jsem si myslela „to je jasné, to musíš přece udělat tohle“, ale ta nejlepší cesta pro klienta byla úplně jiná.

Kromě obecných významů barvy a tvary nesou osobní význam, který nikdo jiný kromě autora nezná.

Byla to cesta, která by mě nikdy nenapadla, protože jsem ji ze své pozice zkrátka nemohla vidět. Nejsem moudrá stařena. Naučila jsem se tedy kousnout se do jazyka, nic neříct a pomoci najít odpověď někde uvnitř nebo v prostoru někde „nad námi“. Takže na otázku odpovídám otázkou.

Stejné je to s prosbou o výklad kresby – ať už konkrétního či abstraktního obrázku nebo mandaly. Proč neinterpretuji? Protože věřím, že každý má velký potenciál pro sebeléčení, že každý „zná“ významy svých kreseb, a protože si svých klientů vážím.

Ráda dávám domácí úkoly, podněty k zamyšlení, ptám se a ctím zásadu C. G. Junga, který kladl důraz na interpretaci kreseb ve spolupráci se svými pacienty. Kromě obecných významů totiž barvy a tvary nesou osobní význam, který nikdo jiný kromě autora nezná. Tento výklad považuji za mnohem důležitější než ten obecně známý.

Moc nad svým životem

Jsou samozřejmě i jiné přístupy, které jsou lidmi žádané. Byla jsem na semináři, kde jsem se dozvěděla, „jaká jsem a co mám dělat“. V některých věcech byl výklad dokonale přesný. Nemohla jsem se ale ubránit pocitu, že v tu chvíli odevzdávám svůj život do rukou někoho cizího, že jsem snadno manipulovatelná, protože věřím v „magické schopnosti“ lektora a věřím, že mi řekne, co mám udělat, abych byla šťastná.

Jsem přesvědčena, že pokud potřebuji výkladový slovník symbolů, snář nebo člověka, který ví přece lépe než já, jak to v životě mám a co bych měla dělat, nemám nad svým životem příliš velkou moc. Tu jsem dobrovolně předala knihám, lidem, guruům…

Protože si vážím každého, kdo se se mnou potká v tvořivém procesu, a nechci, aby na mně byl závislý, neinterpretuji a neříkám, jak a co má dělat.

Přece jenom ale občas poradit potřebujeme, názor někoho jiného se hodí a kamarádka v kavárně nemusí mít tu radu, kterou jsme potřebovali. Ačkoli jsem na začátku psala, že zásadně neradím, občas s klientem sdílím svůj pohled, svou zkušenost nebo názor, který jsem četla či slyšela.

Vždy to ale uvádím větou, kterou používáme i během skupin: „Kdyby to byla moje situace (můj obraz, moje volba), pak bych…“ Tato věta dává možnost podívat se na svou situaci očima druhého, ale neříká to je jasné, udělej tohle, protože jinak se stane neštěstí.

Ráda bych, aby se každý naučil obrátit se do svého nitra, aby se každý stal „admirálem“ na své lodi a zodpovědným za svůj život. Protože si vážím každého, kdo se se mnou potká v tvořivém procesu, a nechci, aby na mně byl závislý, neinterpretuji a neříkám, jak a co má dělat. Jsem pouze průvodkyní na cestě sebeobjevování.