Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Osvícené jasno

Terapeut vám může na cestě životem posvítit, neměl by ji ale svým jasem ozářit.

Ze seriálu: Radit, nebo neradit?

Karla Steinerová

Karla Steinerová

5. 3. 2015

Do terapie přicházejí klienti v situacích, kdy si v životě nevědí s něčím rady. Jsou bezradní. Někdy tak moc, až by si přáli, aby jim někdo zaručeně poradil, vyřešil jejich obtíže, vedl je, popřípadě za ně i rozhodoval. Já se jim vlastně ani nedivím. Sama jsem se ocitla v situacích, kdy by se mi to také zamlouvalo. Kdy bych byla vděčná, kdyby mi někdo ukázal směr, kterým mám jít, a slíbil mi, že půjdu tou nejlepší cestou. A to je právě ta potíž. Na konec cesty nevidíme.

Klient neví, jak by ta nejlepší cesta měla vypadat, a terapeut to neví už vůbec. Oba dva si sice něco myslí, ale jsou to jen domněnky a předpoklady, vycházející z jejich zkušeností. A tak jim nezbývá nic jiného, než si o tom povídat a hledat možné cesty společně. Klient zůstává odborníkem na svůj příběh a terapeut je odborník, který mu pomáhá se v tom příběhu zorientovat a najít smysluplná řešení jeho obtíží.

Když si nesouhlas nebo svůj příběh necháme pro sebe, překračujeme hranice svého komfortu: Porozumění není souhlas

Terapeut může někdy pocítit touhu klienta, aby mu poradil, protože klient předpokládá, že terapeut je ten, který ví víc. A terapeut se tak občas může cítit a může mít nutkání tak učinit. A někdy se to dokonce i stane!  

Ivan Úlehla, psychoterapeut, lektor a jeden ze zakladatelů systemické psychoterapie v našich končinách, nazval tento okamžik v mysli terapeuta stavem osvíceného jasna. Pojmenoval a popsal ještě další dva: tupé prázdnosvobodu možností. Jsou to vnitřní stavy, ve kterých se terapeut může při své práci ocitnout. Ivan Úlehla o nich poprvé hovořil na Konferenci rodinné terapie v Košicích v roce 1996.

  • Tupé prázdno je stav, kdy terapeut neví, jak dál, neví, co říct, a ví jen to, že ho nic nenapadá. Je to nesnesitelný stav, pocit ztráty kompetence, profesionality, smyslu… 
  • Osvícené jasno je naopak stavem, kdy ví terapeut všechno nejlépe. Doprovází jej pocit jistoty a smyslu, určitosti, nepochybnosti, zaručenosti, neklamnosti, evidence, spolehlivosti a skutečnosti. Je to chvíle, kdy má terapeut ten správný nápad. Pociťuje příjemnou profesionální jistotu, je potěšen a povznesen. Důsledkem je, že klientovi říká, co by měl „dělat“, a mluví o tom způsobem, kterým omezuje klientovy možnosti…
  • Svoboda možností je zážitek bezpečí, kdy terapeut může volně a v pohodě brouzdat svými různorodými nápady. Pocit bezpečí mu dovoluje podstoupit riziko dialogu. Důsledek je, že hovoří k tomu, co klient chce, a mluví o tom způsobem, který ke klientově možnosti přijmout či odmítnout přidává možnost, aby si také k tomu řekl své. Vlastním bezpečím nabízí klientovi příležitost spolupráce. 

Tato pojmenování a jejich obsah mě velmi baví. Připadají mi vtipná a zároveň výstižná. Nám terapeutům slouží v terapii jako mapa k vlastní sebereflexi a k tomu, abychom se vrátili zpět k sobě a získali nadhled nad svojí prací. Abychom se „usebrali“.

To nejlepší pro klienta

Určitě cítíte, že svoboda možností je stav, kdy je terapeut klientovi nejužitečnější. Tento stav většinou nenastává hned při prvním setkání, čímž nepopírám užitečnost jednorázové terapie. I krátkodobé terapie mohou klientům velmi ulevit a mohou jim stačit. 

10. listopadu 2018

Zvládání emocí v pěti krocích (seminář)

Radka Loja

Základem terapie je však vztah mezi klientem a terapeutem, a tak se ti dva musí trochu poznat, aby se cítili bezpečně, byť každý v jiné roli. Klientovi dodává pocit bezpečí důvěra v terapeuta a v to, že jeho příběhu rozumí. Terapeutovi zase, že ví, kam by klient v terapii rád došel a co by si z ní rád odnesl. V otevřeném dialogu pak mohou spolupracovat. 

Energii, kterou bychom mohli využít k řešení problému, častěji používáme pro jeho maskování: Vytlouct si úzkost z hlavy

Já osobně si nemyslím, že by terapeut nemohl poskytnout radu, když mu to připadá pro klienta užitečné. Ale měl by v této oblasti šetřit a být si vědom toho, co říká a proč to říká. Nepodávat řečené jako „pravdu“, ale jako svůj pohled a jednu z mnoha možností. 

Využívejte celý web.

Předplatné

Problém může nastat tehdy, když terapeut přebírá zodpovědnost za klientův příběh, snaží se ho sám řešit a příliš se s ním ztotožní. Snaží se pomáhat tak moc, až začne radit, dávat návody nebo otázky, které klienta vedou tam, kam si myslí terapeut, že je to správné. Nebo když se mu nafoukne příliš ego a dostane se do stavu, kdy opravdu, ale opravdu ví, co je pro klienta nejlepší. Když je ve stavu osvíceného jasna.

A tak pokud se někdy ocitnete v terapii a bude vám připadat, že váš terapeut začal podezřele svítit a jeho vášnivé vyprávění zabírá více času než to vaše, buďte shovívaví. Vzpomeňte si na tento článek a řekněte si: ‚No jo! To je to osvícené jasno!‘ A počkejte, až se uklidní a přejde do stavu svoboda možností. A kdyby váš terapeut svítil takhle pravidelně, tak ho nechte svítit a jděte k jinému, který vám bude více naslouchat a nechá vás hledat vlastní cestu, po které chcete jít.

P. S. Děkuji Ivanovi za svolení ho citovat. Je to náš GURU, tak jsme si ho pojmenovali na konci výcviku. Guru v károvaných bačkůrkách.

Diskuse 0
Radit, nebo neradit?
Seriál

Zeptali jsme se odborníků, proč terapeuti klientům neradí. Co je špatného na názoru někoho zkušenějšího a nezúčastněného?

Více autorů

  • Štěstí