Během svého terapeutického výcviku jsem se setkával s různými terapeutickými zásadami. Některé z nich mi vadily okamžitě. U jiných, rafinovanějších, jsem jejich omezenost rozpoznal až později. Zásadu, že terapeut neradí, řadím do druhé skupiny.
Jako každé klišé, i toto má rozumnou stránku. Klišé je cosi původně vhodného, co opakujeme tak dlouho, až si přestaneme smysl svého počínání uvědomovat. Pak se stane, že jej začínáme používat nepatřičně.
Klišé to máme dnes hezké počasí při setkání dvou cizích lidí usnadní jejich vzájemné seznámení. Je bezpečným způsobem, jak se poznat a přejít k oblastem za klišé. Na druhou stranu, pokud k němu nepatřičně utečeme v situaci, kdy bychom se měli (obtížně, nesnadně) bavit o citlivých tématech, pak přestává plnit svou funkci a stává se něčím, co našemu dobrému fungování brání.
Zásada terapeut neradí je důležitou obranou před polovzdělanými a bohorovnými terapeuty, před všemi nadšenci do jedné nejlepší teorie, kteří si neuvědomují, jak je svět složitý a kolik toho nevědí. Je to ochrana před těmi, kteří se domnívají, že všemu dokonale rozumí a druhým ještě lépe; před těmi, kteří nedokážou chvíli zůstat v pocitu nevědění a pomalu poznávat svět druhého člověka, včetně jeho odlišnosti.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné
