Cílem osobního rozvoje nebo psychoterapie není stát se netečným, vědět si se vším rady a mít život jako ze žurnálu. Není to dokonce ani smyslem psychologického vzdělání. Podělím se s vámi dnes o velmi osobní příběh. Mám za sebou roky psychoterapie v rámci sebezkušenostní části výcviku a v individuální psychoterapii stále pokračuji. Výsledkem toho všeho není, že se mě věci, které život přináší, nedotýkají, že se s nimi umím rychle a snadno vypořádat, že mě takzvaně „nerozhodí“. Výsledkem je, že si všechny emoce, které tyto záležitosti přinesou, dovolím s laskavostí a otevřeností prožít. Přijímám vše, co ve mně vyvolávají, a snažím se tomu porozumět. Neusměrňuji se a nepeskuji sama sebe za to, že se právě teď cítím zrovna takhle, protože ta „správná“ reakce by měla být úplně jiná, měla by trvat kratší nebo delší dobu, měla by být více nebo méně intenzivní. Prožívám teď právě tímto způsobem, protože to tak potřebuju. Má to svůj význam.