„Reaguji na neskutečný příběh Zenona, který překonal nepřízeň osudu a sám svými silami se dostal ze dna,“ napsala nám do redakce čtenářka Monika. „Takové životní zkušenosti by mělo číst více lidí. Ráda přidávám i svůj životní příběh, který je v něčem podobný. Byla jsem hodně citlivá, ale zároveň i tvrdohlavá. A tato vlastnost mi nakonec změnila život k lepšímu.“

Začnu základní školou. Ani já jsem nevynikala. Psala jsem levou rukou a v té době se ještě přeučovalo na pravou. A tak jsem už v první třídě nosila samé trojky a ještě jsem neviděla na pravé oko. A než se to zjistilo, to také trvalo… takže katastrofa. Doma jsme byli s bráchou zavíraní v pokoji, kde jsme nic neměli, jen postýlky. A sami a sami, v noci jsme se báli.

Mamka se mnou nikdy moc nemluvila, nevěnovala se mi, takže kromě jídla jsem byla pořád zavřená v pokoji. Nezajímala se o mě. Nechci na mamku uvalovat vinu, pravda je ale ta, že mi ten život ani v nejmenším neusnadňovala. Střídali se u nás muži, stále jiní. Chvíli trvalo, než jsem pochopila, o co jde.

Byla jsem zaostalá, ve škole jsem ničemu moc nerozuměla. Mamka se mi hodně smála a mlátila mě. Tak jsem se uvnitř uzavřela a pochopila jsem, že nesmím být důvěřivá a nic z toho, jak se cítím, říkat. Naučila jsem se, že nejsem nic a nikoho nezajímají moje problémy a stejně by mi nikdo nevěřil. Svěřila jsem se několikrát otci, ale to bylo potom horší. To už byli dávno rozvedení. Nechtěl mě.

Ten nový táta je hodný… nebo ne?

Nebyl nikdo, kdo by se nám s bratrem věnoval. Přesto jsem do školy chodila ráda, i přes pětky. Bylo mi jedno, co se mnou bude. Doma to bylo čím dál horší a horší. Také jsem nikomu nemohla nic říct, takže samota… Někdy jsem myslela na nejhorší. Zamýšlela jsem se nad smyslem života a stále si říkala, proč jsem tady?

Později si máma našla muže, kterého si vzala. Byl hodný a nebýt jeho, tak bychom s bráškou nevyšli ani tu devítku. Staral se o nás velmi dobře. Ale jak jsem dospívala, tak mě začal zneužívat. Ale nekončilo to naštěstí sexem. Jen mě osahával. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Měla jsem ho ráda jako otce a ve dvanácti jsem kvůli tomu ztratila důvěru i k němu. Cítila jsem neskutečný strach. Neměla jsem nikoho. (Bráchovi jsem to také nemohla povědět, protože mamka mu dovolovala, aby mě mlátil. Takže mě zbil jen tak, kdy se mu zachtělo, a ona se potom šla podívat, jak brečím.)

Až ten tlak byl nesnesitelný, tak jsem to o otčímovi mamce pověděla. A to jsem neměla dělat. Potom se rozpoutalo peklo. On to popřel, přísahal na hrob své matky. A pak mě zmlátili tak surově, že jsem nemohla do školy. Pak po mě neštěkl ani pes. A tak jsem ztvrdla. Ve škole jsem začala být agresivní a drzá. Bylo mi jedno, co se mnou bude. Chtěla jsem jít do děcáku.

Konečně z domu

V patnácti jsem musela jít do práce, mamka mě nechtěla živit, takže jsem nevyučená. Sice jsem se přihlásila na večerní školu na zdravotní sestru, ale kvůli zraku mě nevzali. Tak jsem makala v těžkém průmyslu. Ale nevadilo mi to. Stala jsem nezávislou na mamce. A v práci byli laskaví lidi, kteří mi vždy dobře poradili, jak zacházet s penězi.

Pak jsme se odstěhovali do jiného města do rodinného domku, ale já jsem se brzy odstěhovala z domu na svobodárnu. Tam mi bylo dobře, klid. Dělala jsem judo, chodila běhat a také jsem si konečně našla přátele. Práce byla lepší a také i peněz bylo více, takže jsem si i něco našetřila.

Nesnášela jsem doteky. Jak na mě nějaký kluk šáhl, tak jsem mu takovou ubalila, že byl na zemi.

Ve třiadvaceti jsem vzala práci kotelnice, protože tam byl i služební byt, a tak jsem měla bydlení. Byla to těžká práce a málo placená, takže jsem musela dělat ještě v kuchyni pomocnou sílu a abych ušetřila, ještě i domovnici.

Na svobodárně byla jedna holka, která měla dítě za svobodna s cizincem a potom čekala druhé. Pak ale musel otec těch dětí odjet do vlasti, a tak zůstala sama. Byla alkoholička a po porodu druhého dítěte dostala byt nedaleko mého bytu. Potom přišla před Vánoci do mé práce a chtěla, ať jí zavolám sanitku. Nevěděla jsem, co jí je, až později teda řekla, že rodí.

Až v sanitce mi řekla, že její dvě děti jsou doma samy. Synovi byly dva roky a dceři rok. Tak jsem musela volat sociálku a děti putovaly do nemocnice. Opět to zkrátím, prostě po roce jsem si chlapce vzala do pěstounské péče.

Ruce pryč!

To, co mi otčím prováděl, mělo vliv na můj budoucí život. A to tím, že jsem nesnášela doteky. Jak na mě nějaký kluk šáhl, tak jsem mu takovou ubalila, že byl na zemi. Měla jsem velkou sílu. Takže jsem neměla kluka a nikdy jsem ani žádného nechtěla. Toužila jsem jen po klidu, chtěla jsem být sama.

Samota mi vyhovovala. Nikdo nic na mě nepoznal, naučila jsem své emoce skrývat. Navenek smích, ale uvnitř samota, černo. Dělala jsem judo a to mou agresi aspoň trochu uvolňovalo. Nikdo nevěděl, co cítím.

Pak přišel můj první muž. Život byl najednou veselejší. Nespěchal na mě, čekal, až mu dovolím, půl roku. Ale stejně, stále jsem cítila ty pazoury mého otčíma. Nikdy jsem si neužila milování tak, jak má být. Jenom jsem tu chvíli vytrpěla, pro manžela, abych mu dala to, co po mně chtěl.

A také proto, že jsem chtěla vlastní dítě. Touha po dítěti byla ve mně veliká. A podařilo se – narodila se nám dcera. Bohužel můj muž krátce poté zemřel. Měl neléčenou cukrovku a hodně pil, vlastně byl alkoholik, což jsem zpočátku tak nevnímala.

Takže velmi smutná a těžká chvíle. Mamka nezklamala, opět se ukázala. Vůbec ji nezajímala ani vnučka a nepřišla se ani na ni podívat, přestože bydlela ode mne 300 metrů. To mě dost dostalo, a tak od té doby už s ní nejsem. Je to složité, ale nevadí. To je život. Z dětí jsem měla a mám stále radost a je to perfektní.

Nechtěla jsem dárky… měla jsem dojem nepříjemný až divný. Mamka totiž vždy, když mi něco koupila, chtěla něco po mně. Třeba lhát.

Nová práce, nová láska

Abych se po smrti manžela nezbláznila, začala jsem se zajímat o masáže, ještě na mateřské si udělal maserský sportovní kurz a po mateřské jsem začala dělat masérku. Jezdila na kole domů. A později jsem dostala příležitost odletět do USA a tam jsem také masírovala. Děti chodily do školy tam. A potkala jsem tam muže, se kterým jsem už 14 let, před třemi lety jsme se vzali. Je úžasný a nyní jsem šťastná.

Byly velmi těžké chvíle, ale vše jsme překonali. Teď mám svoji masérničku doma. A stále se vzdělávám, i přesto, že nejsem moc chytrá, ale jde to. Udělala jsem si kurz zdravotního maséra a stále chodím na různé přednášky a učím se. Manžel je velmi tolerantní muž, v ničem mi nebrání, naopak mě podporuje. Velmi si ho vážím, naučil mě hodně věcí, např. víc se cítit jako žena. Byla jsem taková chlapská kvůli tomu všemu, co jsem prožila dříve.

Dělal jsem, že všechno zvládnu a nikoho nepotřebuji atd. Měl to se mnou těžké, ale právě jeho láska mě postupně naučila důvěřovat. Nemohla jsem se pocitu hnusu při milování zbavit ani teď. Druhý manžel naštěstí měl trpělivost a tím, že se ke mně choval galantně a mírně, se ty stavy stávaly snesitelnějšími. Zjistila jsem, že přijímat lásku je mnohem těžší než ji dávat.

Nechtěla jsem dárky… měla jsem dojem nepříjemný až divný. Mamka totiž vždy, když mi něco koupila, chtěla něco po mně. Třeba lhát. Vždy ze mě něco vytáhla a pak mě zmlátila anebo smích a smích. Sex pro mne znamenal jen jedno – hnus. Nenáviděla jsem se celá, prostě tělo, prsa, všechno. Druhý manžel svým přístupem mé pocity zmírnil, ale sex se v prožívání u mě moc nezměnil. Dávám se hlavně kvůli jeho lásce, dávám mu to, co muž potřebuje. Dávám mu to z lásky k němu. Musím pocity hnusu zahrabat. Tak to funguje.

Děti už jsou dospělé, žijí v cizině. Rozumíme si spolu a je to bezva. Nyní prožívám štěstí skutečné. Při tom všem jsem velmi šťastná  a spokojená se svým životem. Také jsem pochopila, že moje matka je nemocná psychicky a tím necítím k ní jakoukoli nenávist, jen pocity lítosti, že nefungovala u nás láska a porozumění. Jsem smířená se vším co se dělo. Akorát občas se minulost vrací, ale to nevadí. Nesmím to tak prožívat.

Naučila jsem se pracovat s emocemi a také se zabývám duchovní literaturou a toto mi také pomáhalo. Nemyslím chození do kostela, spíš meditace. Při nich jsem pochopila, že ve všem je řád a vše, co se mi dělo, má svůj význam.

Děkuji vám za to, že jste. Vaše stránky se mi nesmírně líbí.

Monika, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky či příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz