Že nic není samozřejmé, se mi připomenulo, když kamarád sdílel příspěvek o tom, jak si postavit udírnu. „Aha,“ řekla jsem si, „je to dobré, má zase všední zájmy.“ Poté, co jeho facebookový profil nějakou dobu protkávaly pouze různě definované útržky alba And Justice for All odrážející docela trefně to, čím jeho život momentálně procházel, jsem tento kutilský obrat uvítala a ulevilo se mi.

Nad mým kamarádem visel ortel osmi let natvrdo. A on, rozčarovaný dojmy z celého procesu, postupně ztrácel víru v jeho objektivitu, v sílu vysvětlení i pravdu a takto roztříštěný bojoval s blížícím se výrokem, že je vinen.

Tenká je emoční paměť. Úplně se mi to vrátilo. I já jsem jednou mohla „sedět“. Nic nepatřičného neudělat ještě neznamená, že člověk nebude potrestán. Je podezřelý, okolnosti se tak nějak shlukly. Ono „nějak“ vám dá pořádně zabrat, psychika cválá a funí, emoce střídají „volume“ pěkně od podlahy.

Pak vám dojde, že se to může stát i vám.

Koukám na dokument, v němž africké ženy vyprávějí o strachu z obřízky. Nic takového si já, holka z důlku ve střední Evropě, neumím ani představit. U filmu Marťan si přiznávám, že takové IQ jako hlavní hrdina, abych na Marsu zdárně přežila, fakt nemám. Uprostřed dne slyším zvony kostela. Někdo zemřel. Jak je nyní asi blízkým? Jak je nyní samotnému zemřelému? To jsou úvahy…

Jedu z práce a vedle mě auto „vysypané“ v příkopě, hasiči, sanitka, majáky. Zatne mi a – na chvíli – zmírním tlak na pedál plynu. Dojedu k domu. Soused mi vypráví o osmihodinové operaci hlavy jeho paní: „Všichni byli skvělí,“ končí povídání se mnou a dál už promlouvá ke svému knírači. Osmihodinová operace hlavy, šílené, bleskne mi hlavou.

Tohle vše se mě bezprostředně netýká. Nejsem na Marsu ani mě nikdo nenutí k obřízce. Mám svoje jisté (jak bláhový to dojem) ve státě civilizované Evropy, ve víře ve vlastní zdraví a schopnosti, v důvěře k lidem okolo sebe.

Všechno je na svém místě

Přijdu domů, kde kromě nepořádku v kuchyni a ubezpečení syna o jeho pětce z diktátu jako toho nejlepšího, co se dnes u nich ve škole stalo, je vlastně vše, jak má být. Všichni se vrátili v pořádku domů, máma také volá, jak ji rozčílil táta, takže OK. Ani kytky neuschly a topení topí. Je to dobré. Můžeme se v klidu navečeřet, popovídat si o tom, co se přihodilo nám a co těm „odvedle“. Můžu vyžehlit pět triček, jít spát a nabrat energii na běžný zítřek.

Běžný zítřek. Tak nějak samozřejmě si jej žijeme. Máme svoje plány, co vše MUSÍME udělat – jako že fakt musíme. A přitom to celé může být jinak.

Nic není samozřejmé. Ani to, že se máme dobře, a ani to, že se máme blbě. Vše je pomíjivé a vše může trvat.

Mohou přijít i komplikace, které se nás dotýkají už citelněji. Třeba, když nám lékařka říká, že se v nás něco „šprajclo“. Že máme zdravotní problém. Tedy nemají ho jen ti, o nichž jsme to četli nebo slyšeli na obědě. Najednou jsme to my, komu je třeba něco říznout. To zděšení, hysterický atak okamžitě transformovaný do pozice bojovníka. Z nadávání na pomalý internet nebo „smradlavou šunku z krámu“ se nám priority srovnávají jako domino v opačném sledu. Chci být zdravá! Nic víc, nic míň v tuto chvíli.

Jsme ve vlaku a uondáni se těšíme, že za tři hodiny dojedeme do cílové stanice a pak už je to jen pár minut a budeme ve svých peřinách doma. Vlak se zastaví a nejede. No, tak malé zpoždění, no. Stále nejede. Pořád nejede! Patnáct minut, hodinu, dvě. Něco se pokazilo. Ty jo, vždyť já dneska vůbec nemusím skončit doma!

Když si události dělají, co chtějí

Vzpomínám si, jak jsem si na jedněch „Coloursech“ chtěla vylepšit zážitek s muzikou pod širým nebem k dokonalosti. Ta síla okamžiku, to těšení se. Znamenalo to se s plastovým hrnkem plným ještě doutnajících, čerstvě pražených zrnek opatrně prodrat nad hlavami už usazených posluchačů ke svému místečku kdesi úplně uprostřed.

Zvládla jsem to. Uvelebila jsem se, usmála se na kamarádku, že teď si to teda vychutnáme, upřela jsem zrak na interpreta a zaposlouchala se do prvních tónů jeho nebeské skladby Zumurud. Nemělo to chybu.

Začínalo se šeřit a dokonalost strun a smyčce dotvářel už jen šum křídel ptáků na obloze… Romantika. Bájo. Synchronizace. Do toho moje kafe, co mi taaak voní mi pod nosem. Jen lehce se dotknout rty toho „pařížského povalečství“… Ladně jsem zamíchala nápoj dřívkem a potichoučku, abych nerušila, jsem přivřela oči a chystala se pomaličku usrknout – a vtom šplích!

A proč ne, že. Otazník zde není záměrně, věta je oznamovací. Pokud můžu být mezi pár procenty těch, kteří se o prázdninách těšili do školy, proč bych nemohla být mezi těmi, jimž se pták vy_ral do hrnku?

Najednou je tu něco nečekaného. V tu chvíli jsme překvapeni, rozladěni, nešťastni, nevidíme východisko. Někde jsem slyšela, že štěstí přeje připraveným. Hm, mám se připravit na to, že mi v půl čtvrté odpoledne na hlavním tahu mezi dvěma městy praskne klínový řemen?

Ale já jsem vlastně připravena byla, aniž bych se vůbec dopředu připravovala. Jo! Měla jsem totiž na zadním sedadle plnou tašku s logem hypermarketu Globus. Takže jsem při čekání na odtah snědla celou liptovskou parenicu, dva banány a pak už jen louskala pistácie. Byla jsem tak silně tady a teď…

To, co je

A to je možná to jediné funkční, napadá mě, v situacích, kdy vidíme, že události si dělají, co chtějí, a už vůbec je nezajímá, co my na to. Uvědomit si, co je teď, a pracovat právě s tím. Nebičovat se, že kdybychom… tak by se tohle nestalo. (Mohlo by se třeba stát i něco horšího… anebo lepšího?)

Stalo se. Je to tu – a co my teď s tím. Protože nic není samozřejmé. Ani to, že se máme dobře, a ani to, že se máme blbě. Vše je pomíjivé, a vše může trvat. Záleží na štěstí? Na nás? Na okolnostech? Na osudu?

Nejspíš na všem dohromady. Věci se dějí a my jsme součástí té skládačky. Rozechvělým, třesoucím se dílkem, když se dozvíme něco, co nás vyhodí z našeho komfortního křesílka.

Nadechnout se, třesoucí se rukou vzít ten dílek mezi prsty a dýchat. Zklidnit situaci, nás i dílek. Zamrkat očima plnýma slz a už s jasným pohledem se podívat na to, co se nám děje. Ono se zase tak moc neděje, vždyť to naše velké a komplikované Já je jen střípkem celého vesmíru. Ale netvoří snad střepy celý hrnek?

Takže malé pokorné dík za to, že mám možnost ty střepy lepit?

Ulka, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz