V pondělí vyšel na internetových stránkách iDnes.cz rozhovor s psycholožkou Jiřinou Prekopovou s titulkem „Muži degenerují, tvrdí věhlasná psycholožka Jiřina Prekopová“. Redakce Psychologie.cz požádala profesora Zbyňka Vybírala, šéfa Katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, aby názory populární dětské psycholožky okomentoval.

Tento rozhovor s Jiřinou Prekopovou jsem četl už v Kavárně Mladé fronty DNES, kde vyšel 16. července 2011. Jen jsem tehdy zakroutil hlavou a šel v klidu spát. Neměl jsem potřebu se k tomu nijak vyjadřovat. Dnes se na mě ale kromě Psychologie.cz obrátili hned tři kolegové. Zdá se, že názory Jiřiny Prekopové tím, že je převzali do OnaDnes, zarezonovaly. Co nesvedla Kavárna, svedl bulvár pro ženy.

V jednom místě redaktoři říkají: Tomu číslu (že 70 procent žen v Německu nechce děti) nevěříme. A Jiřina Prekopová opáčí, že ona ano. Argument, kterým to podloží, zní: „(protože) když se podívám kolem sebe, tak…(to tak) vidím.“

Je to příznačná ukázka toho, jak pop‑psychologická produkce rezignuje nejenom na vědu, ale i na jistou konsensuální serióznost. Je téměř typické, že lajdácky se vyjadřující psycholog v médiích využívá pro svou argumentaci „toho, co kolem sebe vidí“.

Lidová psychologie: hloupost a manipulace

Rysem pop‑psychologických tvrzení je také naprostá obsahová, logická a odborná libovůle. Dedukce a indukce jsou zkratové, generalizace jsou tím hlavním. Jinými slovy: můžeme v tomto „žánru“ říkat opravdu cokoli. S argumenty a odkazy, dokládáním a seriózností nemusíte ztrácet čas.

Odborně pokleslá podoba tohoto žánru (ne tedy celý žánr) je často určena k tomu, aby lidi (za)bavila. Je vycpávková ve své podstatě. Recyklují se tu nejen témata, ale i způsoby toho, jak jsou v redakcích médií zpracována.

Mlátí se stále znovu prázdná sláma. Je zajímavé, že ani pokleslí popularizátoři, „lidoví psychologové“ se nevzdávají toho, že se snaží vychovávat, kázat a ovlivňovat – nejlépe „davy“. U Jiřiny Prekopové to platí snad dvojnásob. Když jen trochu důkladněji analyzujeme prostředky, kterých používají, vidíme buď hloupost (z odborného hlediska často pozici, která je již „out“), nebo pokus manipulovat s lidským vnímáním a pojmenováváním sociální reality.

Přít se s Jiřinou Prekopovou? Ale o co? Chcete‑li se s někým přít o to, co tvrdí, opíráte se jednak o to, co on vážně říká, a pak o své argumenty. Pro diskusi s Jiřinou Prekopovou neshledávám často naplněn první předpoklad možné odborné polemiky. A sice to, že by ona sama něco opravdu podloženě do diskuse vnesla.

Vezmu‑li poslední rozhovor, nemohu brát přece vůbec vážně tvrzení, že mužští zanikají jako nějací samci živočišného druhu. Nebo se mám přít o to, jestli Turci ovládnou Německo? Jestli muži degenerují? Úplně libovolně by tam místo muži mohlo stát ženy nebo děti. Ženy že chtějí dělat jen to, na co mají chuť? To muži taky, nebo ne?

Vedle všeobecných paušálních názorů nestojí za řeč ani ten bizarní, totiž že „homosexualita je onanie ve dvou“. Ať si Jiřina Prekopová baví publikum podobně jako Petr Hájek z Pražského hradu.

Cejchování dětí je nezodpovědné

Nechce se mi zastavovat ani u dalších názorů. Koneckonců jsou to její názory, mohu je respektovat. Ať je má. Zmíním zde už jen jeden. To, že společnost dovolí homosexuálnímu páru adoptovat dítě, je podle Prekopové známkou poklesu humanity. Ale na to se dá namítnout pravý opak. Mohu říct: To, že homosexuální páry mají možnost adoptovat děti, je známkou toho, že humanity ve společnosti přibývá. A co? Na kterou stranu se přidáte? Jen prozradíte svůj postoj k věci.

Odborně takto vedené konfrontace nikam nevedou. Z odborného hlediska takové řeči nemají smysl, je to jako žvanit u piva. Když budete trochu charismatický, vždycky vás bude někdo poslouchat. To říkám s vědomím toho, že taky občas někde s někým podobně tlachám.

To, na co bych zareagoval, jsou její dvě „misie“. Jiřina Prekopová tvrdí, že existovali a existují jacísi „malí tyrani“. Namítám, že ne. Že jde o nezodpovědné zjednodušení problémových vztahů v rodinách. Nebojím se zdůraznit, že jde o hodně nezodpovědné, až potenciálně škodlivé redukování problémů s tím, že vina je připsána dítěti.

Už tou nálepkou: dítě je „tyran“. Tedy týrá maminku. Přitom problém je, tomu věřím, rozpuštěný v síti vztahů: muž – žena, muž – dítě, žena – dítě, prarodiče – jejich děti; problém je součástí sítě komunikací, osobních historií, nezkušeností, animozit, emocí atd.

Ano, v řadě rodin „se vyskytne“ sveřepě vzdorující nebo neuvěřitelně rozjívené dítě. Těch vztahů a vazeb a souvislostí je ale někdy tolik, že jen trpělivá poradenská nebo terapeutická práce s lidmi ochotnými něco změnit (někdy stačí i trpělivé rozebírání s dobrými přáteli) může vést k úspěchu.

Násilné zkrocení zlého děcka nikdy nevede k ničemu dobrému. Vždyť je metaforicky „přikurtováno“ na soudnou stolici už jen tou nálepkou. Mám Jiřině Prekopové velmi za zlé rozšiřování tohoto ocejchování dětí.

Výchova je improvizace

Další problematickou „misii“ Jiřiny Prekpové shledávám v tom, jak hlásá, že v rodinách mají být na prvním místě rodiče a až na druhém děti. Že děti rodičům nemají co lézt do ložnice apod. Toto obecné doporučení uvádí opakovaně spolu s tím, že v rodinách se má budovat řád.

Teoretické zázemí dostaly tyto myšlenky kdysi v tzv. strukturální rodinné terapii 50. a 60. let minulého století. Závažnější je, že v posledních 20 letech stejné kázání šíří a velmi vehementně vtlouká kursistům do hlav pseudo‑terapeut Bert Hellinger, s nímž Jiřina Prekopová spolupracuje, a tisíce jeho přívrženců.

Ani tady není a nemůže být návod na první místo a na druhé místo tak jednoduchý. Ten návod nemůže být rigidní! Zdravá a funkční rodina může nějaký čas fungovat tak, že otec spí v jedné místnosti s jedním dítětem, matka s druhým. Když jsou děti malé, improvizuje se. Tak zvaná správná výchova je ustavičná improvizace, ne naplňování pouček autorit!

Něco pozitivního: Jiřina Prekopová určitě přispěla a přispívá k našemu přemýšlení o tom, jak vychovávat děti. Třeba ve chvílích, kdy jsou plné neklidu nebo vzteku. Přispěla k hledání způsobů, jak děti zvládat. Já osobně (a je to jen můj příspěvek do této povrchní výměny názorů) s jejími návrhy vesměs nesouhlasím. Část jejího misionářství pak pokládám za spíše škodlivé.