Rodiče mají právo rozhodovat o čase, který jejich děti tráví u obrazovky.
Průzkum Státního zdravotního ústavu ukázal, že průměrné české dítě stráví už v pěti letech na počítači, mobilu či tabletu průměrně hodinu a půl denně. S přibývajícím věkem děti s moderními technologiemi tráví stále více času a v sedmnácti přesáhnou 4,5 hodiny za den. Chlapci se více věnují hrám, dívky sociálním sítím, ale množství času je zhruba stejné.
A k tomu všemu je tu ještě televize, která podle aktuálních výsledků socioložky Michaely Slussareff a jejích kolegů hraje téměř ve třetině domácností od rána do večera. Ne že by na ni děti koukaly neustále, ale i jako kulisa ruší jejich soustředění na cokoli.
Rodiče, kteří nechávají celý den zapnutou televizi, to zpravidla neřeší. Jsou tak zvyklí, ticho je zúzkostňuje, rizika pro zdravý vývoj dětí nevnímají. Pak jsou zde ale rodiče, kteří by rádi množství času před obrazovkami u svých dětí umenšili, ale nejsou toho schopni.
Naší rodičovskou povinností je děti chránit, a to dokonce i před nimi samými, před jejich nerozumem. Nezná-li dítě míru, musíme mu dát hranice. Když to neděláme, jde zpravidla o nízké rodičovské sebevědomí a malou autoritu. Na obojím se dá pracovat. S počítačem nemusíme soupeřit, nemusíme být zábavnější. Musíme být rozhodnutí, sebevědomí a dost silní.
Když Maxovi máma s tátou omezili mobil na hodinu denně, následoval křik, obvinění z krádeže a vyhrožování právníky — mobil je jeho, dostal ho od babičky. Po pár dnech se však vrátil „starý dobrý Max“, co má dobrou náladu, hraje si s bráchy a občas doma pomůže. Za několik týdnů se začal lepšit i školní prospěch. Podobně pozitivní vývoj nastal i u zmíněných dvojčat a chatující dívky.
Do situací vylíčených výše se však zmíněné rodiny vůbec nemusely dostat. Přílišný kontakt dětí s médii se dlouho vyvíjel a rodiče k tomu aktivně přispívali, stejně jako v mnoha dalších rodinách.
Nejprve jsme to my, zejména matky, které s dětmi trávíme celé dny a k televizím, tabletům a dalším obrazovkám je odkládáme, často už v batolecím věku. Abychom v klidu uvařily, odpověděly na e-maily, osprchovaly se… A komerce nám samozřejmě vychází vstříc. Před pár lety to byli Teletubbies, dnes nám nabízejí i digitální nočníky (iPotty) – s připevněným tabletem.
A pak jsme to zase my, hodní rodiče, případně prarodiče, kdo dětem elektronické přístroje koupí. Protože si je přejí. Protože je mají jejich spolužáci. Protože na to máme.
V neposlední řadě pak děti dostáváme k elektronice i tím, že je nepouštíme ven. Bojíme se o ně, a tak jsou doma — sami. Tedy se svými mobily, případně další elektronikou. Pokud je u nás ještě k tomu nepříjemná atmosféra, hádáme se nebo jsme věčně ve stresu, děti utíkají k obrazovkám i proto, aby se nemusely dívat na nás, aby nepříjemnému unikly.
Co můžeme dělat jinak?
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s plným přístupem. Chcete-li pokračovat ve čtení, pořiďte si předplatné.
Měsíčně to je 200 Kč
Koupit jako dárekPřístup na půl roku ke všemu, co jsme kdy pro předplatitele udělali.
Měsíčně to je 133 Kč
Koupit jako dárekPřístup ke všemu, co jsme kdy pro předplatitele udělali.
Měsíčně to je 104 Kč
Koupit jako dárekPřístup na dva roky ke všemu, co jsme kdy pro předplatitele udělali, výhodněji.
Psychiatr, psychoterapeut
Když člověk hledá sebe a své místo ve vztazích a ve světě vůbec, nepotřebuje návod na život. Víc než ideologie jednoho znalce života mu pomůže spektrum možných cest, kterými se druzí dopracovali k lásce, spokojenosti či úspěchu - aby se mohl inspirovat a najít vlastní cestu k naplnění a smyslu. Právě toto pozornému a otevřenému čtenáři nabízí Psychologie.cz.
Psycholožka
Cením si toho, že lidé za serverem Psychologie.cz nedají na instantní návody na štěstí ani jednoznačná tvrzení o tom, jak se věci mají. Naopak nabízí čtenářům různé pohledy, jak se na dívat na sebe, vztahy i na okolní svět, a důvěřují jejich schopnosti najít si v nabídnuté mozaice to své.
Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.
Jak málo člověk ví o sobě samém. Jak málo se ve veřejném prostoru mluví o tom, co se v nás lidech odehrává. Čím více se doba vyhrocuje, tím spíše se snaží člověk porozumět tomu, co se to děje. Chce pochopit proč lidé jednají tak, jak jednají, chce vědět proč se věci dějí právě tak, jak se dějí. Chceme vědět, proč se tolik odcizujeme jeden druhému navzájem. Chceme být blíže jeden druhému a přitom nejsme blízko ani sami sobě. Proto vítám každý prostor, kde se o takových věcech může mluvit. O to více, pokud je otevřený, kultivovaný a nechává čtenářům prostor pro vlastní úsudek. Psychologie.cz taková je. Roste spolu s námi.
Pokud si nejste jisti, můžete se podívat na seznam videí a článků, které předplatné nabízí.