„Není důležité, kolik času s dětmi trávíte, ale jak kvalitní tento čas je.“ Taky jste tohle moudro slyšeli? Nebo se jím dokonce utěšujete? I v dřívějších dobách bývali rodiče zaneprázdněni. V potu tváře pracovali, aby sebe a své potomky uživili. Oproti dnešku však s jedním, na první pohled drobným rozdílem: byli přitom dětem nablízku.
Děti viděly své rodiče obdělávat pole, obstarávat zvířata a pečovat o domácnost. Rodiče byli většinu času zaneprázdnění, nicméně dostupní. Nastal‑li problém, máma nebo táta práci přerušili a dítěti se věnovali.
Dnes je to přesně naopak: rodič je dlouho v práci, nedostupný, daleko. A pak se snaží dítěti svou nepřítomnost přemírou péče vynahradit:
- Ještě ve čtyřech letech své dítě obléká a krmí, sedmiletému zavazuje tkaničky.
- Vymýšlí výlety do různých dino-, akva-, zoo‑ a luna‑parků.
- Zahrnuje děti dárky, řeší nekonečné spory mezi sourozenci.
- S potomkem si hraje, poučuje, vysvětluje.
- Když se ochladí, pronásleduje dítě s mikinou.
Skutečnost, že trávíme s dětmi málo času, vzbuzuje tendenci příliš se angažovat. Nadměrnou péčí tlumíme své výčitky.
Děti zavalené péčí
Jenže takové rodičovské nasazení je nepřirozené a do značné míry nevhodné. Dítě by si mělo zavazovat tkaničky samo, hrát si s kamarády, spory se sourozenci se učit řešit a mikinu oblékat na základě vlastního uvážení.
Dnešní rodiče svou aktivitou připravují potomky o samostatnost. Omezují je v získávání sociálních dovedností, vnímání a vyhodnocování tělesných počitků a ve spoléhání se na své vlastní schopnosti a dovednosti. Navíc si děti naši přemrštěnou péči často ani neužívají.
V době, kdy my máme konečně čas se dítěti plně věnovat, může mít ono samo potřebu si někam zalézt a být samo.
Zkuste si představit, jak byste se cítili v podobné situaci – jste například mužem, jehož manželka je do deseti hodin večer kdovíkde. Pak se najednou objeví a začne překypovat láskyplnou péčí: zajímá se, jak jste se celý den měl a jestli vám může uvařit něco dobrého. Objímá vás a stojí o vaši pozornost, ale vám se už chce spát. I nabídka řízku vás nechává chladným, neboť jste právě zhltnul párek.
Kvalita na povel
Na kvalitě stráveného času samozřejmě záleží. Jenže ta kvalita se málokdy daří na povel. V době, kdy my máme konečně čas se dítěti plně věnovat, může mít ono samo potřebu si někam zalézt a být samo. Nebo by si rádo hrálo s kamarádem od sousedů a dinopark s námi ho prostě neláká.
A někdy by s námi vlastně něco podniklo i docela rádo, cítí se však již ve vztahu s námi zraněné. Může mít potřebu nám své zranění ukázat, potrestat nás: „Když jsi doteď upřednostnil něco jiného přede mnou, tak abys věděl, teď zase já dám přednost něčemu jinému!‚“
Otázkou je, co dělat, když už to došlo tak daleko. Často dítě přes vnějškové odmítání uvnitř po společnosti rodiče touží, takže se mu můžeme i trochu vnutit. Pokud však je odmítnutí skutečné a hluboké, je lépe se stáhnout a zamyslet. Nezdrženlivý rodič může vztah ještě závažněji poškodit.
„Bylo mi třináct, když se naši rozvedli. A jak se o mě táta do té doby nezajímal, tak najednou začal usilovat o kontakt. Já s ním ale nechtěla jezdit, neměla jsem k němu vztah. No a jednou jsem s ním prostě odmítla odjet: kamarádka slavila narozeniny a já chtěla jít k ní. Táta na mě začal křičet, že jsem jeho dcera, kvůli mně prý pořídil chatu, a tak tam s ním pojedu. Dokonce mě tenkrát násilím dovlekl do auta. Odjeli jsme, ale já s ním celý víkend nepromluvila slovo. A nepromluvila jsem s ním pak osm let.“
Cestou do školky
Nejzásadnější okamžiky v životě a ve vztahu vznikají často náhodou, jen tak mimochodem, tu a tam, v rámci společně tráveného obyčejného času.
„Zážitek, který mě ovlivnil na celý život, se stal na cestě do školky. Zpoza rohu se vyřítilo auto a narazilo do jiného, které dost zdemolovalo. ‚Tady stůj!‘ řekl mi tenkrát táta, skočil k tomu rozbitému autu a vyprošťoval řidiče. Nešlo mu to, a tak si zavolal na pomoc nejbližšího kolemjdoucího. Dalšího poslal volat záchranku. Tátova rozhodnost, rychlé jednání, to, že hned věděl, co má dělat, a všichni ho poslouchali, to vše na mě mocně zapůsobilo. Myslím, že tomu řidiči zachránil život. Umínil jsem si tenkrát: Chci být jako táta!“
Chceme‑li být svým dětem vzorem a životní jistotou, musíme s nimi trávit hodně času. Za hodinu denně se dobrým rodičem prostě nemůžeme stát.
„Pamatuju se, jak mě píchla vosa, mohly mi být tak čtyři. Běžel jsem za mámou do kuchyně a hrozně jsem ječel. Hned věděla, co se mi stalo, však mi předtím sama říkala: 'Neběhej bos, padaj hrušky, je tu spousta vos.‘ Nepřipomněla mi však svoje slova, neřekla ani neřvi nebo to bude dobrý. Prostě všeho nechala, ještě s mokrýma rukama mě vzala do náruče a držela mě, dokud jsem se neuklidnil. Byl to myslím jeden z klíčových zážitků, díky němuž jsem pochopil, že milující náruč je nejlepším prostředkem k tišení bolesti. A že máma pro mě tu milující náruč má. Že když potřebuju, je tu pro mě a vždycky bude.“
Chceme‑li být svým dětem vzorem a životní jistotou, musíme s nimi trávit hodně času. Za hodinu denně se dobrým rodičem prostě nemůžeme stát a o víkendech a dovolených se to jen těžko dohání. Na kvalitním čase ovšem něco je: lépe věnovat dítěti minutu v době, kdy o ni stojí, než deset minut tehdy, kdy zájem nemá.
Kořeny mýtu
Využívejte celý web.
PředplatnéPrůmyslová revoluce odvedla z rodin za prací muže: z vlastní dílny či hospodářství putovali do továren. V průběhu 20. století je následovaly ženy. Děti se ocitly v péči institucí a rodiče cítili, že to není dobře. Potřebovali se s pocitem viny nějak vypořádat a v tom jim pomáhali i psychologové, když začali horovat pro „kvalitní čas“.
Na jednu stranu jsme tím rodičům a dětem pomohli: zmírnili jsme jejich výčitky a povzbudili je, aby nevěšeli hlavu a s tím, co mají, dělali, co se dá. Na druhou stranu jsme však rodičům i dětem prokázali medvědí službu a nezbývá než přiznat, že záleží jak na kvalitě, tak na kvantitě.
