Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Mýtus „tady a teď“

Tady a teď bychom měli žít tehdy, když je přítomný okamžik podstatnější než to, co je před námi.

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová
Psychiatr, psychoterapeut

16. 9. 2015

Stěhovala jsem přednedávnem knihovnu. Svou, ne tu Městskou, samozřejmě. I když zrovna tu jsem měla hned za rohem a šance, že ji můj balicí entusiasmus zasáhne, byla, čistě prostorově vzato, docela velká. A samozřejmě jsem nestěhovala jen knihovnu. Také třeba obrazy a dětskou postýlku a plechy na pečení. Ale právě ta knihovna, právě ty knížky mě inspirovaly k zamyšlení.

Ne, v tom prostorově rozpohybovaném stavu jsem neztratila pojem o čase, ani mi nevylítlo z hlavy, že už jsem na těchto stránkách o konceptu prožívání života ZDE A NYNÍ před nějakou dobou psala. Jenže u té několikadenní seance s banánovými krabicemi, plnými literatury, se nešlo aspoň sem tam do některé knížky nezačíst. A nezamyslet. A to zamýšlení se nad knížkami mi mé staré známé kontroverzní téma zase jednou připomnělo.

Nebudu vás zatěžovat popisem asociací, které mě od čiré radosti z úryvku z Erenburgova Lazika Rojtšvance, vytrženého z kontextu a přesto naprosto smysluplného, dovedly až k lidské psychologii a tomuto článku. Prostě jsem se nakonec přistihla, že opět přemýšlím o plusech a mínusech žití tady a teď, o možnostech a nemožnostech existence v daném momentu a pro daný moment, bez myšlenkových návratů do minulosti a hypotetických výprav do budoucnosti. A osnova dalšího článku byla na světě.

A naplno!

Je to, pravda, už tak trochu klišé. Kdekdo dnes radí nespěchat neustále vpřed, za tím, co přijde, ale také nezůstávat vězet v tom, co bylo. Místo neustálých návratů nebo předbíhání v čase prostě být. Tady a teď. A naplno. Se smysly a mozkovými závity otevřenými vnímání toho, co se děje kolem, i toho, co se děje v nás. Jistěže. Kdo žije pro daný moment, nemá strach z věcí příštích, ani nikoho neviní za věci minulé. Sebe ani ty ostatní. Dává to smysl a navíc to není žádný teoretický koncept – je to empiricky ověřeno zkušeností mnoha z nás.

Ale také to má, jako každý koncept a každá životní filozofie, svá omezení. Zkuste například vystudovat vysokou školu metodou tady a teď. Nebo získat vlastní střechu nad hlavou – našetřit, pak postavit nebo rekonstruovat… Nebo třeba jen dopravit dítě na půl osmou do školky.

Zde a nyní, symbolicky a vlastně téměř doslovně, můžeme a dokonce bychom i měli žít tehdy, když je ono zde a nyní podstatnější než to, co bude třeba za rok nebo za pět let. Například proto, že pokud tuto změnu neuděláme, žádné za rok nebo za pět let už být nemusí. Ano, mluvím o nemocech. Tělesných, těch vážných až smrtelných, ale také o těch duševních, chronicky devastujících kvalitu života natolik, že už to mnohdy žádný život k žití není.

Ale pak tady máme i spoustu méně extrémních situací s méně extrémním nárokem na přepostulování priorit včetně těch časových. A někde uprostřed toho všeho a skrze to vše se odvíjejí naše úplně obyčejné životy, které, aby byly žity plně a vědomě, nemohou být jen honičkou za termíny, materiálními statky nebo úspěchem. Přičemž, mimochodem, za honičku za úspěchem považuji i neustávající práci na zdokonalení vlastního duševna a duchovna. A nelze je stavět ani na lpění na minulosti, ať už je tím lpěním růžový vzpomínkový sentiment nebo nekonečné očerňování sebe či druhých za staré hříchy a nezhojené rány.

Ani v těchto našich obyčejných fungujících životech se neobejdeme bez schopnosti zastavit se a zůstat pomyslně stát. Vypnout v hlavě vnímání času, nenechat na sebe působit tlak jeho plynutí. V ideálním případě nás tato zastavení ani nestojí žádnou námahu. Jen prostě z času na (bez)čas(í) nastávají. Jsou přirozenou součástí tvůrčího vytržení, láskyplného odevzdání nebo třeba vědeckého ponoru. Nebo jen tak jsou, bez souvislosti s čímkoli.

Možná jen v neděli ráno vstanete s dobrým pocitem, za oknem sluníčko, ve vedlejším pokoji zdravé děti nebo také klidně nikdo, nebo dokonce žádný vedlejší pokoj – a není kam spěchat, není co světu a sobě vyčítat, není důvod utíkat do vzpomínek ani k plánům a vizím. JEN TAK JSTE. Ani nevíte, kolik toho pro sebe a pro lidi, kteří s vámi jakkoli vztahově souvisí, v těchhle chvílích děláte!

Využívejte celý web.

Předplatné

A tak nám z toho na první pohled možná složitého zamyšlení, jak jste už jistě dávno poznali, vychází ona klasická jednoduchá zlatá střední cesta. Jako nakonec u všeho. Ne jako univerzální dogma, ale jako prostor pro nalezení vlastní individuální a specifické životní filozofie každého jednoho z nás. Ale všechny tyto životní filozofie, pokud mají být zdravé a vztahům prospěšné, budou nejspíš mít několik společných rysů.

Jedním z nich bude zajisté harmonie. V kontextu našeho dnešního zamyšlení harmonie času a bezčasí, rovnováha pohybu a nehybnosti, rovnováha plánování a plynutí s proudem, vzpomínání a zapomenutí, aktivity a pasivity… A tak bychom mohli pokračovat – až do některého dalšího přemýšlivého zastavení uprostřed všemožných posunů a přesunů, jakým bylo například to mé poslední stěhovací knížkové přemítání.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Chci se změnit!

Klasická zakázka většiny klientů. Jde to vůbec? Jak na to?

11 min

V krajině křivých zrcadel

Váš narcistický rodič stárne a čím dál víc vás potřebuje. Jak to psychicky zvládnout?

17 min

Když vůle nestačí

Musíte prý jen opravdu chtít, pak půjde všechno. Co když je ale problém jinde?

22 min

Řekněte si o pomoc

Všem, kdo zažili v dospívání sexuální zneužití, bych ráda přečetla dopis.

9 min

Zrcadlo vztahu

Naučte se sledovat, odkud pramení emoční vlny, které hýbou vaším vztahem.

9 min

16. 9. 2015