Černobílé vidění světa, všechno – nebo nic, nestabilní mezilidské vztahy, neschopnost cítit radost… Přestože má hraniční porucha dnes srozumitelně popsané symptomy, může být často složité pochopit nebo vysvětlit druhým, co konkrétně se uvnitř a vně člověka odehrává. Jak může vypadat život s touto diagnózou? A jak vztah s člověkem, kterého sužuje? Kde vůbec leží hranice, kdy se člověk stává cvokem a z cvoka zase člověkem?

Milá Adélko,

nepřiznávám to na potkání, ale jsem nemocnej. Když ses ptala, jestli mi Tvoje nemoc brání mít s tebou třeba jednou děti, s jistotou jsem věděl, že ne – ale nedokážu říct totéž o svý nemoci. Nevím to, nejspíš prostě jednou odejdu, něco nevydržím a uteču, že mi snad jinde bude líp. A budu vědět, že nebude, ale bude mi špatně, všechno bude úplně v prdeli a budu posedlej touhou nebýt, zmizet. Kamkoli. Ne, nemám deprese: jsem hraniční.

Hraniční porucha (borderline personality disorder) dostala v minulosti svůj název podle pomezí neurózy a psychózy – na němž se vyskytují pacienti, kteří bývali označováni za neanalyzovatelné. Dnes se už nejedná o diagnostickou škatulku pro nezařaditelné klienty, ale o jednu z poruch osobnosti, mezi které patří třeba schizoidní, paranoidní, úzkostná nebo emočně nestabilní porucha, jejímž podtypem je právě hraniční syndrom. Blízko má třeba k narcistické poruše osobnosti – té jde ale primárně o dosažení zdání vlastní výjimečnosti, zatímco hraniční typ se projevuje spíš orientací na opětovné upevňování a odmítání nejbližších sociálních vztahů.

Nevím, co ti to říká nebo neříká: sám jsem toho o diagnóze F60.3 přečetl spoustu – ale nevím, k čemu by ti to bylo dobré: nejsem ta nemoc, nejde o tu nemoc, jde o mě, říkal jsem si vždycky. Vysmíval jsem se diagnóze, chodil na spoustu terapií, aby mě naučili spát a být šťastný, protože právě to je přeci důležité. Neúspěšně. Žil jsem v několika zemích, studoval několik škol, pracoval na několika pozicích, budoval několik vztahů – a pokaždé se všechno po pár měsících ukázalo být zbytečné, nesmyslné a časem nesnesitelné, stejně jako všechny terapie. 

Potom jsem si náhodou přečetl, že právě proto je má F60.3 těžko napravitelná, že v terapii téměř nikdo nevydrží, že se začne zdát zbytečná a nesmyslná a klient odejde. Protože odchází odevšad. Vypil jsem ten večer spoustu vína… četl o hraniční poruše a začal se s ní docela kamarádit. 

Život v diagnóze

Základními projevy jsou trvalé a nápadné projevy nestability v interpersonálních vztazích, sebehodnocení, emocích, kontrole impulzů, začínající v časné dospělosti. Podle amerického Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch DSM‑IV definuje hraniční poruchu aspoň pět z následujících devíti symptomů:

Prvním z nich je impulzivita, a to nejméně ve dvou potenciálně poškozujících oblastech, například utrácení, sexualita, abúzus látek nebo nebezpečné řízení. „Hraniční pacienti často užívají drogy nebo alkohol, aby unikli chronickým pocitům prázdnoty,“ četl jsem – a objednával si další a další víno. Svět se s ním zdá snesitelnější. Často jsem pak sedával u vína, četl a plánoval, jak nebudu pít – protože nechci pít moc a pít málo není občas prostě možný. Bylo mi skvěle: mezi třetím a osmým vínem skutečně pracuju – nepřemáhám se, neutíkám k vizím dalšího života a způsobům útěku z toho současného. Pracuju.

Dalším symptomem jsou opakované sebevražedné tendence nebo sebepoškozující jednání. Četl jsem výzkum věnovaný jedné z jeho respondentek, která v době sběru dat vyprávěla, že se dřív snažila zabít, předávkovat, skočit pod vlak – ale že je to dávná minulost a sebevražedné tendence nemá. V době dokončení práce už nežila. Vyděsilo mě to. Myslím ale, že já se nikdy nezabiju – od doby, kdy jsem se o to poprvé pokusil, si v bance udržuju možnost dostat se dvacet tisíc pod nulu. Kdykoliv tak můžu vybrat dost peněz na letenku do Brazílie nebo na Sibiř – a navždycky zmizet ze světa, ve kterém je mi špatně. V každé chvíli mám možnost se během dne reinkarnovat v jihoamerického nebo asijského občana – a začít od nuly, znovu se narodit a třeba někde lovit ryby. Přežít svou sebevraždu.  

Nevím, jestli to může skutečně pomoct. Žil jsem na Západě i na Východě, ve velkoměstě i v lese – a úleva byla vždycky jenom dočasná. Protože hraniční poruchu podle Manuálu charakterizují i chronické pocity prázdnoty, neschopnost cítit radost a celková rozmrzelost až úzkost, doprovázená absencí smyslu života, případně nudou – nezávisle na vnějším světě. Z druhé strany vím, že řada našich evropských diagnóz v jiných kulturách vůbec neexistovala anebo nebyla nemocemi – a třeba by to tak mohlo být taky, bez stresu je mi koneckonců většinou dobře, a kdybych musel každý den na pole nebo na lov, možná by se problémy ztratily.

Nejvíc mě ale tíží to, co DSM‑IV charakterizuje jako projevy nestálých a intenzivních osobních vztahů, charakteristických střídáním nadměrné idealizace a znehodnocování. Nemyslím, že bych tě někdy mohl nemít rád, v tom na mě ten Manuál nesedí – ale že plánuju život ve vizích, které se neustále mění. Že jsem během procházky v Nuslích snil o tom, jak se vezeme, ale už na Kavčích horách Tě s lítostí zavrhl, protože jsi skvělá režisérka, úspěšná a oblíbená – a mně se zalíbila vize života s prodavačkou někde v posledním paneláku, s holkou, pro kterou budu dost dobrej jenom proto, že ji uživím a nebudu mlátit: že se nebudu muset snažit, prát se, zlepšovat se do úmoru: jenom přijdu domů a ona bude ráda, že jsem doma a ne v hospodě – a nebudu se muset bát, že odejde.

(Extrémní úsilí vyhnout se reálnému nebo domnělému odmítnutí je dalším z definičních znaků hraniční poruchy: ano, bál jsem se vždycky a vždycky se asi bát budu. Často se snažím být sám, nemít blízké lidi, z jejichž odchodu bych měl strach – ale nikdy to nevydržím, při každém odchodu okamžitě vyhledávám kohokoliv, komu by na mně mohlo záležet, a bojím se znova).

Nu, a v Podolí už jsem plánoval život s krásnou cikánkou, která kvůli mně přestane fetovat – protože jsem si uvědomil, že mi kdysi v takovém vztahu bylo dobře a vlastně nevím, proč jsem od dotyčné odešel. Nikdy jsem nevěděl, proč jsem odněkud odešel – pokaždé se to nějak stalo, byť mi to bylo líto už ve chvíli, kdy jsem se tak rozhodoval.

Bylo by osvobozující Tě už nikdy nevidět, mám šílenej strach: že zase udělám tu samou chybu. Odejdu. Budeš plakat. Bude mi Tě líto, ale budu pár týdnů nadšený ze svobody a přesvědčení, že si právě v tu chvíli zařídím život tak, abych byl úplně šťastný. Potom pár špatných chvil: pár dní nebudu jíst, pár týdnů každou druhou noc neusnu. Chvíli budeme plakat oba; potom už jenom já – budu Ti přát každý Tvůj úspěch, ale bude mě mrzet, že mu nemůžu být přítomný.

Emoční nestabilita vlivem výrazně reaktivní nálady, například intenzivní epizodická dysforie, podrážděnost nebo úzkost, obvykle trvající několik hodin a pouze zřídka déle než několik dnů – popisuje další z definičních charakteristik DSM‑IV. A s časovým údajem má úplnou pravdu: za několik hodin nebudu chápat, z čeho jsem teď měl strach. Bohužel za dalších pár hodin mi naopak nebude jasné, jak je možné, že strach necítím pořád.

Možná je chyba se s tebou vůbec stýkat, byla chyba Tě poprvé obejmout. Nevím, Adélko, vím jenom, že něco dělám pořád špatně – ale nemám ponětí, co vlastně. A tak ani nevím, co bych měl měnit, o co se snažit. Snažím se pořád, fakt. A hrozně moc, ale k ničemu to není. Manuál mluví o poruchách identity: trvalé a zřetelně narušené, převrácené nebo nestálé sebehodnocení nebo mínění o sobě. Myslím si, že je to přesně ono: že nevím, jak chci trávit život, jestli sám, s někým, chudý, bohatý, intelektuál, dělník… pokaždé mě přitáhne nějaká vize, která zrovna dává smysl – a při prvním problému se zbortí, ze mě se stane někdo jiný, s jinou budoucností a snahou změnit úplně všechno.

Včera jsem chtěl zůstat navždycky v Česku, žít s tebou v malým bytě, psát, vrátit se k muzice a chodit na pivo. Dneska jsem se vrátil k nabídce z Ameriky, o které se s tebou bojím mluvit: chtěl bych odjet, hned. K novýmu začátku, bez minulosti, beze stresu: služební auto a byt, po půlroce postup na manažerskou pozici – a po večerech procházky u moře. 

Bylo by mi tak snad dobře, beze stresu, beze strachu. Neumím věřit, že něco vyjde, musím mít jistotu – a tak pracuju, dvacet hodin denně, bez víkendů, bez volna, dokud to jde, protože s nejistotou volno mít nezvládnu. Pořídil jsem si psa, ale musel jsem ho vrátit: neuměl jsem zvládnout půlhodinu venčení bez práce, protože jsem neměl všechno zajištěné a nezvládnul stres, že třeba něco za pár měsíců nevyjde. Potřeboval jsem sedět u mailů, dost zbytečně – ale u konkrétní činnosti.

Dalším znakem je podle manuálu zbytečně intenzivní rozhněvanost nebo ztráta kontroly nad hněvem, časté projevy zlosti, neustálý hněv, rvačky. Můžu si do takové charakteristiky dosadit občasnou vzteklou náladu; zrovna včera mě zbytečně dožral soused, který trávil celou neděli od osmé ráno do desáté večer řezáním dlaždic přímo pod mým oknem. Nepřipadá mi to ale zrovna „psychopatické“: člověka prostě občas takové věci znechutí víc, než je nutné, ne? Připadá mi, že tohle kritérium agresivity moc nesedí, aspoň pokud se budu srovnávat s průměrným člověkem a ne s ideálem. Takže ano, najdu u sebe chvíle, které „zbytečně intenzivní rozhněvanosti“ odpovídají – ale nemyslím, že by byly jakkoli určující.

Diagnóza neexistuje sama o sobě

Týká se to vlastně skoro všech těch charakteristik, že oproti průměrnému člověku až tak úplně nesedí. Možná je zbytečné se jimi zabývat. Pomohlo mi si u těch diagnostických kritérií sám pro sebe definovat některé své vlastnosti – někdy to sedí, někdy ne, někdy částečně. Můj oblíbený psychoterapeut prohlásil, že je to podobné jako s vykládáním karet: popis nějaké diagnózy se občas trefí, a do zbylých charakteristik si člověk své vlastnosti dosadí, aniž by to s ním vlastně nějak moc souviselo. Taky to tak chápu: diagnózy neexistují, existují jenom lidi, které někdo rozřadil podle výsledků v testech. A ti, kteří mají výsledky podobné, si nutně jsou v něčem podobní – a v jiných ohledech zase úplně jiní.

S tím souvisí i mé až komické nechápání posledního znaku podle Manuálu – přechodných a se stresem souvisejících vztahovačných představ nebo těžkých disociačních příznaků. Dlouho jsem si za takové spojení dosazoval všemožné nepříjemnosti, které se mi dějí, od psychosomatických nevolností a bolestí po pocit stísněnosti, který stres doprovází celkem běžně. Ale ne, není to tak, disociačními příznaky jsou myšleny daleko závažnější problémy: záchvaty podobné těm epileptickým, ztráty paměti, křeče a poruchy motoriky nebo nehybnost (stupor). Žádným z těchto příznaků jsem nikdy netrpěl a netrpím – ale dlouho jsem si to úplně nesmyslně myslel.

Mám teď pocit, že Ti píšu zbytečně pateticky a sám sebe přizpůsobuju poruše. Vlastně si myslím, že nemocný nejsem. K diagnóze hraniční poruchy je zapotřebí vůbec splňovat kritéria pro poruchu osobnosti. Ta jsou ale podle Manuálu neskutečně obecná: „přetrvávající vzorec prožívání a chování, který se významně odlišuje od očekávání v kultuře, ve které jedinec žije, je rozsáhlý a nepružný, má počátek v adolescenci nebo raném dětství, je stabilní v průběhu času a způsobuje utrpení nebo poškození.“

Odlišuje se mé prožívání od kulturního očekávání významně, nebo méně významně? Způsobuje utrpení? A poškození? Je „významné“ odlišení od kulturních očekávání definováno náležením k jednomu procentu nejodlišnějších jedinců? Nebo deseti? A pokud jsem v desátém z těch deseti procent, nešlo by změnit hranici na pouhých devět?

Připadá mi, že na tom nezáleží, že diagnóza jako označení konkrétní patologie nedává smysl (a ne, není to jen můj názor, ale i přesvědčení mnoha odborníků). Že všechno, co dělám nebo cítím, má příčiny v tom, jak si strukturuju svět, v jakých vztazích žiju – a že to jde měnit. Že se třeba jednou donutím každý den jíst, spát, běhat a odpočívat – a budu tak každý den silný, odpočatý a tím i šťastný; že stačí sám sebe přijímat. A chovat se autenticky, nepředstírat před sebou, že jsem ideální – a nebýt potom zmatený z toho, že se cítím a chovám jinak než ideálně.

A předefinovat si svět tak, aby z problémů a nemocí byly prostě obyčejné lidské záležitosti: smutky, z kterých se člověk vybrečí, strachy, které přemůže, zlozvyky, kterým se naučí čelit. Osamělost, která zmizí, když ji přestane zakrývat a najde místo, kde je mu dobře; stres, který odezní, jakmile si přestane nechávat vnucovat cizí úkoly; impulzivita, která vyprchá, až nebude proč utíkat; štěstí, které vyplave na povrch po přerušení bludných kruhů. Shodnou se na tom katolický farář, lektor alternativních kurzů i dědci Na Kovárně v Horní Dolní – a vlastně i psychoterapeuti, kteří se člověka snaží k takovému stavu dovést. 

Myslím, že žádná F60.3 sama o sobě neexistuje: jedná se jenom o popis několika vybraných vlastností, které má každý – někdo víc, někdo míň. A ano, existují lidé, kteří se svou hraniční poruchou tráví život v ústavu, často kvůli agresivitě nebo sebepoškozování. Právě fakt, že já a spousta dalších se stejnou diagnózou žije úplně normální život, myslím, nejlíp dokládá, že se různí lidé obdaření nálepkou F60.3 vzájemně spíš liší než podobají a nemá smysl nad nimi uvažovat jako nad jednou kategorií. A hraniční poruchu chápat jako konkrétní „nemoc“, jakou je třeba angína.

Snad to chápeme podobně: myslím, že kdybys mě považovala za magora, těžko bychom dospívali k vzájemnému respektu, což by vedlo k nezdravému vztahu, který by byl stresující, vyvolával nezdravé chování – vlastně tím ze mě magora tak trochu dělal. To doufám nechceš, ne?

Měj se dobře, Alois