K poslechu: naše audiobooky
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Na konci

Chcete jednou umírat doma, nebo raději v méně osobní péči? A víte, co si přejí vaši rodiče?

13:41
Kristina Sarisová

Kristina Sarisová

4. 6. 2021

Terminální stadium je extrémně bolestivé a náročné životní období pro všechny zúčastněné. Přímá konfrontace s životním cyklem v jeho ryzí podobě často otevírá témata, nad kterými za běžného chodu většinou v takové hloubce nepřemýšlíme a nevěnujeme jim svou pozornost. Možná se jim i účelově vyhýbáme. A když ne, nemusí se nás tak přímo a niterně dotýkat. Vědomí, že některé záležitosti v našich životech jednoduše nemůžeme ovlivnit, vědomí našeho vlastního konce, uvědomění si, že na některé události se nemůžeme připravit dopředu, a přesto se nám nevyhnou. Toto období nás také staví před řadu dilemat, v rámci nichž nemusí být snadné se rozhodovat. Co je totiž v čase, kdy kolem nás skutečně obchází smrt, opravdu důležité?

Když umírala moje babička, často jsme ji navštěvovali v nemocnici. Dožila se krásných 92 let. Spolu s ní leželi v pokoji další čtyři lidé, jejichž životní cesta dospívala ke svému konci. Všichni převážnou část dne spali. Na tomto pokoji byli pacienti krmeni, umýváni, jelikož již neměli sílu na sebepéči.

Tak tam leželi, před sebou několik dní či týdnů života a svět si venku plynul svým obvyklým tempem. Jako by se životní cyklus vracel do podoby, ve které tito lidé přišli na svět. Jen v prostoru mezi touto situací a jejich narozením uběhly jejich více či méně naplněné životy a obě období od sebe dělilo několik dekád.

Jako bych nahlédla život v jeho samotné podstatě. Tento obrázek se mi vryl do paměti velmi hluboko, dodnes si ho dokážu živě vybavit. Také ten pocit s ním spojený. Zvláštní kombinace bezmoci, vzteku, smutku, zároveň pokory a danosti, se kterou nelze žádným způsobem hnout nebo ji zvrátit. Některé věci ve svých životech ovlivnit můžeme, ale některé jsou jednoduše dané. Úmrtí člověka v našem okolí, síla dopadu na nás samotné se samozřejmě odvíjí od toho, do jaké míry nám byla tato osoba blízká.

Odcházení otevírá ale i řadu jiných témat, před která jsme postaveni a musíme jim čelit, zaujmout k nim nějaký postoj a v jeho rámci jednat. V této situaci jde totiž všechno na dřeň. Odcházení může být životním obdobím, kdy dochází k přesunu role dítě–rodič. V tomto případě je to přirozené, někdy k tomuto přesunu dochází i v průběhu života, kdy rodiče vypadnou z role a dosadí do ní místo sebe své děti.

Tato výměna rolí by však měla respektovat určité hranice, které jsou v každé rodině nastaveny jinak. Právě nemohoucnost rodičů v terminálním stadiu jejich života přesouvá starost a rozhodování za ně na jejich děti, případně jiné příbuzné. Ti jsou pak mnohdy těmi, kdo rozhodují o tom, jakou bude mít péče podobu.

Situace, kdy odchází rodič, bývají velmi citlivé i v jiné rovině, než je ta emocionální. Z pohledu vzdálenějšího a příliš nezúčastněného pozorovatele může být vše na první pohled jasné a samozřejmé. Často dochází k rychlým a jasným soudům a hodnocením, které nemusí být vždy postavené na realitě a mohou velmi ublížit.

Ta se nestará, nezajímá ji to, radši si zaplatí pečovatelku nebo otce šoupne do léčebny dlouhodobě nemocných či hospicu, aby si neukrajovala ze svého času a pohodlí. Na druhou stranu ten se stará moc, nemá vůči svému rodiči žádné hranice, nerespektuje jeho důstojnost a právo na soukromí. Jiný dodržuje zdravé a přirozené hranice, další ne. Kde ale tyto hranice jsou? Každý je máme nastavené jinde a jinak. Univerzální pravda neexistuje.

Přání odcházejícího

Spory a nedorozumění v těchto situacích mohou mít mnoho podob. Mezi nejčastější dilemata však patří rozhodování, zda rodiče umístit do nějakého zařízení, kde se o něho profesionálně postarají, anebo ho ponechat doma, ve známém prostředí, kde se cítí dobře, a starat se o něho svépomocí. Také rozhodnutí, zda obstarat výpomoc pečovatelské služby, která by docházela domů a s péčí by pomáhala, bývá častým tématem sporů. Těch otevřených, vyřčených, ale i vnitřních zápasů v nás.

Bohužel se z tohoto rozhodování někdy vytrácí to nejdůležitější, a to přání umírajícího. Rodina mnohdy v těch nejčistších úmyslech rozhodne, ale přitom vůle člověka, kterého se tato situace týká nejvíce, nebývá vyslyšena. A může se jednat o obě varianty.

Někdo chce být doma, ve své posteli, mezi svými oblíbenými věcmi a v důvěrně známém prostředí, obklopen blízkými, mít u sebe domácího mazlíčka. Nechce být v cizím pokoji, odstrčen od rodiny, s cizími lidmi v mnohdy neútěšném prostředí nemocničních či jiných zařízení. Jiný naopak nechce být pro rodinu přítěží, lépe se bude cítit v zařízení, kde se o něho postará personál, a rodina ho tak nebude mít neustále na očích. Přání umírajícího je velice důležité respektovat. Kdy jindy v životě než v tuto chvíli?

Na co bychom však také neměli zapomínat, jsme my samotní. Domácí péče o člověka v terminálním stadiu je opravdu velmi náročná jak psychicky, tak fyzicky. A zde se opět dostávám k individuální podstatě každého z nás. Ne každý je stavěn na to svého rodiče umývat či mu vyměňovat pleny. A neznamená to, že rodiče nemá rád nebo že je slabý. Každý máme tyto hranice posazené jinde a je to naprosto v pořádku.

Co není v pořádku, je to, že okolí to mnohdy „ví“ lépe než my, kteří v této situaci vystupujeme jako její přímí aktéři. Pokud o rodiče v těchto intimních záležitostech z jakéhokoliv důvodu pečovat nechceme, nedělejme to a nenuťme se do toho. Pokud nám to nevadí, je to samozřejmě také v pořádku. Pohledy mohou být různé. Někdo může zastávat názor, že je to přece jeho rodič a je jeho povinností se o něho postarat se vším všudy. Jiný si je vědom svých limitů a nechce se do takovéto péče pouštět. Další jde hodně přes sebe, aby to vše zvládl, nechce se mu do toho, ale jeho svědomí by mu nedovolilo tuto péči přenechat profesionálům.

Je také důležité brát v potaz to, že ani rodič se nemusí v těchto intimních situacích cítit komfortně a preferoval by, kdyby tuto péči o něho vykonával někdo cizí, ne jeho děti. Možná si chce zachovat důstojnost, možná se stydí, možná nechce své děti takto zatěžovat. Přestože chceme svému rodiči pomoct a věnovat se mu v maximální možné míře, nezapomínejme na jeho přání.

Někdy se totiž v těchto situacích vytrácí jeden důležitý aspekt, který bývá často opomíjen. A tím je právě důstojnost a intimita člověka v terminálním stadiu. Na tu se bohužel pod vidinou pomoci někdy nebere vůbec žádný zřetel. Rodič je někdy již v takovém stadiu, že se k tomu nemůže nijak vyjádřit nebo na to nemá sílu. A tak pečující děti dělají to, co samy uznají za vhodné, ale ohled na soukromí rodiče není. Svého rodiče známe velice dobře, můžeme tedy i sami vyvodit, jak by se k této situaci nejspíš postavil, co by si přál a chtěl, případně naopak.

Správné řešení?

V těchto situacích může být velmi těžké najít polohu, která bude vyhovovat všem zúčastněným stranám. Citlivě vybalancovat přání člověka, který se již o sebe není schopen sám postarat, zároveň ale respektovat jeho důstojnost a potřeby může být opravdu nesnadným úkolem.

Jak však poznat onu hranici, kdy péči o blízkého nezvládneme sami a je třeba (někdy i navzdory jeho přání) obstarat profesionální pomoc? V této záležitosti opět funguje, že každý má svou vlastní hranici, své vlastní možnosti a svou individuální míru odolnosti. Můžeme se dostat do situace, kdy nám naše přísné superego bude říkat, že bychom měli to a ono, vnitřně to ale cítíme jinak. Je důležité obrátit se k sobě samému, ke svým potřebám a hranicím, upřímně si je připustit a respektovat je. Tak můžeme být pro naše blízké autentickou oporou.

Být podporou pro své blízké v takto vážné a náročné situaci vyžaduje mnoho sil. O to více je důležité nepřehlížet své vlastní potřeby a být k nim vnímaví. Každý v tuto chvíli potřebujeme něco jiného – někdo preferuje samotu se svými myšlenkami, se svou bolestí, jinému alespoň na chvíli uleví a pomůže rozptýlení se ve společnosti přátel, další si od těžké situace odpočine prací či sportovní aktivitou. Vše je v pořádku.

Abychom mohli být podporou, abychom mohli doprovázet, musíme na to mít dostatek sil. A ty potřebujeme někde načerpat. Je přirozené, že se v myšlenkách stále obracíme k faktu, že ztrácíme blízkou a důležitou osobu.

Přestože je tato situace velice náročná a my se snažíme být podporou pro blízkého v terminálním stadiu, pro své blízké, a zvládat nároky každodenního života, nezapomínejme v této době na sebe. Je samozřejmé, že se naše myšlenky a pozornost zaměřují na tuto těžkou situaci. Péče o sebe sama může přispět k tomu touto situací projít alespoň o něco lehčeji a být pro odcházejícího citlivou, avšak silnou oporou na jeho poslední cestě.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Příběhy lásky

Žijete svými vztahy spíše romantickou komedii, nebo drama? A kdo je režisérem?

14 min

Peklo rozhodování

Proč zůstáváme ve vztazích a situacích, kde už nám dávno není dobře? Jak z toho …

10 min

Citlivé vztahy

Jako vysoce citliví máte světu co nabídnout. A můžete to udělat, aniž byste se vyčerpali.

11 min

Když chybí láska

Stále hledáte ve vztazích to, co vám měli dát a nedali vaši rodiče?

7 min

Všechno špatně

Nic se nedaří, všechno se hroutí, nikomu se nedá věřit. Jak překonat vyčerpání a deziluzi?

9 min

Otevřít audio sekci