Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Na pravdu ve vztahu zapomeňte

Jak uzdravit vztah? Michal Mynář učí rozhádané páry, jak spolu mluvit a opravdu se slyšet.

V hádkách s partnerem se často přeme o pravdu. Argumenty mají přesvědčit druhého o správnosti našeho pohledu na věc. To ale zákonitě vede k prohloubení krize a odcizení, vysvětluje v rozhovoru brněnský psychoterapeut Michal Mynář.

Naši čtenáři se v diskusích opakovaně pozastavují nad tím, že když vyhledali pomoc psychoterapeuta kvůli potížím ve vztahu, vedlo to jen k urychlení rozchodu. Vypadá to, že terapeuti pomáhají jednotlivcům nalézt rovnováhu, ale nedovedou uzdravovat vztahy. Nebo se pletu?
Když jsem začínal s párovou terapií, měl jsem to přesně tak. Většina párových terapií končila sice poklidným a dospělým, ale rozchodem. Myslel jsem si tehdy, z dnešního pohledu trochu naivně, že mi pro párovou terapii stačí stejné kompetence jako pro individuální terapii. Že stačí být nedirektivní, empatický a přijímající a bude to fungovat. Nefungovalo to.

Zjistil jste, proč to nefungovalo?
Viděno zpětně, může tento postup fungovat pouze v situaci, když se partneři potřebují vyznat ve svých pocitech, když už si přijdou na to, co se v nich odehrává, umějí se domluvit a najít si opět k sobě cestu sami. Ale tady je kámen úrazu – oni to v drtivé většině případů neumějí. Proto jsem se rozhodl rozšířit svůj přístup a zkoušel být páru mediátorem. Zprostředkovávát dorozumění a dohodu.

Důležitá není „pravda“. Důležité je sdílení a srovnávání subjektivních perspektiv.

Mediátor neradí, neanalyzuje. V podstatě jen pomáhá partnerům najít cestu ze slepých uliček v komunikaci a zamířit ke shodě.
Ano, tento přístup často funguje velmi dobře, ale naráželo to na jiné úskalí. Klienti sice došli k dohodám, ale ne vždy byli schopni je uskutečnit, protože chybělo něco, co by je k naplňování dohod motivovalo. Pocit sounáležitosti, potřeba a chuť investovat – většinou po mnohých předchozích neúspěšných pokusech – do ne zcela fungujícího vztahu. Tehdy jsem si uvědomil, že problém není vždy v tom, že se partneři neumějí dohodnout, což je až důsledek, ale v tom, že si neumějí naslouchat.

Naslouchat druhému není jen tak. Je to docela náročná dovednost, které se většina z nás musí učit, nejde to samo…
Když mluvím o naslouchání, skutečně nemyslím jen prosté slyšení toho, co druhý řekl. Mám na mysli schopnost přijmout na chvíli perspektivu toho druhého, podívat se na svět jeho očima a nestavět jeho perspektivu proti té své, jeho názor proti mému, ale klást je vedle sebe jako sobě rovné. A tak jsem začal klienty „nutit“ vedle vyjadřování vlastních pocitů i k empatii vůči druhému. Tomu se často vehementně brání. Učím je také, aby si ověřovali, zda je jejich pochopení partnerovy perspektivy správné. Tady nastal zlom. Od té doby se většině párů, které doprovázím, daří najít k sobě znovu cestu. I když se nejedná o většinu nijak drtivou. Stále je řada případů, kdy pomoci nedokážu.

Jsou určité formy komunikace, které vztah upevňují a současně mu umožňují měnit se a vyvíjet. A pak jsou jiné, které vztah pomalu oslabují, vedou k neporozumění.

Jak vám mohou klienti vaši práci usnadnit? Jak mohou sami partneři zvýšit šanci na záchranu vztahu?
Pro uzdravení vztahu mohou sami partneři udělat mnoho tím, že přijdou včas. Většina párů stále ještě chodí do terapie ne za pět minut dvanáct, ale pět minut po dvanácté. Typická modelová situace je, když jeden z partnerů oznámí tomu druhému, že od něj odchází, a ten si vydobude ještě jednu šanci v podobě terapeutického setkání. Kde chybí skutečná ochota k hledání řešení, byť by jí zbylo jen malé zrnko, tam není na čem stavět a terapie je odsouzena k nezdaru.

Na terapii chodí páry, které mají problém. Jistě jsou ale manželství a vztahy, které pomoc odborníka za celý život nepotřebují. Kolik je takových párů? V čem se liší od nás ostatních?
Na tuhle otázku odpovědět neumím.

Tak to zkusím zeširoka. V časopise Psychology Today jsem si přečetl zajímavou větu: „Den, kdy si uvědomíte, že jste si vybrali nesprávného partnera, je prvním dnem vašeho skutečného manželství.“ Co je podle vás to skutečné manželství? A když ve vztahu poprvé přijde chvíle, kdy si jeden z partnerů uvědomí, že je něco špatně, jak by měl s takovým pocitem naložit?
Chcete, abych určoval a definoval, co je pravé manželství, co je spokojený pár a čím se liší od těch nespokojených. Není na mě, abych stanovoval strategie pro zvládání krize mezi partnery. Nic takového jako obecná kategorie manželství ani krize totiž neexistuje. Je vždy jen konkrétní pár, konkrétní manželství, konkrétní krize a její konkrétní řešení. A odpověď na otázky jako „Je naše manželství šťastné?“, či „Proč tomu tak není?“ nebo „Co bychom mohli udělat pro změnu?“ je plně v kompetenci konkrétního páru, kterého se týká.

Přesvědčování je vlastně přetlačování. Je to boj o to, kdo má pravdu, kdo má na co právo, případně kdo za co může. Jeho cílem není domluvit se, jde o to se proti druhému prosadit.

Krize se ale často naplno rozjede právě ve chvíli, když si podobné otázky začnete klást.
Odpovědět si na tyto otázky bývá někdy těžké, sdílet odpovědi s partnerem a dosáhnout porozumění je mnohdy ještě těžší. A zde je mé místo. Pomáhám lidem, aby se v sobě vyznali, a v případě párové terapie ještě tomu, aby si vzájemně porozuměli a s respektem k sobě i k druhému hledali vlastní a jedinečné způsoby, jak situaci řešit.

Konkrétní rady rozdávat nechcete, tomu rozumím. V obecné rovině se ale jistě dají popsat určité modely, které nejčastěji vedou k degeneraci komunikace mezi partnery.
Jedno zobecnění nabídnout mohu. Týká se právě párové komunikace – návyků a dovedností, jež podmiňují fungování vztahu jako takového. Jsou určité formy komunikace, které vztah upevňují a současně mu umožňují měnit se a vyvíjet. A pak jsou jiné, které vztah pomalu oslabují, vedou k neporozumění a způsobují stagnaci vztahu. Tady jsou ty nejpodstatnější dvojice: přesvědčování x porozumění, prosazování se x synergie, hledání výmluv x hledání řešení. První dvojice přístupů se týká respektu, druhá míry spolupráce při realizaci hodnot, třetí se týká motivace.

Když jste ale v krizové komunikaci s partnerem až po uši, těžko rozlišíte, co je zavrženíhodné přesvědčování a co chvályhodná snaha o porozumění.
Přesvědčování je vlastně přetlačování. Je to boj o to, kdo má pravdu, kdo má na co právo, případně kdo za co může. Jeho cílem není domluvit se, jde o to se proti druhému prosadit. Při tomto přesvědčování se často operuje s „pravdou“ a argumenty slouží k ubití protivníka – to ale vede jen k prohloubení krize a odcizení. Nic to vztahu nepřináší.

Máme naučeno, že pravda je důležitá, bojuje se za ni. Ve vztahu je to jinak?
Důležitá není „pravda“. Důležité je sdílení a srovnávání subjektivních perspektiv. Východiskem k podobnému postoji je respekt – přesvědčení, že partner má dobrý důvod vnímat situaci, jak ji vnímá. Snažit se pochopit, proč si partner myslí, co si myslí. Právě takové vzájemné porozumění nás může dostat blíž k sobě a blíž k řešení.

Kde se ve vztahu bojuje, tam se těžko dosahuje změn. Když se v takovém mocenském vztahu objeví jednostranná nespokojenost jednoho z partnerů, ten druhý bývá zřídka ochoten ke změně.

Jak poznám, že dělám další z uvedených chyb, že se v komunikaci prosazuji?
Prosazování přímo souvisí s přesvědčováním. Jde o jinou rovinu boje o moc – o prosazování osobních zájmů a potřeb ve vztahu bez ohledu na zájmy a potřeby druhého. Zdání oprávněnosti mu dodává často právě přesvědčivá argumentace. Synergie je naproti tomu podmíněna schopností docházet ke vzájemnému porozumění.

Synergie je cizí slovo, jak byste ho v tomto kontextu jednoduše vysvětlil?
Synergií myslím snahu o nalezení takového řešení, které by bylo přínosem pro oba zúčastněné. Je to spolupráce na společném naplnění potřeb, která přináší oběma víc než prostý součet jejich individuálního snažení.

Vraťme se na začátek. Chceme-li, aby nám terapeut pomohl uzdravit vztah, co si máme ujasnit, než za ním přijdeme?
Tam, kde se ve vztahu bojuje, se těžko dosahuje změn. Když se v takovém mocenském vztahu objeví jednostranná nespokojenost jednoho z partnerů, ten druhý bývá zřídka ochoten ke změně. Spíš než způsob, jak by to šlo, hledá důvody, proč to nejde nebo proč je partnerův požadavek neopodstatněný. Naopak synergický vztah je ze své podstaty nastaven na hledání řešení a jeho přínosy podporují i motivovanost obou partnerů k někdy náročným krokům změny.

Diskuse 0

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz