Nedávno se tu objevila debata na téma, zda je manipulace vztahu prospěšná a zda, když to myslíme s druhým dobře, bychom měli manipulovat. Ozvaly se hlasy jak ze strany manipulujících, že přece když se tím vyhneme konfliktu a dostaneme partnera tam, kam chceme (a pro něj je to dobré), pak je to win‑win situace. Tak taky na straně manipulovaných, že se jim líbí taková ta lstivost a chytrost žen, které je dostanou tam, kam chtějí. A pak se tu objevily hlasy, že to s prominutím je pěkná blbost a manipulovat není ok.

Nebudu řešit, zda je manipulovat morální nebo ne, to teď nechme stranou. Musela jsem se zamyslet, proč zrovna mě taková ta lehká vztahová manipulace tolik irituje. Nemám vcelku problém s tím, když někdo manipuluje z nutnosti. Dobře, to zní asi taky trochu jako klišé, omlouvat to nutností. Ale uvedu, co tím myslím, za chvíli.

Spíš mi vadí, když někdo manipuluje z lenosti nebo prostě protože mu to prochází a myslí si, že to druzí nevidí. A nejvíc mi na tom vadí, když to omlouvá tím, že je to pro všechny prospěšné. Já se vždycky cítím děsně provinile. Proto to možná nedělám tak často, stojí mě to dost energie a úsilí.

Za svým cílem

Nedávno u mě byl mladý muž nešťastný z rozchodu s partnerkou. Mluvil o ní s láskou a obdivem. Byla pro něj ta pravá a teď se trápil a vyčítal si, co vše udělal špatně. Taky hned po rozchodu začal pracovat na nápravě všech negativních vlastností nebo zvyků, na které si dotyčná kdy postěžovala.

Bylo mi jej až líto, přišlo mi totiž, že možná celý problém jeho vztahu je ona přehnaná snaživost a vyčítání si všech svých negativ, zatímco ona byla slečna ideální a královna, a to my často nechceme.

Daný muž mi popisoval, jaké všechny kličky, manipulace a lsti používá, aby ji přitáhl zpět. Dárky, nenápadné připomínání hezkých chvil, práce na sobě, velká romantická gesta, fotky s dětmi, které ona by jednou chtěla. Byl si vědom, že manipulace není ok, ale prostě by udělal cokoli, aby to zase klaplo.

Fajn. Jak ale bude vědět, že je s ním daná slečna proto, že ho miluje pro něj samého, ne proto, že ji k tomu navedl kličkami?

Líbí se mi přesně ta část vztahu, kdy už partnera znám, vím, co od něj čekat, a můžu se na něj spolehnout.

Jiný příklad je třeba manipulace v práci. Jasně, že všichni chceme mít dobrý plat, slušnou práci nebo být povýšeni. I když teda nepatřím k lidem, kteří by s radostí strkali hlavu do manažerovy zadnice, tak nějak je mi jasné, proč to lidé dělají.

Sama nejsem až tak ambiciózní, takže dostávám přidáno jako poslední. Nevadí mi to, o přidání si řeknu. Ale nevylučuju, že kdyby mi šlo o hodně, manipulovat začnu. Společné obědy s manažerem jsou skoro vždy zárukou, že si na nás vzpomene jako první.

Nedávno si mi stěžovala kolegyně, že se s ní manažer přestal kamarádit, když odmítla pozvání na snídani. Dostala špatné půlroční ohodnocení, a kdybychom jí neporadili, ať si stěžuje u jeho nadřízeného, asi by z práce odešla. Je to blbé, ale taková je realita.

Spíš mi to vadí u těch osobních vztahů. A proč? Nejspíš proto, že když přijdu domů, nechci si dávat pozor, zda se mnou někdo zametá. Chci prostě mluvit s partnerem na rovinu.

Chceš někam jít? Tak běž, ale přijď, v kolik mi řekneš, že přijdeš. Jestli mnou zkusíš manipulovat tím, že ses někde zdržel, vybil se ti u toho telefon nebo jsi mi z jiného důvodu nemohl dát vědět, tak si buď jistý, že mě to naštve.

Chápu, že některým lidem manipulace vyhovuje. Mám kamarádku, která manipuluje tak nějak přirozeně každého, a pak jednu, která je docela přímá. A víte co, ta manipulující je daleko příjemnější. Je vždy milá, dobře naladěná, dělá druhým komplimenty a pak vám s úsměvem na rtech bodne kudlu do zad.

Ta druhá je někdy dost protivná a neomalená, na druhou stranu si můžete být jisti, že když vám ta sukně nesluší, řekne vám to. Všechno má svá pro a proti. Ale přijde mi, že lidé nakonec stejně poznají, že jsou manipulováni, a přestane je takový vztah bavit.

Přeskočit to divadlo

Manipulace možná patří ke svádění a sbližování mezi partnery. Mnoho lidí dokonce vyhledává partnery, kteří nebudou nudní a budou si s nimi trošku hrát. Asi další důvod mého znechucení. Nebaví mě to.

Líbí se mi přesně ta část vztahu, kdy už partnera znám, vím, co od něj čekat, a můžu se na něj spolehnout. Celé to divadlo na začátku, kdy se z něj může vyklubat úžasný chlap stejně jako blbec, bych vždycky nejradši přeskočila.

Chápu, že odhalit se příliš brzy ve vztahu taky není úplně přínosné, ale pokud druhé manipulujeme, říkáme jim tím:

• Nevěřím, že se sám umíš rozhodnout správně (co já považuju za správné), a tak tě nenápadně ovlivňuju.
  
• Nedokážu akceptovat, že ses rozhodl jinak, tak tě skrytě ovlivňuju.
  
• Nechci nést odpovědnost za to, že jsem tě otevřeně přemluvil argumenty, a tak tě skrytě ovlivňuju.
  
• Potřebuju mít nad tebou kontrolu, a tak tě skrytě ovlivňuju.
  
• Jsem lepší, chytřejší, zodpovědnější a ty si nezasloužíš, abych s tebou jednal otevřeně.
  
• Nechce se mi do tebe vkládat tolik energie, abych tě o něčem otevřeně přesvědčoval.
  
• Baví mě hrát si s tebou.
  

Je asi každého věc, zda se mu líbí v partnerství hry a manipulace. Jenom by mě zajímalo… jak si pak může takový jedinec být jistý spolehlivostí druhého? Chápu, je to zábavnější než s druhými jednat přímo, dodržovat dohodnuté sliby nebo nést následky, ale za jakou cenu?

Možná jsem prostě ta nudná, upřímná a konfrontační ženská, anebo to těm schopným a obratným femme fatale závidím.