Jsem na víkendovém workshopu hudby v improvizačním divadle. Představujeme se a snad víc než polovina přítomných improvizátorů říká: „Hudba mě hrozně láká a mám z ní radost, ale současně je to pro mě něco velkého a trochu děsivého. Ve škole mi říkali, ať probůh hlavně nezpívám. Teď mi to říká manželka, že se to nedá poslouchat.“ Kolik takových poselství jsme za život slyšeli, ať už se týkaly našeho zpěvu, malování, sportovních výkonů nebo třeba způsobilosti provádět drobné domácí opravy?

Snad všichni máme nějakou oblast, u které jsme si dali minimálně na čas stopku. Tohle mi prostě nejde, nesnáším to a musím to jen přežít. Které jsou ty vaše?

Třeba u mě na tomto seznamu figurují (nebo dlouho figurovaly):

• Matematika – i když mi vždycky šly logické nebo analytické úlohy třeba z Klokánku nebo olympiády, v běžném počítání jsem vždycky nadělala chyby z roztržitosti – a při snaze si na ně dát pozor mi to zase šlo moc pomalu a nestíhala jsem. Fyziku jsem pak vzdala rovnou, protože než na ni v osnovách přišla řada, v matematice a všech spřízněných oborech už jsem sama sebe odepsala. A statistiky na výšce jsem se bála už dopředu.
• Míčové hry, protože prostě nemám dobrou koordinaci oko – ruka. Protože na základní škole se v tělocviku mezi holkami především hraje vybíjená a na střední volejbal a protože děti jsou experti na to mít spolužáky rádi nebo neradi na základě jejich výkonů v tělocviku, míčové hry u mě byly velmi dlouho v kategorii nesnáším. Obzvlášť poté, co to občas podpořil nějaký učitel intervencí typu nikdo nepůjde na přestávku, dokud Nela nedá koš.
• Výtvarka, kterou jsem naopak ráda měla a moc, a na mou duši, nikdy mě od ní nikdo neodrazoval. Žádné ambice jsem v ní ale neměla, protože na výtvarku je ohromně nadaná moje sestra. Už na základce jsem si tu doménu na dlouhé roky zavřela – je to přece její oblast. 
• Němčina – v naší rodině se o ní odjakživa říká, že je hnusná a těžká, na rozdíl od francouzštiny, která je krásná a melodická. Zlepšení mých výsledků koncem střední nepomohlo ani tak to, že bych zázračně získala více talentu na němčinu, ale že jsem se rozhodla přestat němčinu považovat za odpornou a namísto toho jsem ji uznala za jazyk jako každý jiný (a jazyky mi přece jdou).

Víte, co je vtipné? Přesvědčení, že „jazyky mi jdou“, nevzniklo vlastně ani tak na základě toho, že bych v nich měla kdovíjak dobré výsledky. Mamka prostě věřila, že komu jde hudebka, tomu jdou automaticky i jazyky. Ono to tak ve skutečnosti vůbec nemusí být, ale já jsem si díky tomu na jazyky věřila. Rozdíl byl ve výsledku jen v tom, jestli jsem do daného předmětu šla s tím, že ježišmarja, to mi určitě nepůjde (fyzika) nebo to je v pohodě, to mi určitě půjde (francouzština).

V čem je doopravdy rozdíl, když mám, nebo nemám talent?

Na začátek pojďme vymezit dva pojmy:

• Talent jsou vrozené vlohy pro nějakou oblast činnosti. Něco, s čím přijdu na svět. Docela často se pozná u dětí třeba podle toho, co dělají rády, u čeho vydrží a baví je to. Vlastně je to takový dar. Znamená to, že když se do dané činnosti pustím a budu se jí věnovat, půjde mi to dobře a budu dělat pokroky rychleji než zbytek lidí kolem mě.
• Dovednost je něco, co se dovedu naučit. Když tomu věnuju čas a zvolím si dobrý způsob učení nebo mám štěstí na dobré vedení, můžu v tom být velmi dobrá. Vyžaduje to trénink, ochotu dělat chyby a opravovat je.

Talent je vlastně taková dispozice, která nám umožňuje získat dovednost rychleji. Když talent nerozvíjím nebo vůbec nerozpoznám, je mi k ničemu. Když mám talent na hudebku a současně věnuju čas klavíru, získávám hudební dovednosti.

Jenomže když talent nemám, znamená to vlastně především to, že mi učení v dané oblasti půjde pomaleji. Možná to, že mám jinou výchozí pozici. Nemít na něco talent ale neznamená, že v dané oblasti nemůžu být dost dobrá. Záleží hlavně na tom, jestli chci, věnuju tomu čas a třeba i nějakou míru závazku.

Náš mozek je neuvěřitelně plastický. Okolí nám může tvrdit, že některé dovednosti prostě bez talentu získat nemůžeme. Ale pokud opravdu chcete (nebo pro sebe najdete vhodnou „okliku“), natrénovat je možné i takové věci, které se běžně považují za vrozené nebo dané. Třeba…

• cit pro rytmus
• schopnost trefit se na daný tón a zpívat čistě
• schopnost násobit z hlavy
• smysl pro orientaci v krajině
• malování portrétů tak, aby se dotyčný poznal
• dokonce i navazování kontaktů a přátelství

Rozdíl mezi talentovaným a netalentovaným člověkem ve stejné dovednosti je hlavně v tom, kolik času nebo jaké podmínky potřebuje pro to, aby se dostal na stejnou úroveň. A mnohdy taky v tom, kde leží jeho maximum. Nicméně je dobré myslet na to, že naše maximum může být podstatně výš, než si myslíme.

Jak důležitý je čas?

Malcolm Gladwell je autorem slavné myšlenky 10 000 hodin k mistrovství. Ta říká, že člověk se nerodí géniem, stává se jím tréninkem. Skvělí malíři nebyli skvělými malíři, když se narodili, ale stali se jimi, protože hodně malovali. Ke zvládnutí jakéhokoliv oboru do úrovně, kdy patříte mezi nejlepší, je podle něj potřeba věnovat cvičení 10 000 hodin. To je třeba 30 hodin týdně po dobu šesti let nebo hodina a půl denně po dobu dvaceti let.

Když tu myšlenku psychologové z Princetonu dál zkoumali, ukázalo se, že to není tak jednoduché. Deset tisíc hodin se snadno pamatuje a vypadá to dobře v moudrých pop‑psychologických článcích. Když ale dělali studie profesionálních šachistů nebo hudebníků, ukázalo se, že doba strávená nad cvičením vysvětluje jenom 30 % rozdílu v jejich výkonu (v některých disciplínách dokonce jen 12 %). Někteří šachisti na stejný výsledek trénovali dvacet let a jiní dva roky. Těch Gladwellových 10 000 hodin je prostě průměr. Přesto tvoří investovaný čas velice důležitý faktor v tom, jestli se v něčem stanete mistrem, nebo ne.

Druhá proměnná, která vstupuje do hry, je způsob, jakým trénujete. Představte si, že se chcete naučit střílet z luku. Můžete si půjčit luk a šípy a tři hodiny střílet u sebe na zahradě. Anebo můžete jít na lekci s profesionálním lektorem lukostřelby. Asi je nasnadě, co z toho bude efektivnější.

A tady je prostor pro naději. Když si totiž vybereme dobrý způsob tréninku, možná zvládneme novou dovednost ovládnout dříve než za těch 10 000 hodin. Ten nejefektivnější způsob je něco, co se v angličtině označuje jako deliberative practice – v češtině bychom asi řekli cílený trénink. Spočívá to v jednoduchém postupu:

1. Pusťte se do dané činnosti.
2. Udělejte chybu.
3. Identifikujte chybu.
4. Udělejte totéž, ale tentokrát chybu opravte.

Dělání chyb je nutnou součástí učení. Když to vysvětlíme na příkladu, lepší než nakreslit deset obrázků různých zvířat je nakreslit psa, pak ho srovnat s předlohou, zjistit, kde jste udělali chybu (třeba jste mu anatomicky nesprávně poskládali nohy), a nakreslit psa znovu a lépe. Pokud opět uděláte stejnou chybu, kreslete toho samého psa stále dokola, dokud ho netrefíte.

Ať se můžete cíleně zlepšovat, je velmi nápomocné mít k ruce učitele, mentora, nebo aspoň online komunitu, kde dostanete zpětnou vazbu a kde vás pokročilejší lidi upozorní na chyby, které nevidíte. Naštěstí se dnes takto můžete učit online už v podstatě cokoliv.

Poslední proměnnou je onen výše zmíněný talent. Tady je prostor k pokoře v tom smyslu, že dispozice k tomu, jak rychle se něco dovedeme naučit, máme do určité míry vrozené. Když tedy víme, že je pro nás těžké trefit v hudbě první (nebo jakoukoliv jinou) dobu nebo správnou výšku tónu, platí sice věta učitelů hlasové nauky („Kdo umí mluvit, může se naučit zpívat“), ale asi by bylo těžké stát se profesionálním zpěvákem a udělat si z toho placené povolání. Nebo ne?

Nikdy mi to nešlo, tak se tím teď živím

Ledaže bychom si našli nějakou okliku. Třeba Kalman Horvát měl odjakživa trojky a čtyřky z matematiky. Začal ale hledat a sbírat způsoby a triky, jak obejít klasickou matematiku. Japonské počítání na prstech. Nebo třeba indické násobení. Zkuste za tři vteřiny vypočítat, kolik je 32 ×11. Klasická matematika nám velí buďto umět velkou násobilku z hlavy, nebo si spočítat 32 ×10 a k výsledku pak ještě jednou přičíst 32. Anebo můžete zkusit trik: vezmete číslo 32, sečtete číslice 3 + 2, a co vám vyjde, to napíšete doprostřed – výsledek je tedy 352. Dnes má pan Horvát akreditaci a jezdí učit na školy svoje metody, kterým říká MateMagika.

Takových příkladů mám kolem sebe spoustu. Jeden z našich učitelů míval v mládí silnou sociální fobii a tak dlouho s ní pracoval, až ji překompenzoval, a právě proto dnes učí a přednáší. Jiné známé zase řekli, že nikdy nebude šikovná na výtvarku, protože má vrozený třas rukou. Jenže ona hledala a zjistila, že v umění existuje obrovské množství technik, na které pevná ruka vůbec není potřeba. O dvacet let později vedla spoustu výtvarných workshopů právě proto, že znala velké množství kreativních technik, které vás dovedou k pěknému výsledku i bez talentu. A další z mých blízkých nikdy nebyla šikovná na kreslení jako takové kvůli preciznosti linií, dnes ale vytváří úžasné a krásné věci na vyšívacím stroji, který preciznost zajistí za ni. Limity se můžou ukázat vlastně jako něco, co podnítí hledání jiné cesty.

Povzbuzení z historie můžeme najít třeba u Josefa Čapka v jeho knížce Kulhavý poutník. Vlastně vypráví o tom, jak nikdy nebyl tak šikovný jako jeho bratr Karel Čapek. Tomu šlo všechno rychleji, měl talent, svižně se učil. Josef byl ten Kulhavý poutník, kterému všechno trvalo, šel pomaleji, ale zase mohl tu svoji cestu jinak prožít a víc se dívat kolem sebe.

Nemáte talent na nic? I kdyby, nevadí

Můžete namítnout: Josef Čapek možná nepsal tak rychle jako Karel, ale zase to byl velký výtvarník. To já, já nic takového nemám. Mnoho mladých lidí se trápí pocitem méněcennosti, protože není nic, v čem by se cítili být „opravdu dobří“. Nic, na co by měli ten svůj talent.

Zaprvé je velmi nepravděpodobné, že by to byla pravda – čím více věcí člověk prostě zkusí s tak trochu výzkumným záměrem, tím pravděpodobnější je, že si všimne, co mu jde trochu líp a co mu jde trochu hůř (a že vám nic nejde automaticky hned, to vlastně o talentu nic moc neříká). Nejdřív se většinou musíme trochu zbrzdit v touze mít „všechno, nebo nic“ – buď v tom budu nejlepší, nebo to vůbec nemá cenu zkoušet.

Kromě toho máme tendenci zapomínat na ty superschopnosti, které jsou pro nás tak přirozené, až je považujeme za samozřejmé. Třeba schopnost být loajální. Empatii. Laskavost.

Zadruhé, i kdyby to tak opravdu bylo, je to vlastně jedno. Talentu se totiž člověk nenají. To, za co jsme v zaměstnání placeni, není talent, ale dovednosti (získané ať už s talentem, nebo bez něj). A dovednostem se všichni musíme prostě naučit.

To, že na něco nemáte vyloženě talent od narození, neznamená, že se tím nemůžete zabývat pro radost a stát se v tom velmi dobrými. A dokonce vlastně ani to, že se tím nemůžete živit a žít pohodový a šťastný život. Je spousta doktorů, právníků, farmaceutů nebo učitelů, kteří jsou prostě jen dobří. Nejsou nejlepší ve městě, ale dělají svou práci tak, že jsou všichni spokojení. Stejně jako spousta podnikatelů má firmu, která není zrovna Apple, ale umožňuje jim žít dobře a užívat si věcí, které je těší. A to mi připadá tak nějak povzbudivé.