Ve svém okolí se často setkávám s lidmi, kteří dávají své práci, svým zájmům a rodině vše. Žijí naplno a s velkým nadšením… A pak jsou tady ti typu leklých ryb. Jedni o druhých si myslí, že jsou tak trochu divní. Dá se přežít střet nadšence s leklou rybou?

K přemýšlení nad nadšenci a leklými rybami mě přivedla moje zkušenost s výběrovým řízením. Nejsem personalista, ale měla jsem v průběhu let několikrát možnost zúčastnit se rozhodování o přijetí nového člověka do týmu.

Zpětně vím, že můj hlas byl vždy (třeba i podvědomě) ve prospěch nadšence. Leklá ryba, byť s většími profesními znalostmi, ostrouhala.

Protože se z velké části jednalo o pozice, ke kterým bylo nadšení opravdu třeba, tak nějak to vždy dopadlo dobře. Zpětně ale také vím, že bych volila nadšence i pro práci, která je poměrně rutinní a fádní.

Tady by to z personálního hlediska byla asi chyba a možná by to úplně dobře nedopadlo. Jenže vrána k vráně sedá.

Pod povrchem

Sama sebe totiž často krotím: Ježiš, nebuď z toho zase tak nadšená, vždyť ještě pořádně nevíš, o co jde (kdo to je, jak to bude, co z toho bude…). Možná to taky znáte. Prvotní nadšení pak někdy vystřídá zklamání, rozčarování nebo dokonce znechucení. Komu není rady – tomu není pomoci.

Pořád ještě spoléhám na moudré stárnutí. Nicméně už ne tolik. V pětatřiceti jsem totiž z některých věcí mnohdy ještě víc nadšená než v pětadvaceti. Věkem to tedy nejspíš nebude. Existence do života a práce zapálených šedesátníků a dvacetiletých leklých ryb je toho důkazem.

Přesto zřejmě nějaký posun nastane. Snažím se totiž dnes nad světem nadšenců přemýšlet trochu kritičtěji:

• Nebude velkým překvapením, když se za přílišným nadšením z práce objeví rodinné problémy.
  
• Nebo naopak: za nadšením ženy, která dává své rodině první poslední, se skrývá neschopnost odhodlat se ke změně a strach z jiné formy seberealizace.
  
• Nadšení z jiných lidí, které sotva známe, může také o lecčems vypovídat – třeba o citové vyprahlosti a neustálé potřebě se k někomu upínat.
  

Příkladů by se asi našlo daleko více.

Zvolni trochu…

Zajímavé je sledovat, když se střetne leklá ryba s nadšencem. Ve vztahu, v práci nebo jen na malou chvilku při společenské konverzaci. V ideálním případě dojde k nějakému „zprůměrování“. Leklá ryba nadšence krapet zkrotí a nadšenec leklou rybu přivede trochu k životu. V opačném případě si každý z nich zaťuká na čelo a jdou si dále po svém.

Nadšenci mají podle mě jednu velkou výhodu a jednu nevýhodu. Často a snadno se dostávají do stavu známého jako flow (asi není třeba se zde o něm více rozepisovat). Na druhou stranu jim více hrozí (také velmi známý) syndrom vyhoření.

Potvrdil mi to nedávno jeden přednášející, který v sále plném leklých ryb ohnivě přednášel o digitální gramotnosti dnešních dětí. Sám má děti tři a věci, které s nimi podniká, i jeho pracovní nasazení jsou neuvěřitelné. Došlo u něj vlastně k na první pohled ideálnímu propojení pracovního a osobního života.

Přesto mi to na konci přednášky nedalo (snad zafungoval šestý smysl) a zeptala jsem se ho, zda to s ním někdy v poslední době neseklo. Potvrdil mi to, ale zároveň se smíchem dodal, že se do úzkých dostal, když se snažil více odpočívat.

U lékaře se pak shodli, že jakmile se zastavil, spustilo jeho tělo krizovou reakci. Proto je tak ošemetné radit nadšencům – proboha, zvolni trochu… Úplně stejně bude asi na leklou rybu působit rada trochu života do toho umírání.

Svět podle tahounů

Možná si říkáte, že jsem úplně zapomněla na onen zlatý střed. Na lidi tak nějak „normální“. Na ty, kteří dělají svoji práci zodpovědně, žijí v „normálním“ tempu rodinný i společenský život. Neskáčou nadšením z každé prkotiny, ale také nechodí jako tělo bez duše.

Nezapomněla jsem na ně. Naopak. Chtěla bych je tímto článkem také připomenout, protože bez nich bychom to asi daleko nedotáhli. Je jich potřeba úplně stejně jako nadšenců a leklých ryb.

Říká se, že každý obor (projekt, komunitu a koneckonců také společnost) táhne kupředu přibližně pět procent lidí. Ti dokážou strhnout asi tak dalších patnáct procent. No a zbylých 80 % se tak nějak veze.

V době, kdy víme, že neudržitelný růst není pro lidstvo, společnost ani planetu to pravé ořechové, je tu místo pro všechny. Navíc nikdy nevíme, co se hluboko pod povrchem nadšence nebo leklé ryby může skrývat.