Krize je základním stavebním kamenem západní, evropské identity. Věříme, že právě skrze krize se společnost i jedinec mění a posouvá. Především o krizích se učíme v dějepise, na dramatizaci krizí a konfliktů stojí naše rituály, umění a koneckonců i terapeutická sezení. Klidná období dějin podvědomě chápeme jako období stagnace. A v klidných obdobích si krize a konflikty přinášíme do soukromí – do vztahů, do rodin.

To byly úvodní postřehy, které 13. ledna 2020 svedly dohromady teologa Jáchyma Gondáše, psychologa Jakuba Zlámaného a čtenáře Psychologie.cz. A přemýšleli jsme dál.

Tématem prvního setkání byla krize

Námět vzešel z myšlenky, kterou Jáchym pronesl jen tak mimochodem během jedné z domácích přednášek pro pár přátel: Jedním ze základních stavebních kamenů Evropy je krize. Milníky našich západních dějin a životů jsou krize a konflikty. 

Naproti tomu starověká Čína hledá a nachází rovnováhu. My Evropané se odjakživa cítíme ohroženi, ať už hordami ze všech stran nebo nastupující generací. Většina naší literatury pojednává o tomtéž: muž ve středních letech čelí nepřízni osudu, krizi, konfliktu. Každá generace se cítí být tou poslední nebo aspoň tou poslední dobrou. Koneckonců i první křesťané očekávali apokalypsu už za svého života nebo v příští generaci.

Co kdyby se nám podařilo překonat po tisíciletí zažité chápání (nebo spíš nepochopení) fenoménu krize? Je možné, že naší krizí je nepřítomnost krize? Co kdybychom změnili své vnímání této fáze života a dějin? Tak jsme se ptali v pozvánce na první Hovory o člověku.

Po krátkém úvodu do tématu Jáchym Gondáš shrnul základní tezi: Čím méně zažíváme krizí vnějších, tím urputněji si vytváříme krize vlastní. V rodinách, ve vztazích i ve svém nitru. Jedním z těchto projevů je vyhledávání pocitu výjimečnosti, vyhledávání identity menšiny. Mladší tuto potřebu naplňují v módních a kulturních trendech, starší třeba přijímáním postojů, které jdou proti domnělé většině. Naskočením na trend přitom jedinečnost ztrácejí a z odporu proti mainstreamu se stává nový mainstream.

Je to nebezpečné. Po třiceti letech klidu je naše společnost napnutá jak kšandy. Měla by si začít uvědomovat, jaké procesy jsou ve hře.

Tři kazuistiky

Od velkých společenských témat jsme brzy přešli k intimním projevům konfliktního nastavení. Psycholog a psychoterapeut Jakub Zlámaný velmi poutavě vyprávěl o třech případech ze své terapeutické praxe. Všechny se nějakým způsobem dotýkaly motivu konfliktu mezi potřebou svobody a úsilím o soužití s druhými.

• V prvním muž nenacházel klid ve vztazích, protože opakovaně ztrácel svobodu (sám sebe) v příliš těsném propojení s partnerkou. Přitom své potřeby velmi dobře odhadl, když na počátku prvního vztahu v panice utekl přímo od oltáře – ke kterému ho o pár minut později znovu doslova dotáhli příbuzní.
  
• Ve druhém žena potřebovala pochopit, proč se při každé příležitosti dojímá a propadá záchvatům pláče. Na rozdíl od muže z prvního příběhu zcela a bez odporu obětovala svoji svobodu vztahu. Uvědomění jí přineslo úlevu a také svobodu v míře, jakou potřebovala.
  
• Ve třetím případě šlo o muže, který se nemohl rozhodnout mezi dvěma ženami. Teprve když se vzdálil od obou, dokázal nahlédnout a přijmout, o čem vztahy jsou. Že být sám sebou a zároveň s druhým je kóan, který nikdy není hotový, hádanka, na kterou neexistuje správná odpověď.
  

V následujícím rozhovoru s přítomnými čtenáři Psychologie.cz se ukázalo, že právě napětí mezi potřebou lásky a potřebou svobody tvoří dnes velmi živou osu, na které prožíváme své životní krize. Zároveň se po celou dobu neztrácel ani ohled na vývoj a potřeby celé společnosti – na otázky kulturní a politické.

Střed a střet

Podle Jáchyma Gondáše podporuje naše rozpolcení také skutečnost, že už se nerodíme s přidělenou rolí. Většina společnosti je příslušníkem střední třídy a většinu života prožíváme ve středním věku. Právě střední věk je spojen s pojmem krize. A střední věk se díky modernímu životnímu stylu protahuje na dlouhá desetiletí.

Zazněla i vtipná paralela rozchodu s Bohem. Málo si nás všímal, tak jsme vztah ukončili. Následovalo období konzumu, „vyžírání ledničky“, užívání svobody. Štěstí jsme ale nenašli. Možná se blíží čas, kdy dozrajeme k novému vztahu.

Do diskuse se zapojilo i několik přítomných psychologů. Společné promýšlení vedlo i k zajímavým uvědoměním: například že na současné krizi a společenském konfliktu se možná podílíme každý, mimo jiné zaměřením pozornosti na jevy, které nás rozčilují. Třeba na mladé, kteří pořád koukají do mobilu. Přitom kultura pohoršení je jednou z mocných nevědomých sil, které charakterizují a umocňují současnou neblahou atmosféru ve společnosti.

„Byl jsem příjemně překvapený, že i vzhledem k velkému počtu účastníků byl rozhovor soudržný a, jak se mi zdálo, netriviální,“ řekl mi na konci setkání Jáchym Gondáš. „Předpokládám, že některá z témat, na která jsme narazili, se stanou východiskem pro následující Hovory o člověku.“

Jak vznikly Hovory o člověku? 

Práce na webu Psychologie.cz a častá setkání s psychology mne před časem přivedla i ke studiu souvisejících duchovních a křesťanských témat. Tak jsem se dostal i k poslechu pořadu Českého rozhlasu Audiovýklad Bible a zamiloval si lidská, pro život překvapivě uchopitelná vyprávění předních českých teologů. Mezi nimi i Jáchyma Gondáše. Brzy jsme Jáchyma pozvali na Festival Psychologie.cz.

Setkání s našimi čtenáři Jáchyma přivedlo k myšlence zkusit něco v naší době neobvyklého – setkávat se, společně přemýšlet, nic nenatáčet, nevybírat vstupné a díky Jáchymově zázemí ani neplatit pronájem sálu. Zažít to, obohatit se navzájem svou přítomností, sdílet. Stalo se, povedlo se a budeme v tom pokračovat.

Díky všem, těším se na příště!

Jan Majer