Ryba prý smrdí od hlavy. Já ale začnu od ocasu. Mravním závěrem filmu je, že se zlem lze bojovat osobním přístupem. Naše chování zasahuje mnohem dále, než si myslíme. Každým úsměvem, každým zamračením, každým dobrým i zlým skutkem předáváme zprávu, která zasahuje do našeho okolí – a mnohem dál, než si myslíme. Jakou zprávu tedy předává film Fishead?

Vysoké pozice jsou velmi často ovládány psychopaty. Fakt významný, ne však překvapivý. Zásadní vliv na mé politické smýšlení měla Cesta do otroctví od Friedricha Augusta von Hayeka, varující před silným státem, byť postaveném na sebelepších ideálech.

Čím silnější stát, tím více moci. Na vrchol mocenské pyramidy budou pronikat jedinci s různými specifickými vlastnostmi. Čím více je moc motivuje a čím méně je zatěžují nesmysly jako je morálka, tím lépe. Hádejte, jak bude co nevidět špička pyramidy vypadat. Pokud mě paměť neklame, Hayek přirovnává pravděpodobnou koncentraci morálních idealistů mězi politickými špičkami ke koncentraci idealistů mezi pohaněči na bavlníkových platážích.

Skutečně jsem se setkal s vysoce nadprůměrným zastoupením výrazných osobnostních problémů. Snad bez výjimky narcistního okruhu.

V korporacích je možná méně moci, o to však více peněz. Ale spektrum bych  považoval za podobné. Národ se rozčiluje, že nám vládnou monstra. Sklon ke korupci považujeme za jakousi anomálii. Jenže ne. Fakt, že bude vrchol mocenské i ekonomické pyramidy tíhnout k bahnu, bych stavěl na roveň přírodním zákonům.

Kdo, když ne psychopati?

Film mluví o psychopatech. Jenže já psychopaty neznám. Za mých studiích se už tento pojem nepoužíval. Měl jsem tu čest profesně se setkat s pár jedinci, kteří byli hodně vysoko. Častěji s jejich blízkými. Z několika mála případů nechci vyvozovat žádné závěry, ale skutečně jsem se setkal s vysoce nadprůměrným zastoupením výrazných osobnostních problémů. Snad bez výjimky narcistního okruhu.

Narcis používá svou moc i své peníze především jako štít, jako ochranu extrémně zranitelného jádra, jak jsem nedávno zmiňoval v článku Atentát na krále Narcise. Jenže psychopati ve filmu vyznívají trochu jako bezkrevná manipulativní mostra – bez emocí, bez svědomí, zanechávající za sebou haldy zničených mužů a těhotných žen.

Lidé se nás nemusí bát. Nezavřeme je do blázince, nezdrogujeme je ani jim nenecháme na čelo vypálit nápis MAGOR.

Proč vlastně pojem psychopat nepoužíváme? Je to další známka pomatené politické korektnosti, kdy nejsme schopni pojmenovat věci pravými jmény? Jako když cikánům najednou říkáme Romové? Vlastně ano.

Třeba se pletu, ale mám dojem, že od slova cikán se upustilo pro jasné negativní asociace. Pokud se snažíme integrovat menšinu na žijcí na periferii, přestat ji nazývat jasně negativním jménem se nezdá nerozumné. Jaký to mělo dopad na integraci Romů, netuším. Dopad na psychiatrii je pro mě zjevný. Slovo psychopat mi nepřinese žádnou informaci navíc, která by mi pomohla při práci s pacientem. Ale vyděsí pacienta a jeho okolí.

Všichni z pomáhajících profesí vedeme těžký a pomalý boj. Snažíme se přesvědčit svět, že mít problém, mít duševní poruchu není zas tak strašná věc. Že se nás lidé nemusí bát. Nezavřeme je do blázince, nezdrogujeme je ani jim nenecháme na čelo vypálit nápis MAGOR. Že ne všichni jedinci s duševní poruchou tráví čas slintáním a zíráním do blba. Ne všichni lezou nazí po stromech a ne všem neustále skapává krev z vyceněných tesáků.

Jak mě film rozzuřil

Druhá kapitola je o antidepresivech. Tlumí emoce, tím i empatii, a tím pádem se chováme jako psychopati. V tomto bodu jsem se rozzuřil tak strašlivě, že mi žena musela přinést hned dvojitou dávku Diazepamu a trojitou Prozacu. Poté, co mi léky zabraly a přestal jsem proklínat přátele z Psychologie.cz, kteří mě požádali o recenzi, byl jsem schopen sledovat dokument dál.

Tolikrát jsem zažil pacienty neempatické, kruté, bez milosti deptající sebe i své bližní. Protože neustálá úzkost či deprese zničila jakoukoli radost, jakoukoli emoční hloubku.

No, s těmi léky to byla nadsázka. Ve skutečnosti užívám i Acylpyrin jen pod hrozbou fyzického násilí. S tou zuřivostí to nadsázka nebyla. Denodenně opakuji stejné věty:

• Antidepresiva vás neutlumí.
• Nezblbnete z nich.
• Neudělají z vás zombie.
• Nepřestanete prožívat.

Ba naopak. Tolikrát jsem zažil pacienty neempatické, kruté, bez milosti deptající sebe i své bližní. Protože neustálá úzkost či deprese zničila jakoukoli radost, jakoukoli emoční hloubku. Celý svět se zúžil na nepřetržitý, vše sžírající strach.

Autor článku Tomáš Rektor bude dnes od 20 hodin hostem projekce filmu Fishead s následnou diskusí v pražském Divadle NoD…

Antidepresiva udělají divy. Vydechne si pacient, vydechnou si jeho bližní. Zase začnou žít. Samozřejmě, že antidepresiva mají nežádoucí účinky (ty má i hroznový cukr, ale to je jiná kapitola), ale při dobré spolupráci s pacientem a jeho bližními lze rizika výrazně omezit.

Jiné světy

Zapomněl jsem na důležitý detail. Film není česky, je anglicky. A zatímco u nás se léčí nedostatečně, v Americe se léčí téměř vše. Nadužívání léků v USA je poměrně známý fakt. A zatímco u nás je podstatná edukace, že antidepresiv není třeba se tak bát, v USA je naopak užitečný každý krok osvětlující, že na všechno se nemusí brát pilulky.

Za mnohá zla může testosteron: vyhrávající makléř se dostane do rauše podobného rauši gamblera.

Zdravým jedincům antidepresiva skutečně emoce často utlumí. Vyvodit z toho, že anidepresivy ovlivněný makléř přijde o strach a bude o to více riskovat, je zajímavý nápad. O to zajímavější, že znám názor opačný. Za mnohá zla může testosteron: vyhrávající makléř se dostane do rauše podobného rauši gamblera či rozvášněného fanuška sportovního zápasu. Proto jsou lepšími makléři ženy, které se tak snadno nerozvášní.

Antidepresiva tento rauš tlumí a měla by přinášet naopak výsledky pozitivní. Pokud vím, oba názory jsou jen teoretickými konstrukcemi, které nebyly řádně vědecky prověřeny. Oba jsou zajímavé a nepochybně by si hlubší výzkum zasloužily.

Stejně nechápu, proč ten odpor zrovna vůči antidepresivům. Zrovna v Americe, kde psychiatři bez větších zábran předepisují amfetaminy. Jak se asi bude rozhodovat makléř trpící nedostatkem spánku, dopující se litry kávy s amfetaminy?

A jdeme do finále

Philip Zimbardo, skvělý jako vždy, hovoří o zlu. Lidé jsou vychováváni, aby žili jako ovce. Čím víc jsou ovcemi, tím lépe. Ovce slepě následují své pastýře. A jaký asi bude pastýř, víme. Zdvihnout rudý (černý, hnědý) prapor vlastně nemá smysl, možná bude první generace porevolučních pastýřů lepší, pak ale stejně na špici prolezou psychopati. Bezbranní ale nejsme. Pořád jsme schopi ovlivnit sebe a své bližní. Mnohem dál, a mnohem více, než si myslíme. A to je skvělé.

Doufáme, že zlo, které ničí rodiny po generace, se díky terapii podaří do další generace nepředat. Nebo aspoň výrazně oslabit.

Snad každý terapeut naráží na utrpení svých klientů a ptá se, jak mu předejít. Naráží na řetězce a cykly. Patologie, které se předávají z generace na generaci, z partnera na partnera. Z šéfa na podřízeného. Doufáme, že se nám daří tyto sítě rozpojit. Že zlo, které rodiny ničí po generace, se díky terapii podaří do další generace nepředat. Nebo aspoň výrazně oslabit.

Těší mě každá snaha do těchto řetězců zasáhnout. Proto tolik terapeutů píše či přednáší. Terapie je zásah směřující do hloubky, ale omezeného počtu jedinců. Přednášky a články umožní zásah výrazně povrchnější, o to však masovější. Tím spíš vítám jakýkoli dokument, který povede k zamyšlení desítky či stovky tisíc lidí. Který bude razit názor, že naše štěstí je především otázkou naší osobní zodpovědnosti. Který nás učí nebýt ovcemi. A mezi ně Fishead rozhodně patří.

Termíny promítání filmu s diskusí

13. 11. 2012 – Praha (Experimentální prostor NoD)
21. 11. 2012 – Praha (Univerzita Karlova, FHS)
22. 11. 2012 – Praha (Univerzita Karlova, 2.LF)
27. 11. 2012 – Praha (Filmový klub VŠE)
29. 11. 2012 – Praha (FF UK, klub K4)

Více na Fishead.cz