Deset let vedu workshopy a tréninky divadelní improvizace. Když odmyslím specifické korporátní nebo herecké zakázky a budu se dívat na „obyčejného“ člověka s civilním povoláním, vidím dva typy lidí, kterým trénink improvizace pomáhá jednoznačně a viditelně.

Prvně těm, kteří se bojí – vlastní nedokonalosti, bloků, chyby. Kteří neříkají svůj názor nahlas, protože jim chybí sebevědomí v hlase, kteří negestikulují, protože se necítí ve svém těle.

Věnovat se improvizované tvorbě (obecněji hrát si nebo pracovat celým soustředěným já) zaměstnává mozek přítomností a tvořivostí, a tak snadno zapomenete, že si ze zásady nehrajete, nedáváte na sobě znát emoce nebo se pro jistotu vůbec před lidmi neprojevujete.

K uvolnění a opatrnému rozšiřování komfortní zóny pomáhá bezpečné prostředí workshopu nastavené jednoduchými pravidly:

• nabídky se apriorně přijímají a rozvíjejí
  
• cizí výkony se neposuzují
  
• chyba je součást procesu
  

Těm, kdo jsou zvyklí se za chybu trestat, nabízíme „rodičovské“ převzetí zodpovědnosti – za neúspěch můžu já jako lektor. Úleva ve skupině je někdy po této nabídce takřka hmatatelná. A kdyby to nestačilo, můžeme si připomenout slova Keitha Johnstona, otce moderní jevištní improvizace: „Na selhání není nic špatného. Který parník je nejslavnější?“

Lehkost a nový esprit při sociálních interakcích jsou pro tuto první skupinu vykoupeny dobrodružnou, „hrdinskou“ cestou vyslovení, přijetí a splnění výzvy.

Nejsi tady sám

Výzvu musí přijmout i ti druzí, ačkoliv jejich je někdy složitější a není tak snadno vidět navenek. Jako se totiž s některými lidmi spolupracuje dobře, s některými je to prostě těžší. Máme kolegy, přátele a příbuzné, kteří nás často neposlouchají a s kterými máme pocit, že nás válcují.

Improvizace (někdy až bolestně zjevně) vede ke kooperaci a respektu partnera. Když vytváříme jevištní realitu teď a tady, nezbývá nám jiná možnost než pečlivě a aktivně naslouchat svému spoluhráči.

Každá nepozornost nebo křečovitá snaha protlačit svůj nápad vede k rozpadu, zmatení a nakonec k frustraci. Frustrující je i vystupovat vedle někoho, kdo vás nepotřebuje a byl by na scéně raději sám nebo sama. I tuhle zpětnou vazbu můžete od improvizace dostat a záleží na vás, jestli ji dokážete přijmout.

Být hvězda a hýřit sebevědomím – být sám a zalézt si do kouta. Obě tyto polarity si v sobě neseme všichni a učíme se s nimi pracovat. Ze zkušenosti vím, že nám v tom pomáhá, když je prozkoumáme pomocí hry: můžeme tak poznat tu svoji a pochopit tu druhou.

„Po týdenním kurzu improvizace pozoruju u otce obrovskej posun,“ říká Adam, syn finančního ředitele Národního divadla. „Líp se s ním povídá. Občas totiž i poslouchá.“ A další účastnice kurzu improvizace, Olga, shrnuje poselství, které si odnáší: „Nestyď se, že se stydíš.“

Síla obyčejnosti

Keith Johnstone radil (a ve svých devadesáti letech stále radí) hercům být obyčejní. Obyčejné věci jsou jasné, univerzální, srozumitelné, a proto předvídatelné – když svého kolegu zaskočím, bude pro něj těžké reagovat.

Používám cvičení, při kterém nechávám skupiny stát v kruhu a skládat věty tak, že každý hráč po řadě přidává jen jedno slovo. Někdy je těžké doplnit to poslední, nejzjevnější, protože máme pocit, že jsme byli okradeni o možnost být kreativní a zábavní.

V – boudě – je – přivázaný – hlídací – chundelatý – (…) – mravenečník. Naučit se říct pes, udělat krok dopředu a nechat příběh plynout, se hodí oběma zmíněným skupinám.

• Nemuset být za každou cenu chytrý, vtipný, originální či zajímavý rozvazuje těm nervózním ruce a umožňuje jim nastavit si laťku osobní cenzury tak nízko, aby se dala snadno překonat.
  
• „Střelce“ může tenhle aha moment zklidnit. Není potřeba pořád sázet vtip za vtipem, občas stačí mlčet a nechat pozornost na někom jiném.
  

Ty nejlepší a nejsilnější příběhy jsou někdy ve slovech, která neřekneme, a v gestech, která neuděláme.