Neumíte říkat ne? „Ne“ ovšem neznamená „Neotravuj, nezajímáš mě, nemám tě rád“. Je to výraz sebeúcty a zdravého sebevědomí. Žijeme ve zbytečných obavách, že když někomu řekneme ne, zraníme ho, on nás odmítne a budeme se cítit osamělí. Ale nejsme přece osamělí, když jsme sami sebou.

Jako děti jsme závislé na rodičích‑pečovatelích a máme k nim bezmeznou, slepou důvěru. Toužíme být milovaní, toužíme po pozornosti a porozumění. Rodiče se o nás starají, jak nejlépe dovedou, podle toho, jakou mají kapacitu a zdroje. Nesou za nás odpovědnost. Někdy nebývá snadné vycítit, do čeho dítěti zasahovat, v čem mu pomáhat a kdy už ho nechat být a respektovat jeho vlastní prostor a osobnost.

Dítě ve své nevinné důvěře rodičům dovoluje, aby s ním všelijak manévrovali a manipulovali. Samo se tak ale nenaučí poznávat a ctít své hranice. Nenaučí se říkat ne. Zvykne si, že mu jeho blízcí narušují jeho vlastní intimní prostor. Vypořádá se s tím po svém. Intuitivně se pak i později ve svém životě bude bránit blízkosti, protože každá blízkost pro ně znamená ohrožení jejich vlastního prostoru. Když neumíme říkat ne, bojíme se druhým přiblížit.

Ne, dovnitř nesmíš

Petrovi je třicet a nemá žádnou partnerku. Vždy, když vztah začne být vážný, vezme nohy na ramena a uteče. Zvlášť společné bydlení ho děsí a vyhýbá se mu. Přitom by partnerku chtěl, chtěl by se jednou i oženit a mít děti. Ale nejde to. A on neví proč.

Je zřejmé, že se Petr bojí blízkosti. Jako dítě doma opakovaně zažíval, že jeho matka nerespektovala jeho prostor a jeho hranice. Měla pocit, že si s Petrem může nakládat, jak se jí zlíbí, vždyť je to přeci její syn, ne? Nikdy neklepala, když vcházela do jeho pokoje, věčné pusy a objetí, neustálé vyzvídání, o všem musela mít přehled.

Petr s ní postupně přestal komunikovat, ale nikdy se nenaučil jí otevřeně říct ne, ohradit se. Zastat se sám sebe. Pochopitelně to neuměl ani v kontaktu s nikým jiným. A téhož se obával i u své přítelkyně. Kdyby se ohrazoval, nemilovala by ho, myslel si. A zároveň v takovém vztahu bez vlastních hranic nedokázal žít, což je ovšem pochopitelné.

Objevit sama sebe

Když nemáme své hranice, necháváme si toho od ostatních líbit víc než je zdrávo. Často vlastně ani netušíme, co chceme a co potřebujeme. Nemáme sami k sobě respekt a úctu. Jsme sami sobě odcizení. Žijeme jen ve zbytečných obavách, že když někomu řekneme ne, zraníme ho, on nás odmítne a budeme se cítit osamělí. Ale nejsme přece osamělí, když jsme sami sebou.

Zkuste se zamyslet, jestli opravdu žijete podle svých potřeb a přesvědčení. Možná si přiznáte, že jste tak trochu otrokem rolí, identit a očekávání druhých. Že vlastně ve skutečnosti nevíte, kdo jste, co si od života a od sebe přejete.

Ne, opravdu ne

Zkuste se sami na sebe naladit, být k sobě upřímní a uvědomit si, co je vám milé, a co naopak ani trochu. Zpočátku nejspíš nebudete tak pohotoví, abyste si všechno uvědomili hned, když se to děje. Nevadí. Stačí, když k tomu dospějete později. Neslíbili jste zrovna dnes kamarádovi, že mu pomůžete se stěhováním, i když jste si původně představovali odpočinkový víkend? Nekoupila jste si náhodou šaty, které se vám vlastně nelíbí, zato vašemu příteli ano?

Vnímejte své pocity a zařiďte se podle nich. Zaexperimentujte si. Když se vám do něčeho nechce, odmítněte. Spolehněte se na to, že vy sami nejlépe víte, co potřebujete a co je pro vás nejlepší. Možná budete překvapeni, že ostatní vaše odhodlané „ne“ přijmou s respektem.