Ilustrace: Jan Urant
odemčené

Názorová propast

Nechcete přerušit veškerý kontakt, názory druhého vás ale ničí. Co můžete dělat?

21:24
Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová
Psycholožka

12. 6. 2024

Dezinformační scéna u nás spokojeně a vcelku neregulovaně kvete. Můžeme se nad ní intelektuálně pohoršovat nebo pousmívat, ovšem jen do té doby, než zlostné novinové titulky začne opakovat někdo z našich blízkých. Jak reagovat, když táta, babička, sestra nebo nedejbože partner „přejde na druhou stranu“?

S tátou byla vždycky řeč, napsal nám do redakce čtenář Honza. Občas nějaké dezinformaci uvěřil, ale byl rád, když jsme se o tom pobavili. Uklidnilo ho to. No vidíš, říkal mi, proč to takhle nevysvětlí vláda, když od tebe to pochopím hned? Nechtěl mít zlost nebo strach. Ale to se změnilo. V poslední době mi už táta o svých „objevech“ neříká. Jako by mu zloba dělala dobře a nechtěl si ji nechat vzít. Navíc tvrdí, že kdyby nebyla pravda, co píšou na internetu, smazali by to.

Táta je chytrý, aktivní, jinak veselý chlap, v důchodu ještě úspěšně podnikal. Věnuje se vnoučatům, má kamarády, jezdí na dovolené, hraje golf. Na nedávné oslavě prohlásil, že se strašně zlobí na premiéra, který sebral přes třicet miliard z rozpočtu a nakoupil za ně munici pro Ukrajinu. A my ryjeme držkou v zemi, dodal úplně vážně. Nehoráznou poznámku jsem přešel, jen jsem se zeptal, kde k informaci přišel. Dohledal konkrétní článek, v němž bylo hned na začátku uvedeno, že peníze daly dohromady vlády jiných zemí a naši politici sehráli roli iniciátorů.

Otce to ale neuspokojilo. Zlobil se dál, že vůbec podporujeme „válčící zemi“. Že on chce mír a to mu snad nebudu vyčítat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že to přece nejde nastavit tak, že Rusové někam přijedou, naházejí tam bomby a pak se jedná, kolik území si nechají. Když to tak proběhne na Ukrajině, brzy můžou stejně napochodovat třeba do Finska. Nechtěl ale nic slyšet. Proč by chodili do Finska? Putin řekl, že mu jde jen o Ukrajinu, a on mu věří. No a takhle mi v mém okolí zdezolátnělo už víc lidí. Má to nějaké řešení?

Klid, Honzo

Uspávám miminko, beru mobil, otvírám internetový prohlížeč. A na titulní stránce Chromu mi telefon z nějakého důvodu sám začne nabízet novinové titulky, jejichž agenda je vcelku jasná: nabourat důvěru ve vládu, instituce a obecně v lidstvo a cokoliv dobrého na světě.

  • Do Česka pronikla nebezpečná potravina. Každý ji kupuje, ale kdo ji sní, šeredně to odskáče
  • Tohle už přehnali! Od června se do velkých měst autem nedostanete
  • Kdo má na účtu 200 000 Kč, tomu stát sebere peníze!
  • Velká česká banka zavírá krám. Tisíce klientů rychle vybírají úspory
  • Evropská unie nám zakáže pánve na vaření. Za nové si zaplatíme sami

Samozřejmě, když podobný článek rozkliknete, zpravidla zjistíte, že se vůbec nic neděje. Že celý článek o zákazu aut pojednává o jednom městě na severu Itálie, kde se rozhodli omezit vjezd aut do historického centra. Anebo že máte‑li na účtu vysoké úspory, nedosáhnete nově na některou z dávek sociální podpory určené lidem v hmotné nouzi.

Titulky v lepším případě apelují na naše emoce (strach, vztek, zvědavost) proto, abychom je rozklikli a článek přečetli. V horším případě docela klidně může jít o součást hybridní války, ve které jde o to destabilizovat západní společnost, šířit blbou náladu, oslabovat ochotu k pomoci Ukrajině, ovlivňovat volby.

Když tyhle titulky čtu jako se svým životem spokojená liberální psychoterapeutka s bakalářem ze žurnalistiky, rozčílím se hlavně na redaktory. Jiné emoce může mít vaše teta, která je ve skutečnosti moc milý člověk, při každé návštěvě vám navaří, napeče, pohlídá děti… a vám najednou trhá srdce, když mezi tím pečením vykládá, jak za atentát na Fica stejně může ten Deník N, zbraně pro Ukrajinu jen prodlužují válku a covid byl vymyšlený.

Dilematu, jaké líčí náš čtenář, tedy velmi dobře rozumím. Když jsem si ale jeho dopis přečetla, proběhlo mi hlavou: zaprvé, Honzo, klid.

Společnost je míň rozdělená, než si myslíme

Naše mysl funguje v příbězích a příběhy odjakživa stojí na konfliktu protikladů. Není konflikt, není příběh. Dobro a zlo, my a oni, příroda a lidstvo, svoboda a útlak, rozumné a šílené, přirozené a umělé. Samozřejmě, my v těch příbězích chceme být za kladné hrdiny. To vysvětluje, proč mají dezinformace a zkratkovité příběhy výhodu oproti vědě a realitě – realita je komplexní a plná paradoxů, věda složitá a vcelku nudná. Je snazší vybrat si nějaký přímočařejší příběh.

Ovšem vysvětluje to taky to, jak přemýšlíme o společnosti samotné. Proč máme tendenci binárně ji dělit na sluníčkáře a dezoláty, konzervativce a liberály, materialistky a ezokrávy, voliče demokratických stran a voliče populistů. Dva nesmiřitelné tábory.

Velmi doporučuji prolistovat volně přístupnou knihu sociologa Martina Buchtíka, kde shrnuje závěry nejnovějších studií agentury STEM. Z těch vychází, že binární rozdělení ve skutečnosti nefunguje. Ani s využitím nejmodernějšího softwaru a statistiky není možné rozdělit českou společnost do dvou (nebo více) názorových táborů s jasnými hranicemi. Opticky se možná zdá, že když někdo odmítal očkování na covid, bude dnes pravděpodobněji sympatizovat s Ruskem nebo volit opozici. Ale korelace mezi názory jsou spíše slabé. Naši společnost charakterizuje spíš pestrost a roztříštěnost názorových kombinací.

Navíc jsme špatní i v odhadování názorů druhých. Když se s někým cítíme být na jedné lodi, častěji odhadujeme, že má i na další témata stejný názor jako my. Na agresi na Ukrajině, očkování, prezidentské volby. Naopak pokud někoho řadíme mezi „ty druhé“, očekáváme od něj spíše opačné názory. Ve skutečnosti jsme si podobnější, než se zdá.

Třaskavá témata jsou… především třaskavá

Zdá se tedy, že společnost spíše vnímáme jako silně rozdělenou, než že by tomu tak doopravdy bylo. Jinými slovy: témata, o kterých si podle výzkumů nejčastěji myslíme, že společnost rozdělují, ve skutečnosti tolik vyhrocená nejsou. Například pokud jde o tu před každými volbami znovu oprašovanou imigraci, nemáme tu fašistyvítače. Máme lidi, kteří v imigraci vidí víceméně jen ohrožení, a lidi, kteří vidí ohrožení i benefity.

Třaskavost nám spíš mají tendenci podsouvat politické strany, které různá témata využívají například pro volební kampaně. A situaci nepomáhá ani internet. Ačkoli sociální sítě oddělené názorové bubliny přímo nevytvářejí (v každé společnosti různé sociální vrstvy vždy řešily odlišné problémy), pravděpodobně na nich dostaneme možnost nahlédnout do jiných bublin skrz jakési zamlžené a obraz deformující zrcadlo.

Jenže tímto způsobem vidíme spíš karikaturu. Pohled zprostředkovaný sociální sítí nám nijak neusnadňuje vzájemné pochopení. Spíše si tak můžeme libovat v bizarních zvláštnostech dané bubliny a ritualizovaně si potvrzovat vlastní názor. Ve výsledku se pak prostě jen o to víc bojíme jedni druhých.

Takže ještě jednou: Tišme svoje emoce

Pokud máme pocit, že někdo z našich blízkých názorově „zdezolátněl“, zaprvé si tedy připomeňme, že s touhle škatulkou je dobré zacházet opatrně. Že názory jsou názory, třaskání je třaskání, ale dost možná se pořád ještě mnohem víc shodneme, než neshodneme. A řešíme především, co s daným vztahem. Legitimní směry řešení jsou v zásadě čtyři:

  1. Nedělat nic a skřípat zuby. Měnit téma hovoru, když dojde na politické otázky, snažit se to posílat druhým uchem ven, dýchat a soustředit se na to, co máte s druhým člověkem společného, co na něm oceňujete… to když žádná jiná možnost není moc k použití. Někdy se to dá, někdy vám z toho bude špatně.
  2. Přerušit nebo omezit kontakt. Rozhodnout se, že s někým, podle koho bychom Putinovi měli ten kus Ukrajiny nechat a radši ho nedráždit, se nechcete stýkat. To je použitelná možnost, pokud vám na daném vztahu zas až tak nezáleží. Někdy tomu taky můžete dát čas. Právě teď jste vytočení doběla a už se s dotyčným nikdy nechcete bavit. Možná to za měsíc bude jiné, vychladnete a budete schopní varianty číslo tři:
  3. Otevřeně si přiznat, na čem se neshodneme a o čem se nechceme bavit. To když druhý člověk na svých názorech trvá, ale je s ním řeč ve smyslu: Poslyš, záleží mi na našem vztahu a nechci se rozhádat kvůli tomuhle. Pojďme se do těchhle vod nepouštět. Když to nejde, může pomoci aspoň v sobě učinit rozhodnutí nic konfliktního neotvírat, do ničeho se nenechat zatáhnout a mít připravený vtípek na odlehčení situace.
  4. Pokusit se o dialog, zkusit vysvětlit svou pozici a ovlivnit názor druhého. Tady to začíná být teprve vyšší dívčí. Protože většina toho, co v takových chvílích zkoušíme a k čemu nás to má, moc nefunguje.

Vyprávět příběh… bez povyšování

Jak už zaznělo, v příbězích o dobru a zlu, rozumu a šílenství, svobodě a útlaku máme tendenci vždy vidět sami sebe na té pozitivní straně věci. Ať už jste se v době covidu šli očkovat mezi prvními, nebo přeposílali články o rizicích vakcíny, pravděpodobně jste sami sebe považovali za rozumnějšího člověka s lepšími informacemi a lepším vhledem do problematiky.

A to je problém. Ať už na druhé straně vidíme hlupáka, nebo elitáře, zaniká ochota a tím i možnost jakékoliv reálné diskuze. Proto tedy první krok v jakémkoliv pokusu o dialog musí být upřímná snaha o pochopení, jak druhý člověk ke svému názoru došel. Bez vstupních soudů. S otevřeností se zajímat o cestu, která ho k těmto postojům dovedla. A slovo cesta je v tomto klíčové.

Americká psychoterapeutka Sheila McNamee zdůrazňuje důležitost zájmu o postupnou genezi daných názorů. Ukazuje to na příběhu o názorovém střetu stran, z nichž jedna je pro potraty, druhá proti nim.

  • Dokud bude každý hlásat argumenty (svoboda ženy versus život dítěte, posvátnost života…), pravděpodobnost vzájemného pochopení je velmi nízká. Já budu říkat A, ty mi odpovíš B, nikdo se nikam nehne ani o píď.
  • Naše šance na pochopení se mohou zvýšit, když se nám podaří postupně odkrývat, jak jsme kdo k tomuhle postoji přišli. Pak lidé začnou být osobnější a vyprávět svoje osobní příběhy.

To je současně recept i pro nás ve snaze najít s druhým člověkem společnou řeč. Pokud jde o argumenty, můžete polevit. Radši buďte osobní. Pokud o to ten druhý stojí, vyprávějte o své cestě k vašemu postoji, o svých pocitech, o tom, co si přejete a čeho se obáváte.

Udělá to nejspíš to, že pro druhého změknete. Stanete se možná zranitelnějšími, to ano. Ale lidský instinkt je tváří v tvář tvrdosti se zatvrdit, tváří v tvář zranitelnosti změknout taky.

Druhý princip, který Sheila McNamee pojmenovala, bylo soustředění na to společné. Vyprávěla třeba o skupině palestinských a izraelských studentů, kteří se setkali na společném programu a týden malovali. Na začátku byla mezi nimi ostrá nenávist. Na konci byli schopní jeden druhého vidět více jako lidi, jako sobě rovné.

Vlastně je možná nejlepší zcela oddělit názory na témata, která nás dělí, a daného člověka jako takového. Někomu k vytvoření odstupu pomáhá zahrát si na sociologa, který provádí kvalitativní výzkum. Jakmile z vás totiž druhá strana ucítí jakoukoliv povýšenost nebo soud jeho jako člověka, s dialogem jste skončili.

Tlak dělá protitlak

Zde se jen krátce zastavím, na toto téma totiž máme celý článek. Od zhruba druhého roku se v nás probouzí něco, co Otto Rank nazval instinkt protivůle. A protože jde o docela užitečnou věc, necháváme si ji už napořád. Čím víc vás někdo bude tlačit něco udělat, čím víc do vás bude hučet, tím víc se budete zatvrzovat do tendence udělat nebo si myslet pravý opak.

  • Čím víc na vás bude vegetarián křičet nejez zvířata, ty vrahu, tím méně ho nejspíš budete brát vážně.
  • Čím víc vás vláda bude nutit jít se očkovat proti covidu, tím víc nutně poroste odpor vůči vakcíně.

Totéž platí pro snahu ovlivnit něčí názor. Fungovat budou pouze způsoby, u kterých bude vnímaný tlak co nejmenší. U kterých nikdo neztratí tvář, po celou dobu budete plně respektovat stanovisko druhého a jeho právo si ho ponechat, navždy.

Fakta bohužel taky nepomáhají

Tento fenomén začali zkoumat na univerzitě ve Stanfordu a píší o něm například Hugo MercierDan Sperber. V jednom z experimentů například studenti hodnotili, jak dobře dokážou rozpoznat skutečný lístek na rozloučenou od sebevraha od falešného. Jedni měli skvělé skóre, jiným rozpoznávání vůbec nešlo.

Později studentům výzkumníci řekli, že je v zájmu výzkumu oklamali a že jejich skóre je naprosto vymyšlené. Přesto si i nadále původní úspěšní „odhadovači“ mysleli, že jsou v rozlišování opravdu dobří, a ti neúspěšní si nevěřili. Jakmile si jednou utvoříme názor, neměníme ho, ani když nám někdo předloží protichůdné informace. Na internetu o tom koluje vtip:

  • Já věřím, že když lidem ukážete fakta, že si podle toho názor upraví.
  • To bohužel není pravda. Ukázalo se to tady, tady a tady, v tomto experimentu a v této studii, píšou o tom následující autoři.
  • Hm. No, já si stejně myslím, že ukázat fakta musí fungovat.

Funguje naslouchat, vytvářet spojení… a zasévat ambivalenci

Pro naše vztahy je prospěšné usilovat především o porozumění. Snaha druhého přesvědčit je ovšem stejně legitimní – právě ona je podstatou veškerých diskuzí. Existují možnosti, jak své šance v přesvědčování zvýšit. Ocitáme se zde lehce na hraně manipulace, proto buďte obezřetní a vnímaví, abyste vzájemný vztah nevychýlili někam, kde vám už samotným nebude dobře.

Pokud vám tedy časová a emoční investice do změny cizího názoru stojí za to, zajímejte se o stanovisko člověka z protichůdného názorového tábora se zaujetím sociologa. Zkuste pochopit, jak k tomu všemu došel. Vyjádřete pochopení se vším, na čem se shodnete, legitimizujte pocity, které můžeme mít jakékoliv. Můžete vysvětlovat, jak jste se vy dobrali svého názoru. Kudy ta cesta vedla. Kde jste sami měli pochyby.

A spokojte se s tím, že vám musí stačit zasít semínko pochybností, případně podporovat jakoukoliv existující ambivalenci. Ale současně mějte na paměti, že jakmile se postavíte na jednu stranu vnitřního konfliktu, ten druhý bude mít přirozenou potřebu zaujmout pozici druhou.

Tohle umění mají šanci cizelovat například psychoterapeuti a sociální pracovníci, kteří se setkávají s klienty v době takzvané prekontemplace – dotyčný člověk například bere drogy, vnímá nějaké těžkosti, které to přináší, ale zdaleka není rozhodnutý k jakékoliv změně. Pokud chce terapeut klienta posouvat k rozhodnutí skončit s drogami, musí být především schopný respektovat jakákoliv klientova rozhodnutí, včetně těch, že bude drogy brát navždy a celý život.

Ale může pracovat s ambivalencí, například pomocí motivačních rozhovorů (v češtině je k dispozici kniha Motivační rozhovory v praxi od Jana Soukupa). Ty nabízí některé jemné techniky, například zopakovat slova klienta, shrnout jeho vnitřní konflikt, a „favorizovanou“ stranu konfliktu zmínit jako druhou. Nedovedete si to teď bez drog představit, a současně kvůli nim nechcete přijít o dcerku. Zde například využíváme přirozenou lidskou tendenci rozvíjet dál to, co bylo naposledy řečené.

Velmi pravděpodobné je, že ten druhý nezmění svůj postoj nebo názor v přímém přenosu, v rámci daného rozhovoru. To je pro většinu lidí velmi obtížné, protože by to znamenalo otevřeně připustit svou mýlku a „ztratit tvář“. Stejně jako když dáte radu dítěti – v danou chvíli vám ji s velkou pravděpodobností odignoruje. Ale možná se podle ní zachová příští týden, až to bude vypadat více jako jeho rozhodnutí.

Snad v tom může být trocha útěchy pro Honzu a jeho dotaz. Samozřejmě, že táta hned po odkrytí svého omylu neřekne aha, no vidíš, to jsem přehlédl. Pravděpodobně se cítil trochu zahanbený a jeho další slova vycházela z tohoto pocitu. Ale je možné (a Honza se to nejspíš nikdy nedozví), že příště bude podobné články číst trochu pozorněji. Možná i sám brzy v hospodě někomu bude korigovat tutéž informaci, kterou si sám musel opravit.

I při snaze ovlivnit něčí názor vám tedy musí stačit, že jste udělali nějaký pokus o kontakt a dialog. Jestli vedl výsledek vámi touženým směrem, to nejspíš zjistíte až za měsíc – a nebo to nezjistíte vůbec. Důležité nejspíš je, že sami před sebou máte čisté svědomí. A pokud jde o stabilitu naší společnosti a demokracie, počítá se jakýkoliv krok k tomu, ať se tady nebojíme jeden druhého.

Články k poslechu

Pravá sebeláska

Věřila jsem, že přijde, když si budu opakovat pozitivní větičky. Objevila se úplně jinak.

7 min

Strach z blízkosti

Bolestné zážitky se otiskly hluboko. Skrze ně se díváme na svět a bojíme se ho.

14 min

Nevěra, která se nestala

Nevím, jak partnera přesvědčit, že žárlí zbytečně. Jde to vůbec?

11 min

Urovnávač

Všem vyhovět, aby byl klid. Urovnat dusnou atmosféru. Potěšit. Proč je to cesta do pekel?

13 min

Kdy je člověk hotový

Lidsky vlastně nikdy. Přesto lze říci, jak vypadá solidní základ nalézání sebe sama.

14 min

12. 6. 2024

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.