Jsem mladá žena, studentka, ambiciózní člověk a mimo jiné také abstinentka. Ze zkušenosti vím, že zatímco některá z těchto označení lidé přejdou bez povšimnutí, to poslední pozornost většinou přitahuje. Spousta lidí nad ním stále zvedá obočí či se má tendenci ptát po důvodech. Ne vždy jsem byla tento fakt schopná snášet s nadhledem. I proto se zkušenost s abstinencí stala důležitou součástí mého osobního příběhu. O jeho střípku bych zde nyní ráda vyprávěla. Ne z pozice hodnocení či propagace konkrétního životního stylu, jen jako pohled člověka, který se této běžné společenské kratochvíle dobrovolně zřekl.
Když jsem poprvé začala řešit otázku svého postoje k alkoholu, nebylo moje sebevědomí ani schopnost stát si za vlastními přesvědčeními valné. Stejně jako každého dospívajícího mě pálila otázka, jak se zalíbit vrstevníkům a získat si pozornost a přijetí. Některá očekávání jsem však naplnit nedokázala. Hodně jsem to tehdy připisovala právě svému vztahu k alkoholu či jiným látkám.
Skutečnost, že nechci pít a že úplně nerozumím nadšení s alkoholem spojenému, jsem si uvědomila poměrně brzy. Ani dnes netuším, odkud se vzala. Obavy ze ztráty kontroly, nesmyslnost rebelie, zkušenost z blízkého okolí… to vše mohlo přidat do skládačky své dílky a společně se stále pociťovanou potřebou sociálních vazeb vytvořilo v mém nitru směsici pocitů a nerozhodnosti.
A jaký máš důvod ty?
Věděla jsem, že mi mé rozhodnutí odmítat typické pubertální radosti škodí. Připadala jsem si nudná a nezajímavá a tento pocit jsem ze sebe neuměla setřást. Palčivost takového dojmu ale na druhé misce vah vyrovnávala má přesvědčení, částečně i hrdost a postupně vzrůstající revolta hnaná pocitem, že se mému rozhodnutí nesnaží nikdo porozumět, natož je bez komentářů respektovat.
Vadilo mi, jak nekriticky se na užívání alkoholu nahlíží a jak moc se to propisuje do téměř každodenního života nejen experimentujících adolescentů, ale vlastně všech. Podpořilo mě to ve snaze zajišťovat si pro své názory argumenty, což mě ale paradoxně od pochopení na obou stranách spíš oddalovalo.
Celé to nebylo úplně šťastné. Jsem sice ráda, že jsem si uhájila něco, co se mnou souzní, i přes vnímaný sociální tlak, postrádala jsem nicméně schopnost naslouchat druhé straně – té, která moje rozhodnutí nechápavě komentovala. Místo smysluplné debaty pak každý takový rozhovor připomínal spíše přestřelku dvou táborů na opačných stranách zdi. Bohužel přes její výšku ani jeden z nich neslyšel, co si chtějí navzájem říct.
(Ne)pití alkoholu pro mě nějakou dobu představovalo červený hadr. Když se téma vytáhlo, automaticky jsem předpokládala, že se budu muset hájit a rozebírat, co mě k odmítání alkoholu vede. Nebavilo mě to a postavila jsem si hlavu, že do toho nikomu nic není. Já jsem se druhých na jejich pití také neptala.
Mohlo by vás zajímat
Z logického závěru poté vzešlo, že jsem se jakýmkoli konfrontacím vyhýbala, a když i přesto přišly, rýpavě jsem je komentovala. Dnes si myslím, že víc než o těch druhých to vypovídalo o mé nejistotě a strachu, že zbytečně přeháním a že komplikuji situaci nejen sobě, ale i ostatním.
Jsem, jaká jsem
Změna přišla až po několika letech, kdy jsem díky vysokoškolským studiím opouštěla na prahu dospívání své rodné město. Z mnoha důvodů se mi tehdy ulevilo, jelikož jsem před sebou najednou mohla rozvinout nepopsaný list nezatěžkaný nálepkami minulosti a začít znovu. A to i v sociálních kontaktech.
Vítané odlehčení a také pestřejší nové prostředí posílily můj pocit, že na tom, za koho se označuji, zase tolik nezáleží. Jednotlivosti se ztratily v celkovém obrázku, jak působím, a částečně i v tom, jak pevná jsou má rozhodnutí, kterých se nechci vzdát. Což je něco, co se stále učím přijmout za své.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi mé pochybnosti ohledně abstinence už vůbec nevrací. Objevují se naopak poměrně pravidelně ve chvílích, kdy se seznamuji s novými lidmi – kamarády, kolegy nebo třeba partnerovou rodinou.
Vrací se mi myšlenky, že budu muset něco vysvětlovat, protože odmítám nabízený přípitek či vyčnívám z davu. Nemyslím si ani, že se tato zkušenost z mého života někdy vytratí úplně. Na to se mi uložila až moc hluboko, navíc se stále odehrává v kontextu hlubokých kořenů, kterými je alkohol připevněn k našim společenským tradicím.
Na druhou stranu jsem se naučila, jak velkou roli zde hraje respekt, a to na obou stranách. Když ho člověk chová k rozhodnutí ostatních a má ho i sám k sobě, zpětně mu ho lépe dává i okolí. Lidem, kteří jsou pro mě důležití, je moje abstinence nyní již docela jedno. Vysvětlení nepotřebují a já jsem ráda, že je nemusím dávat. Odpověď Díky, nechci. Já nepiju totiž úplně stačí.
Michaela, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
