K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Ne, neopustím ho

Co prožívají partnerky uvězněných mužů? Přečtěte si příběh čtenářky, která to nevzdala.

Za tři dny to budou dva roky, co se můj život obrátil naruby. Můj přítel, se kterým jsem žila už déle než rok a půl, odjel za kamarádem. Párkrát jsme si zavolali, ale najednou měl telefon vypnutý a neozýval se. Za dva dny jsem se dozvěděla důvod. Odvezli ho do vězení.

V tu chvíli se mi všechno zhroutilo. Dlouho – než mi poprvé napsal – jsem nevěděla, co se děje. Sesypala jsem se z toho. Proč mi nic neřekl? Co provedl? Co se vlastně stalo?

Kladla jsem si za vinu, že jsem ho do toho možná nějak navezla já. Bylo to hrozné období a já jsem se ocitla na dně. Zpočátku jsem se držela, chodila jsem do práce, ale pohled na šťastné a spokojené lidi mi dělal zle. Začala jsem propadat panickým záchvatům, najednou jsem se rozklepala a nebyla schopná dělat nic.

Nacházela jsem samé děsivé zprávy. Šikana, znásilňování, drogy. I to byl důvod, proč jsem se zpočátku psychicky sesypala.

Postupně jsem přestala chodit mezi lidi, přišla jsem o práci, o bydlení i o odvahu. Navíc jsem tehdy narazila na nějaké jeho kamarády, kteří mi řekli, jaký je ten můj darebák a ať počítám tak s deseti lety…

Když se konečně ozval, bylo pro mne neskutečnou úlevou, že se jedná jen o deset měsíců. Ale i ty byly nekonečné. Pomalu jsem se začala dávat dohromady. Velmi pomalu. Ale zato mi začaly do sebe zapadat události, najednou jsem chápala jeho občas nepochopitelné jednání, vše začalo dávat smysl.

Partnervevězení.cz

Přišel čas podmínečného propuštění, a byl doma. A já s hrůzou pozorovala, jak se řítí do dalšího maléru. Zase se kolem něj začali pohybovat „kamarádi“, začal pracovat načerno, s tím, že s jeho výpisem z rejstříku trestů ho stejně nikam nevezmou… A nad námi visela hrozba soudu za nezaplacené alimenty. Marně jsem ho přesvědčovala, ať se snaží a něco dělá, aby nešel zase sedět. Marně.

Jsou to desítky, možná stovky osudů a příběhů a já jsem najednou zjistila, že nemůžu poradit všem. V některých případech mám pocit, že bych svým přístupem mohla i ublížit.

Došlo k soudu a dostal další trest. Neodvolal se, v září mi ho odvezli znovu. Už jsem se tak nehroutila, spíš jsem měla vztek. Ale v té chvíli už jsem měla jasno: ani tentokrát ho neopustím. Zažili jsme spolu i hodně krásného, byly chvíle, kdy by se pro mne přetrhl.

Za pár týdnů se vrací. Dala jsem mu podmínky. Že si najde práci, bude pravidelně platit alimenty a dá se dohromady, pokud chce být se mnou. Já už mám v tomhle jasno. Je jen na něm, jak se zachová.

Ale proč o tom vlastně píšu? V době, kdy jsem si nevěděla rady, jsem vyhledávala informace všude možně, především na internetu. A nacházela jsem samé děsivé zprávy. Šikana, znásilňování, drogy. I to byl důvod, proč jsem se zpočátku psychicky sesypala.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Rozhodla jsem se tedy, že si udělám vlastní webové stránky, ve kterých se budu snažit navést ty, kteří (nebo spíše které) se s touto situací také setkávají poprvé. Proč? Vlastně nevím, možná se spojilo to, že mě psaní baví, že můžu komunikovat s lidmi s podobným osudem, že mě to samotnou povzbuzuje.

Může se to stát i vám

Jsou to desítky, možná stovky osudů a příběhů, a já jsem najednou zjistila, že nemůžu poradit všem. V některých případech mám pocit, že bych svým přístupem mohla i ublížit.

Některé partnerky mají své milé odsouzené na krátkou chvíli – tedy relativně – , některé na léta. I důvody odsouzení jsou různé, a většina z přítelkyň ani důvod uvěznění z pochopitelných důvodů neuvádí.

Co byste na to řekli vy? Co byste poradili holkám a ženám, které se ocitnou v takové situaci? Když odnášejí něco, co vlastně nezavinily. A když se rozhodly, že své partnery neopustí. Když si dennodenně můžou přečíst na netu v diskuzích, že vězně by bylo nejlepší mlátit, vyhladovět, popravit. (I když jsem se situací poměrně srovnaná, tohle mi pořád vhání slzy do očí.)

Jedno vím jistě. Tahle zkušenost mi hodně poopravila pohled. Už si při čtení každého článku s podobným tématem říkám: Kdo ví, co se vlastně stalo, jak to bylo. Jsem tolerantnější. Ne tedy, že bych se automaticky zastávala všech, to ne. Vězení být musí. Některých lidí, kteří jsou tam, bych se venku docela bála. Ale pořád jsou to lidi, i když mnohé z vás, kteří jste se s tím nikdy nesetkali, napadne něco jiného.

Využívejte celý web.

Předplatné

Máte na to právo, každý má právo na svůj názor. Nakonec, i já uvažovala podobně, dokud se mne to nedotklo osobně. A taky vím, jak blízko jsme tomu my všichni. Jízda autem, špatná finanční situace, k tomu nesprávné rozhodnutí… Co vy na to?

Soňa

Chcete-li se také podělit o své životní zkušenosti, pošlete svůj příběh na mail redakce@psychologie.cz.

Diskuse 0