Mozek odpočinek nevyžaduje. Je to jen naše pohodlnost. Říkají to alespoň výsledky nedávné studie ze Stanfordovy univerzity.
Všichni známe „potřebu odpočinku“ při usilovné, ale i při méně usilovné psychické práci. Studium na zkoušky se vyznačuje enormní spotřebou nejrůznějších laskomin, vysokou frekvencí krátkých, jakož i delších „šlofíků“ a relaxačních útěků k televizi.
Vzpomínám, že před zkouškou z patologické anatomie jsem si osmkrát denně čistil chrup. Všechny tyto ušlechtilé aktivity jsou ale prý jen splněním přání líného těla, loudavé mysli a nedostatečné vůle.
Problém je možné – s přivřením očí – přirovnat k tělesné únavě. Náš svalový systém má určitou kapacitu a když ji vyčerpáme, je zapotřebí odpočinek. Každý má svůj strop jinde, někdo ujde čtyřicet kilometrů, jiný jen deset a má dost.
Obdobná představa je rozšířena také o kapacitě psychické (mentální), při jejímž využívání se však uplatňuje i systém vůle. Plnění náročného úkolu vede po jisté době k pocitu únavy a selským rozumem zdůvodněné potřeby odpočinku.
Ale zatímco ve svalech se nahromadila kyselina mléčná a je třeba ji odstranit, v mozku o žádném takovémto produktu nevíme. A tak si v popsané situaci můžeme představit dva jedince: jednoho s běžnou volní výbavou a druhého s pověstnou buldočí vůlí hrdiny mého mládí, Emila Zátopka.
Ve standardní situaci si ten první půjde odpočinout, ale ten druhý pojede dál. Donutíme‑li oba splnit nějaký úkol, ten první v něm nadělá plno chyb, ten druhý skončí vítězně. Proč? Vždyť oba mají mozek „stejně unavený“.
První věří, že je na konci sil a nevědomky nahodí odpočinkový režim, zatímco druhý o žádném vyčerpání neuvažuje a předložený úkol vnímá jako výzvu, která ho nabíjí k lepšímu výkonu.
Stanfordský pokus tuto hypotézu prokázal hned dvěma cestami. V první fázi byli dobrovolníci rozděleni do dvou skupin podle své víry v „unavitelnost“ a naopak „sílu vůle“. Po náročném úkolu byli postaveni před další, v němž unavitelní významně častěji selhávali. Ve druhé fázi byly tyto charakteristiky pokusným osobám vnuceny jako skutečnost a výsledek byl stejný.
V běžném životě byla hypotéza ověřována u studentů ve zkouškovém období. Unavitelní spořádali o 24 % více nejrůznějších mlsků (junk food) a proflákali (vznešený výraz pro tuto „činnost“ je prokrastinace) o 35 % více času.
Praktická využitelnost poznatků je nesmírná: od dodržování nepříjemného léčebného režimu, přes úspěšné opuštění některých nežádoucích návyků, až po lepší zvládání životních strastí.
Tam, kde nám síly selhávají, je třeba zapomenout na odpočinek a místo toho si uvědomit, že setrvání u dané aktivity nás nabíjí a energizuje.
Zdroj: Job V, Dweck CS, Walton GM: Ego depletion – Is it all in your head? Implicit theories about willpower affect self‑regulation. Psychol Sci, 2010; DOI: 10.1177/09567610384745
Líbí se vám Psychologie.cz?
Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.
