31. 10. 2024
„Jsem lektorka jógy a pořádám také víkendové a prázdninové pobyty,“ napsala nám do redakce čtenářka Jana. „Mezi mé klienty patří i bývalá spolužačka a nyní i její nový partner. Oba jsou složité osobnosti, které samy o sobě narušují atmosféru, a jejich vzájemná interakce působí na všechny ostatní v lekcích nepříjemně. Spolužačka využívá naší dlouhé známosti a vyžaduje zvláštní péči. Moje trpělivost a snaha zůstat profesionální je u konce. Jak s těmito lidmi pracovat? Jde samozřejmě o nastavení hranic, ale poskytuji službu veřejnosti, snažím se o inkluzivní přístup. Je potom těžké připustit si, že s někým prostě pracovat nechci. Stojí mě hodně sil překonávat její nedostatek sebeovládání, až dětskou náročnost, časté oceňování druhých, sebestřednost... Jak jí sdělit, že ji na svých lekcích a akcích nechci, když mi nic zlého neudělala a platí?“
Děkuji vám za odvahu sdílet svou situaci, Jano. Právě takové chvíle mohou být příležitostí zamyslet se nad vlastním lektorským stylem, jelikož často vyplývají z křížení různých rolí, které zaujímáme. Ve vašem případě se setkává pracovní a osobní rovina, což může být mnohdy problematické. Napíšu, co mě k vašemu příběhu napadá. Sama nejlépe poznáte, co vám zarezonuje.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné