Stavět na představě našich cílů, vize a změn jako na ústřední životní filozofii je přístup plytký, možná dobře prodejný a módní, ale ne příliš účinný. Je postaven na přesvědčení, že teprve nějaká vnější změna (nové povolání, partner, majetek, zbavení se nepříjemných okolností) nás může učinit šťastnými a spokojenými.

Při nedávném setkání s dětmi se papeže Františka zeptala malá holčička: „Chtěl jsi být vždycky papežem?“ (Děti totiž mají tu odvěkou výhodu, že mohou i papežům tykat.) František na to odpověděl: „Ne, nechtěl. Kdybych chtěl být papežem, to bych byl velmi nešťastný člověk.“ Doslova dokonce řekl: „Kdo má přání být papežem, ten se nemá rád.“

Média následně papežův výrok překroutila (František není rád, že je papež; papežem může chtít být snad jenom nešťastný člověk), smysl – papežem následně vyložený – je ale tento: kdo touží být někým jiným, nemá se rád. Nebýt spokojen s tím, kdo jsem, ale toužit po změně jako prostředku, který mi teprve může přinést štěstí či spokojenost, to je podle papeže definice nešťastného člověka. A já s ním naprosto souhlasím.

Články o osobním rozvoji nás zahlcují radami o nutnosti vize, cílů a o potřebě precizně definovat, co chceme dosáhnout. Jistě se jedná o nástroj, který nám například na životních křižovatkách může dobře pomoci. Je dobré mít mapu a vědět, kam jedeme. Během každého výletu je však nutno od mapy zvednout hlavu a užít si krajiny, kterou zrovna projíždíme. Musíme být ochotni změnit cestu, pokud vypadá jinak než na mapě či pokud ve skutečnosti neexistuje. Jedině tak můžeme z našeho výletu něco mít.

Existuje vůbec nějaký poklad „tam někde“, pro který by stálo za to ztrácet tolik času a energie teď a tady?

Samozřejmě souhlasím s tím, že naše vnější podmínky jsou propojeny s vnitřními: že pokud vytvoříme pěkné a harmonické vnější prostředí, projeví se to i na naší duši, a naopak – čím více budeme kultivovat svůj vnitřní prostor, tím harmoničtější bude ten vnější. Byl bych také poslední, kdo by zrazoval čtenáře od změn, od práce na sobě, od touhy hledat pro sebe něco vhodnějšího, patřičnějšího, lepšího.

Sisyfové vlastního štěstí

Často však mám pocit, že se nadšenci osobních změn, vizí, vizualizací a nekonečného plánování nacházejí ve stejné pozici, jako před pár lety nešťastní hledači tajemného Štěchovického pokladu, tedy mytického bohatství neznámého obsahu údajně zakopaného Němci na konci války.

Možná si ještě vzpomenete na televizní reportáže o těchto snílcích. Hledači pokladu byli přece vždy „jen kousek od finálního nálezu“. Cítili, že již brzy to bude ono, již brzy kopnou a otevře se jim životní objev. Už brzy. Vždy rádi prezentovali nové mapy a nové plány. Utíkalo jim však možná to zásadní: existuje vůbec nějaký poklad „tam někde“, pro který by stálo za to ztrácet tolik času a energie teď a tady?

Plně prožít realitu, ve které jsme; neutíkat před ní, nesnít o jiném světě, ale vyjít z toho co máme k dispozici, začít malými kroky, tam, kde jsme. To je základní předpoklad úspěšné změny.

Rozhodující ve všech našich změnách je náš postoj k nim. Pokud budeme chápat jakýkoli vývoj především jako únik z naší současné situace a tuto současnou situaci budeme vidět jako zdroj naší nespokojenosti a nenaplněnosti, potom se budeme nacházet v podobné pozici jako starověký Sisyfos: nikdy nedovalíme naši těžkou kouli životního smyslu na vrcholek hory, vždy nám těsně před ním sklouzne.

Vždy znovu totiž zjistíme, že jakákoli nová situace, jakákoli vnější změna, kterou provedeme – nová práce, nová manželka, nové peníze – nás ve skutečnosti vnitřně uspokojí v daleko menší míře, než jsme si představovali. Budeme z toho vinit – ano, budoucí „současnou“, nedokonalou situaci. Budeme chtít opět něco jiného. A budeme nešťastní. Naše koule hledání životní spokojenosti se kutálí do nového údolí.

Co nám staré duchovní tradice říkají o štěstí

Dokud nebudeme ochotni vynaložit úsilí, odvahu a dostatek času do seberozvoje, zvyšování svého uvědomění, zjišťování často nepříjemných souvislostí a zákonitostí vnitřního světa, bolestivého odhalování vlastních sebeklamů, realistického vidění sebe sama, do přemýšlení nad sebou a nad tím, co je důležité a co je etické… tedy do všeho toho, co nazýváme prací na sobě, potom nemůžeme spokojenost nikdy najít.

Nejstarší duchovní tradice východu i západu nás poučují, že spokojenost a vnitřní štěstí můžeme nalézt takřka v jakékoli situaci, ve které se nacházíme. Naším životním problémem není, že by spokojenost a smysl ležely v jiné situaci, kterou nedokážeme objevit. Naším životním problémem je neschopnost nalézt spokojenost a dotknout se smyslu v každé situaci, ve které se nacházíme. Plně prožít realitu, ve které jsme; neutíkat před ní, nesnít o jiném světě, ale vyjít z toho co máme k dispozici, začít malými kroky, tam, kde jsme. To je základní předpoklad úspěšné změny.

Matka se třemi malými dětmi, která se prostě svým dětem plně věnuje, se stane šťastnější osobou a tím i šťastnější matkou, které se její role bude plnit o to snáze.

Neznamená to samozřejmě, že s každou životní situací budeme stoprocentně spokojeni a že nebudeme nikdy toužit po žádné změně. To by byl opačný, ve svém důsledku alibistický a nezodpovědný extrém – životní rezignace.

Naopak, pokud budeme akceptovat naši současnou situaci, naučíme se v ní žít, vycházet s těmi, kteří jsou aktuálně okolo, řešit situace, konflikty a problémy, které naše aktuální pozice má; pokud si přestaneme listovat ve svém sešitě fantazijních vizí o tom, jaké to bude „jednou“, ale místo toho se budeme snažit nalézt každodenní spokojenost, širší smysl a možná i naplnění v tom, co nám připadá jako nikoli záviděníhodná situace tady‑a‑teď, teprve pak jsme skutečně otevření změně.

• Zaměstnanec, který každý večer nenadává, jak má nemožného šéfa, ale místo toho se snaží vnitřně poznat jeho motivy a přizpůsobit tomu svůj styl komunikace, se možná časem stane nejen spokojenějším zaměstnancem (protože bude umět komunikovat s nepříjemným šéfem), ale při změně práce si tuto svou novou schopnost přizpůsobit komunikační styl druhé osobě ponese kamkoli dále.
• Matka se třemi malými dětmi, která si nestěžuje, že nemá na nic víc čas, ale svým dětem se prostě plně věnuje, se stane šťastnější osobou (bez výčitek, že nestíhá dalších deset věcí) a tím i šťastnější matkou, které se její role bude plnit o to snáze. Za pár let pak zjistí, že má dobře vychované a milující děti, bude mít nové schopnosti, zkušenosti a životní rozhled, které nyní ve své jakékoli nové roli dokáže použít (maminky tří dětí by jistě mohly vyprávět, které to jsou).
• Budoucí papež, který ve své současné pozici dělá naplno a s odhodláním práci, kterou dělá, bez myšlenek na to stát se někým jiným, bude později dobrým papežem – právě proto, že bude mít odhodlání a zvyk dělat i tuto novou práci naplno, s realistickým postojem a bez vnitřní hry na „někoho jiného“.

Paradox změny: žít v přítomnosti tím, co máme

Hledejme každodenní malou spokojenost, malé naplnění a malý smysl ve všem, co děláme, tady a teď. Vnímejme, co se můžeme naučit a čím můžeme přispět většímu smyslu i ve zdánlivě banální situaci – během vynesení odpadkového koše (posbírejte cestou několik papírů z chodníku a uvidíte, jakou radost vám to přinese), během mytí nádobí (konečně možnost soustředění na detail, konečně můžu vypnout, užívám si kontaktu s vodou), během cesty do práce (mohu jít chvíli pěšky a dělat něco pro své fyzické zdraví, mohu se kochat stromy okolo a dělat něco pro své duševní zdraví).

Pokud však plně přijmeme to, co je, a využijeme každé zkušenosti, vztahu a situace, která k nám přirozeně přichází, pak bude náš posun a vývoj jak přirozený, tak nezadržitelný.

Jistě, bude se vždy jednat o spokojenost pouze částečnou, omezenou vnějšími i vnitřními faktory, bez perfekcionismu a ideálů. Pokud však toto malé naplnění a smysl budeme schopni nalézt takřka v jakékoli situaci, potom se staneme šťastnými lidmi. Protože ať nás osud zavane kamkoli, nebudeme chtít valit svůj kámen životního smyslu na odlišnou vysněnou horu; a na druhou stranu nebudeme mít ani potřebu vyhýbat se realitě se všemi jejími těžkostmi, výzvami, úkoly a změnami, které nám – většinou neočekávaně a neplánovaně – přináší. Protože ať půjdeme, kam půjdeme, půjdeme tam s poznáním, že i tam dokážeme nalézt spokojenost a naplnění.

Brzy zjistíme, že čím více po změně toužíme a čím více se snažíme být jiným, než jsme (v naší současné situaci, současné roli, současných vztazích), tím méně pravděpodobná změna je: zůstaneme totiž v zásadě vždycky stejní – zůstaneme těmi, kdo se stále snaží být někým jiným.

Pokud však plně přijmeme to, co je, a využijeme každé zkušenosti, vztahu a situace, která k nám přirozeně přichází, pak bude náš posun a vývoj jak přirozený, tak nezadržitelný. Jedině skrze tento paradox je možná skutečná změna. Nechtít být papežem, stát se jím.

Autor je soukromý psycholog a psychoterapeut, zakladatel stránek o kariérním poradenství EtLabora.cz