Jan Vojtko naživo: Praktická emoční inteligence
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Ilustrace: Leoš Suchan

Nějak slepit střepy

Deprese ve mně rozevřela temnou propast. Vzala mi jistotu a nenabídla žádné odpovědi.

8:03

Když mě přepadla deprese, ani zdaleka jsem netušil, co všechno to s sebou přinese. Do té doby jsem si myslel, že všechno urvu rozumem, vůlí. Že dokážu všechno, co se mi děje, kontrolovat, držet v patřičných mezích, nenechat se tím rozhodit. Usiloval jsem o spoustu pozornosti, úspěch. Leštil jsem si před světem už tak nablýskanou masku nezlomnosti, jasného, čistého a přehledného pohledu na svět, člověka, který ví, jak se věci mají. Dlouho jsem byl přesvědčen, že „já“ vznikne tak, že si vytvoří ucelený, do sebe zapadající systém světa, pěkně logicky, přehledně. Ale nežil jsem to. A to, co se ve mně odehrávalo, co jsem prožíval, nebylo s tím vnějším ani náhodou v souladu. A já si myslel, že to tak dokážu držet donekonečna. Směšné, vím.

A pak mi někdo bez varování přes mozek přehodil mokrý, těžký a neprůhledný hadr. Propadl jsem se do temné díry, ze které i smrt vypadala jako vlastně docela dobré východisko. Vlastně to nebyl ani tak propad, jako když zapadnete do výtahové šachty. Spíš něco jako na způsob postupného, pomalého a dlouhotrvajícího sestupu do nižších a nižších pater, ve kterých je stále méně a méně světla…

Stalo se to, že jsem ztratil smysl. Jen s největšími obtížemi jsem vstával z postele. Byl jsem bez energie, kousavý, podrážděný a nervózní. A pak to přišlo. Pocit, jako by ve mně někdo zhasínal veškeré světlo. Vybavuji si chvíli, kdy jsem někam jel autem a hlavou mi probleskovaly myšlenky – velice jasné a klidné – o tom, co kdybych tuhle zatáčku třeba nevybral, nezatočil volantem a navedl auto do nejbližšího stromu. Co by se stalo, kdybych nepatrným pohybem nasměroval auto pod protijedoucí kamion… že stačí jen jediný krok pod přijíždějící vlak… a uvědomoval jsem si úplně jasně, že tohle nejsou moje myšlenky, že tohle nejsem já, že se mi něco děje s hlavou a já to tak nechci…

Prázdnota ve mně

Když už to nebylo únosné, zašel jsem za psychiatrem. Dostal jsem antidepresiva a po čase temnota zmizela. Ale co nezmizelo, byla prázdnota. Měl jsem dojem, jako by ve mně antidepresiva smazala něco podstatného, něco, co jsem byl roky zvyklý považovat za součást sebe samého. A vzala s sebou i většinu pocitů, které jsem s těmihle stavy měl spojené. A tak jsem zjistil, že jsem najednou někým, o kom nevím nic. Byl jsem to skutečně já, kdo předtím zažíval všechny ty beznadějné pocity? Jako by ve mně byly otevřené dveře, náhle otevřený prostor, o kterém nic nevím, z něhož cítím jen zmatek, ale který je i tak klidný.

Skončil jsem s antidepresivy, když jsem začal mít pocit, že mě omezují, že mi svazují myšlenky a pocity do míry, kterou nejsem schopen a ochoten akceptovat. Jenže pak jsem zjistil, že to nebude tak snadné.

Změnilo mě to. Zásadně zpochybnilo spolu se vším, co jsem si myslel o světě. Rozložilo na prvočástice, které k sobě ale už nepasují. Ve věcech, které mi dávaly smysl předtím, už žádný nenalézám. Ve věci, ve které jsem dřív věřil, už nevěřím. Žiju den za dnem a pořád mi to nedává smysl. Deprese obrátila směr mého pohledu k hloubce ve mně. To se jí povedlo. Objevil jsem v sobě hlubokou, nevykořenitelnou nedůvěru ke stálosti světa, stejně jako svůj sklon k žití v prostředí kolísavých provizorií… Poslala mě na cestu, o kterou jsem nestál. Ukázala mi o mně samém věci, které bych nejradši nevěděl. Ale nedala mi žádné odpovědi.

Když se dívám zpátky, cítím jen dávno vyvanulý vzduch. Prázdno. Vidím někoho, s kým jako bych už neměl nic společného. Někoho, kdo věřil v čirou racionalitu, logiku, vůli a myšlení, které je silnější než cokoli jiného. Někoho, jehož podoba se rozplývá v mlze.

Sám s otázkami

Paradoxní je, že svět tam venku – je pořád stejný. Uhání si svým tempem. Lidé, kteří mne znali předtím, mají pocit, že jsem to pořád já. Ten, koho znali. Ale nevědí, že když na tuhle svou představu o mně mluví, oslovují mrtvého člověka, kterého jsem snad kdysi znával a nad kterým můžu dnes jen s nepatrným úsměvem zavrtět hlavou… kladou otázky a chtějí slyšet stále ty stejně jednoduché odpovědi, ve které už dávno nevěřím… pohybuju se od té doby ve zvláštním oparu, pološeru, nevíře a nejistotě.

Je to, jako kdyby vás někdo odsoudil k smrti za něco, co jste nespáchali. Ráno by vás po probdělé noci vyvedli z cely, postavili ke zdi, nechali nastoupit popravčí četu, zavázali vám oči, spouště pušek by zacvakaly naprázdno – a pak vás prostě pustili. Beze slova, bez vysvětlení. Támhle jsou dveře, čau. Jako by si vás smrt a nicota přišla očichat, otřela se vám zezadu o krk a šla si zase po svých. Setkání s depresí je jiné jen v tom, že tahle poprava trvá třeba rok. Co z vás by zůstalo naživu? A co by u té zdi zemřelo? To se člověk nedozví, dokud si tím neprojde.

Tohle setkání mě poranilo na úrovni, která mi byla bytostně vlastní. Rozbila mi tu mou část, kterou jsem považoval za své vlastní já. Ukázala mi, že jsem se pletl. Že mi rozbila mou masku, iluzi, kterou jsem za své já tolik let jen pokládal. Nic jako novou identitu jsem ale nedostal. Jen nekonečné pochyby a hledání. A s tím se teď peru.

Ptám se sám sebe, co ve mně ten rozbitý obraz vyplňoval? Od čeho mě odváděl? Co ve mně probouzel? Před čím mě chránil? Je tohle ten úkol, který před sebou mám? Používal jsem ji, jen abych se zabavil a nedíval se na to podstatné? Na tohle mám přijít, tím se mám prokousat a překonat to? A jak, když jen přítomnost tohohle stavu mě dovádí jen ke zmatku? Kolik toho o sobě vlastně nevím? Kdo vlastně jsem? Možná že se přece jen celý život honím za tím stejným přeludem a jen ho převlékám do různých šatů… ale co to vlastně hledám? Kéž bych na to dokázal odpovědět.

Nepochybně se pro mě deprese stala transformační zkušeností. Přivedla mě například k Jungovi. O něj jsem kdysi dávno jen tak lehce zavadil a pak už se mu nikdy nevěnoval, vyhýbal se mu, odvracel od něj pozornost. Skoro bych řekl, že jsem k němu – aniž bych ho nějak blíž znal – cítil dokonce odpor.

A pak mi došlo, že jsem se celou tu dobu nevyhýbal jemu coby autorovi, ale sobě – v oblastech, o kterých mluví. Proto ten odpor, promítl jsem si ty nepříjemné otázky na něj, projektoval jsem si je do něj, víceméně instinktivně. Něco jsem o něm celou tu dobu věděl a tohle málo stačilo k tomu, abych se před tím uzavřel, potlačil to. K některým věcem holt člověk musí dospět. Je dost pravděpodobné, že kdybych se do něj tehdy pustil, četl bych ho úplně jinak, než jak ho čtu dnes, možná že bych ho dokonce odložil jako jednoho z mnoha prapodivných autorů, kteří mi nemají co říct.

Kde jsem teď? Hledám, sbírám a lepím sám sebe kousek po kousku ze střepů, které byly mou součástí. Spousta z nich už nikam nepasuje. Mám spoustu otázek bez odpovědí. Víc pokory. Otevřenější mysl. A mnohem větší nejistotu. Vím ale taky, že se poprvé ve svém životě dotýkám něčeho, co snad jednou v budoucnu budu moci pojmenovat jako „já“.

Petr Nutil, publicista

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e-mail redakce@psychologie.cz.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Mýty kolem epidemie

Toužíme po vysvětlení. A rádi sdílíme něco, co „se málo ví“.

30 min

Oko tornáda

Kde najít v nejistém světě stabilitu a klid?

12 min

Oběť v nás

U druhých poznáme, když sklouznou do role oběti. Sami se sebou ale hrajeme na schovávanou.

11 min

Svět proti nim

Kdo nedokáže zpracovat svou vlastní temnotu, vidí ji všude okolo sebe.

7 min

Proč jsou lidi sprostí

Jaké psychologické mechanismy proměňují online komunikaci ve snůšku splašků?

12 min

Otevřít audio sekci